První noc v Cressonu skončila otázkou, co napodobovalo zvuky týmu a proč se hluboko v areálu ozvalo něco připomínající Alexovu hudební skříňku, přestože skutečné zařízení leželo úplně jinde. Dakota Laden ale ostatním oznámil, že obrovský komplex ještě neopouštějí. Vrátí se na druhou noc – a tentokrát zamíří do části Cressonu, která měla úplně jinou minulost. Do vězení.

Druhá část vyšetřování Destination Fear (Směr hrůza) byla odvysílána 2. prosince 2022 jako druhý díl čtvrté řady. Už oficiální anotace Travel Channelu upozorňovala, že tým čeká noc v celovém bloku, ve kterém byl vězněn jeden z nejznámějších kriminálníků spojených s Cressonem – Joseph Kallinger. Dakota později druhou noc popsal jako ještě děsivější než tu první a řekl, že mu připadala téměř jako něco vystřiženého z hororu.

Když se ze sanatoria stalo vězení

Po období tuberkulózního sanatoria a státní nemocnice byl areál přestavěn na State Correctional Institution Cresson, mužskou věznici otevřenou v roce 1987. V jejích zdech tak k pacientským pokojům, léčebným budovám a tunelům přibyly mříže, cely a uzavřené vězeňské bloky. Právě tato část se při druhé návštěvě stala hlavním cílem týmu.

A s ní přišlo jméno, které výrazně změnilo atmosféru celého vyšetřování.

Joseph Kallinger.

Joseph Kallinger – muž, který v Cressonu zemřel

Joseph Kallinger byl philadelphský švec odsouzený na doživotí za vraždy a další násilné trestné činy. Část zločinů páchal společně se svým synem Michaelem a jeho případ se stal natolik známým, že o něm později vznikla také kniha The Shoemaker. Poslední část svého života strávil ve vězeňském systému v Pensylvánii a 26. března 1996 zemřel právě v SCI Cresson.

Pro Destination Fear proto nebyl Kallinger pouze další součástí historie budovy. Dakota před natáčením vysvětloval, že Cresson byl místem Kallingerovy smrti a že jeho cela patřila mezi místa, která chtěli během druhé noci skutečně vyšetřit. A tím to nekončilo – některý z členů týmu tam měl nakonec také zůstat přes noc.

Před celou Josepha Kallingera

Při vyšetřování vězeňské části se tým pokoušel zjistit, zda je možné s Kallingerem navázat jakýkoli kontakt. V samotné epizodě zazní přímo otázka:

"Joseph Kallinger, jsi tady?"

Jeden z členů týmu sedí před jeho celou a následně se ptá také na podivné chování zvukového záznamníku, které předtím zaznamenali. Právě spojení konkrétního místa s člověkem, o němž věděli, že v Cressonu skutečně zemřel, dělalo z této části úplně jiný druh vyšetřování než předchozí noc. Už nešlo jen o neurčité příběhy o hlasech nebo napodobující přítomnosti. Tentokrát seděli přímo před celou člověka, jehož násilná minulost byla skutečná.

A právě vězeňský blok byl místem, kterému se Dakota rozhodl věnovat maximum času.

Tentokrát už věděli, co Cresson dokáže

Druhá noc měla proti té první jednu zásadní nevýhodu. Tým už věděl, co všechno předchozí noc slyšel.

V první části přicházely jednotlivé události nečekaně – ženský hlas, klepání, zvuky v tunelech a nakonec melodie připomínající hudební skříňku, která měla být uložená v jiné budově. Do druhé noci proto nevstupovali jako lidé, kteří teprve zjišťují, jak Cresson působí. Vstupovali do něj s vědomím, že během několika předchozích hodin zažili sérii událostí, pro které sami neměli jasné vysvětlení.

Dakota později řekl, že právě toto pokračování mu připadalo ještě intenzivnější. Měl dokonce dojem, že se situace zhoršila proto, že si na jejich přítomnost "něco" v areálu během první noci zvyklo. Samozřejmě šlo o jeho osobní paranormální interpretaci, nikoli o důkaz toho, že v objektu nějaká entita skutečně byla. Přesto dobře vystihuje atmosféru druhého dílu: tentokrát už skupina nevstupovala do neznáma úplně nepřipravená – a právě to jejich strach ještě zesilovalo.

Spánek ve vězení dostal úplně jiný význam

Závěrečná část každého vyšetřování Destination Fear bývá založena na tom, že členové týmu musí noc dokončit odděleně na místech, která si pro ně někdo vybere. V Cressonu však byla možnost spát přímo v prostoru spojeném s Kallingerem ještě znepokojivější než obvykle.

Oficiální upoutávky před odvysíláním epizody ostatně postavily celý druhý díl právě na otázce, zda tým zvládne noc v celovém bloku, kde byl tento vězeň držen. Dakota před premiérou potvrdil, že Kallingerova cela byla nejen součástí vyšetřování, ale také jedním z míst vybraných pro nocování.

V naprosté tmě se tak z běžně nepříjemné vězeňské cely stalo místo, kde člověk zůstává sám, obklopen mřížemi a vědomím toho, kdo zde před desítkami let pobýval. A po první noci v Cressonu už žádný z nich nemohl jednoduše předpokládat, že zvuk z chodby je jen stará budova.

Bylo to stále to stejné "něco"?

Právě v tom je dvojdíl z Cressonu zvláštní. První část vytvořila příběh údajné přítomnosti, která měla napodobovat hlasy a zvuky lidí. Druhá přidala historii věznice a konkrétní osobnost Josepha Kallingera. Nabízela se proto otázka, zda všechny události v celém komplexu vůbec mají jeden zdroj.

Mohly projevy, které tým zaznamenával v nemocničních budovách a tunelech, souviset s něčím úplně jiným než aktivita ve vězeňském bloku? Mohla mít každá část rozsáhlého Cressonu vlastní příběhy a vlastní údajné "obyvatele"? Nebo byli členové týmu po první intenzivní noci jednoduše mnohem citlivější na každý vzdálený úder, pohyb a zvuk?

Na to Destination Fear pochopitelně odpověď nedal.

Jedno z nejsilnějších míst celé čtvrté řady

Cresson byl první lokací v historii Destination Fear, které tým věnoval dva celé díly. Nešlo přitom jen o televizní rozhodnutí – areál má přibližně dvacet budov a zabírá desítky akrů, takže během jediné noci by nebylo možné prozkoumat ani zlomek prostoru. Současní provozovatelé Cressonu uvádějí, že komplex má zhruba 32 akrů, kolem dvaceti budov a přibližně půl milionu čtverečních stop vnitřních prostor. Dodnes se zde pořádají také paranormální vyšetřování.

První noc byla postavená především na záhadném napodobování. Druhá ukázala mnohem syrovější stránku místa – opuštěné vězeňské bloky, cely a prostor spojený s člověkem, který zde skutečně strávil poslední část života a nakonec zde zemřel.

Dakota Laden po natáčení řekl, že první noc byla děsivá, ale druhá působila jako hororový film. A právě dvojice epizod z Cressonu ukazuje, proč. Nejde o jedno opuštěné sanatorium ani jednu věznici. Na jednom místě se zde překrývá více než sto let historie lidí, kteří sem přicházeli jako pacienti, obyvatelé státní nemocnice a nakonec vězni.

A po dvou nocích zůstala možná ještě nepříjemnější otázka než na začátku:

Jestli tým během první noci skutečně slyšel něco, co napodobovalo jejich vlastní zvuky, co s nimi potom vstoupilo do vězeňského bloku druhou noc – a co zůstalo za mřížemi poté, co Cresson konečně opustili?

První část článku najdete v sekci Sanatoria a nemocnice. Areál Cressonu je natolik rozsáhlý a jeho historie tak různorodá, že jsme příběh rozdělili do dvou částí. Zatímco první se zaměřuje na někdejší sanatorium, nemocniční budovy a první noc vyšetřování Destination Fear, toto pokračování už vede především do bývalé věznice, jejích cel a míst spojených s vězni, kteří zde byli drženi. Proto je druhá část zařazena právě v sekci Věznice.

Destination Fear – 4. řada, 2. díl: Cresson Sanatorium and Prison, Part Two. Epizodu můžete zhlédnout na HBO Max.

Za masivními kamennými zdmi uprostřed Filadelfie stojí jedna z nejslavnějších bývalých věznic Spojených států. Eastern State Penitentiary byla otevřena v roce 1829 a ve své době představovala nový způsob věznění založený na samotě, práci a přemýšlení nad vlastními činy. Vězni trávili většinu času sami v celách a vznikl takzvaný Pennsylvania System, který později ovlivnil podobu stovek věznic po celém světě. Budovu navrhl John Haviland a její bloky byly uspořádány jako paprsky vybíhající z centrálního prostoru. Systém dlouhodobé izolace ale brzy začal vyvolávat kritiku. Když věznici roku 1842 navštívil Charles Dickens, označil psychické následky samoty za mimořádně kruté. Přísný systém samovazby byl nakonec postupně opuštěn. 

Eastern State fungovala více než 140 let a prošly jí tisíce vězňů. Mezi nejslavnější patřil gangster Al Capone, který zde strávil část roku 1929, a bankovní lupič Willie Sutton. Ten se v roce 1945 spolu s dalšími vězni pokusil uprchnout téměř třicet metrů dlouhým tunelem vyhloubeným z Cellblocku 7. Sutton byl však krátce po útěku dopaden. Věznice byla na začátku 70. let uzavřena a následně dlouhá léta chátrala. Dnes je přístupná jako historická památka a návštěvníci mohou vidět například celu Al Capona, původní bloky cel nebo tunel spojený se slavným útěkem. ("easternstate.org" (https://easternstate.org/audio_tour.html?utm_source=chatgpt.com))

Vedle své skutečné historie získala Eastern State také pověst jedné z nejznámějších údajně haunted věznic v USA. Návštěvníci, zaměstnanci i paranormální vyšetřovatelé v průběhu let popisovali kroky v prázdných chodbách, vzdálené hlasy, šeptání, náhlé změny teplot nebo tmavé postavy pohybující se mezi celami. Často se zmiňují například Cellblock 4 a Cellblock 12. Samotná tato svědectví samozřejmě nejsou důkazem nadpřirozené aktivity a mohou mít běžná vysvětlení, přesto právě pověst místa přivedla do Eastern State několik nejslavnějších paranormálních týmů.

Ghost Hunters a záhadná tmavá postava

Jedno z nejznámějších vyšetřování zde uskutečnil tým TAPS v pořadu Ghost Hunters. Eastern State se objevila už v první sérii pořadu a epizoda se stala jednou z nejznámějších z jeho počátků. Během vyšetřování umístili členové týmu kameru do jednoho z prázdných vězeňských bloků. Když následně záznam analyzovali, objevila se na něm zvláštní tmavá postava či masa pohybující se velmi rychle směrem ke kameře a následně zpět. Záznam zaujal samotné vyšetřovatele natolik, že se rozhodli pokračovat v pátrání a věznici znovu prozkoumat. Dodnes patří tento klip mezi nejčastěji připomínané záběry z historie Ghost Hunters. Záznam však sám o sobě neurčuje, co kamera skutečně zachytila; může jít o člověka, stín, optický efekt nebo jiný běžný jev. Tým jej ale v pořadu prezentoval jako něco, pro co v danou chvíli neměl jednoznačné vysvětlení. 

S Eastern State je spojený také další známý okamžik Ghost Hunters. Vyšetřovatel Brian Harnois se během jednoho z průchodů věznicí prudce lekl pohybu před sebou a utekl chodbou. Právě při této situaci vznikla hláška "Dude, run!", která se později mezi fanoušky pořadu stala téměř legendární. Ghost Hunters se na místo následně vraceli i v dalších projektech a Eastern State navštívili také účastníci spin-offu Ghost Hunters Academy, kde byla věznice vyšetřována kvůli hlášeným hlasům a krokům v prázdných prostorách. 

Ghost Adventures

V roce 2009 přijeli do Eastern State také Zak Bagans, Nick Groff a Aaron Goodwin z Ghost Adventures. Vyšetřování se stalo šestou epizodou druhé série pořadu. Tým strávil noc uvnitř věznice a zaměřil se mimo jiné na bloky, ve kterých návštěvníci údajně hlásili hlasy, stíny a další nevysvětlitelné jevy. Samotná epizoda byla vysílána 10. července 2009 a věznici prezentovala jako místo, kde se podle dlouhodobých tvrzení mohou stále pohybovat duchové bývalých vězňů. Stejně jako u ostatních paranormálních pořadů je důležité oddělit televizní interpretaci od ověřených skutečností – to, že tým zachytil nějaký zvuk, změnu přístroje nebo jiný jev, ještě automaticky nedokazuje jeho nadpřirozený původ. Eastern State je však jedním z míst, které navštívilo mimořádně velké množství různých paranormálních produkcí. 

Vyšetřování zde proběhlo také v britském pořadu Most Haunted Live!. V roce 2007 tým vysílal z Eastern State několikahodinové živé vyšetřování – šlo o jejich první podobné živé vysílání ze Spojených států. Věznici později navštívil také BuzzFeed Unsolved: Supernatural, který jí v roce 2017 věnoval epizodu The Captive Spirits of Eastern State Penitentiary. Objevila se rovněž v pořadu Haunted Encounters a další paranormální týmy zde v průběhu let pátraly po údajně zachycených hlasech, krocích nebo vizuálních anomáliích. Dokonce i pořad Paranormal Challenge, spojený se Zakem Bagansem, vyslal do Eastern State dva soutěžní vyšetřovací týmy, které se pokoušely získat co nejpřesvědčivější paranormální důkazy.  

Místo, které dnes paranormalitu staví až na druhé místo

Zajímavé je, že současní provozovatelé Eastern State se dnes od klasických paranormálních vyšetřování částečně distancují. Běžným návštěvníkům není dovoleno používat EVP rekordéry, média ani další vybavení určené pro ghost hunting a areál v současnosti nenabízí soukromé paranormální investigace. Vedení historického místa vysvětluje, že se chce soustředit především na skutečnou historii věznice, život lidí, kteří zde byli drženi, a na širší otázky amerického vězeňského systému. To je důležitý rozdíl oproti místům, která se dnes prezentují především jako "haunted attractions". Eastern State sice pořádá rozsáhlou halloweenskou akci Halloween Nights, ale její hlavní celoroční expozice se zaměřují především na historii a současné problémy vězeňství. ("easternstate.org"
https://easternstate.org/historic-site/site-rentals?utm_source=chatgpt.com

Právě díky tomu je Eastern State Penitentiary zajímavá i bez jakéhokoli paranormálního příběhu. Je to místo, které zásadním způsobem ovlivnilo podobu moderních věznic, zároveň ale ukázalo, jak devastující může být dlouhodobá izolace člověka od ostatních. Její opuštěné bloky, rozpadající se cely a dlouhé chodby dnes působí téměř jako filmové kulisy – a není náhodou, že se zde skutečně natáčely filmy jako 12 Monkeys nebo části Transformers: Revenge of the Fallen. Když k tomu připočteme desetiletí svědectví o krocích, hlasech a stínových postavách a slavná vyšetřování Ghost Hunters či Ghost Adventures, není překvapivé, že Eastern State získala pověst jednoho z nejslavnějších paranormálních míst Ameriky. Zda se v prázdných celách skutečně ozývají někdejší vězni, zůstává otázkou víry a interpretace. Skutečná historie tohoto místa je ale sama o sobě dost temná na to, aby dlouhé chodby Eastern State působily znepokojivě i bez jediného ducha.

Mezi horami východního Tennessee stojí bývalá věznice Brushy Mountain State Penitentiary, která patřila k nejobávanějším nápravným zařízením ve státě. Otevřena byla v roce 1896 a fungovala až do roku 2009. Za jejími zdmi končili vrazi, násilníci i další těžcí zločinci a mnoho z nich zde mělo strávit zbytek života. K nejznámějším vězňům patřil James Earl Ray, odsouzený za vraždu Martina Luthera Kinga Jr. V roce 1977 se Rayovi spolu s dalšími šesti vězni podařilo uprchnout, ale po necelých 58 hodinách byl dopaden v členitém horském terénu nedaleko věznice. Brushy byla v roce 1972 po stávce dozorců na několik let uzavřena, znovu otevřena byla v roce 1976 a definitivně skončila o více než třicet let později. Dnes je bývalá věznice přístupná veřejnosti a pořádají se zde také noční paranormální investigace.

Temnou pověst Brushy Mountain ale nevytváří jen její skutečná historie. Návštěvníci a paranormální vyšetřovatelé v průběhu let popisovali nevysvětlitelné hlasy, kroky, stínové postavy nebo zvláštní pocity v jednotlivých celách a blocích. Samotní současní provozovatelé věznice její paranormální pověst otevřeně využívají a umožňují zájemcům několikahodinová i celonoční vyšetřování, při kterých mohou po úvodní prohlídce věznici zkoumat sami nebo s průvodcem až do časných ranních hodin. To samozřejmě neznamená, že je existence duchů v Brushy Mountain prokázána – jde o hlášené zkušenosti návštěvníků a interpretace paranormálních týmů.

Destination Fear – konfrontace v cele Jamese Earla Raye

Pro fanoušky Destination Fear je Brushy Mountain obzvlášť známá. Právě tato věznice se objevila hned v prvním dílu první série, odvysílaném v říjnu 2019. Dakota Laden přivedl Chelsea Laden a Tannera Wisemana do opuštěné věznice, kde měli část noci strávit odděleně. Jedním z hlavních míst vyšetřování byla také cela Jamese Earla Raye. Podle popisu epizody měla Chelsea právě uvnitř Rayovy cely zažít intenzivní konfrontaci s něčím, co tým považoval za možnou entitu, zatímco Tanner měl během svého samostatného vyšetřování pocit, že jej něco ohrožuje. Epizoda tak nastavila styl celého pozdějšího seriálu – členové týmu byli v obrovském opuštěném objektu vystaveni nejen údajným paranormálním jevům, ale také vlastnímu strachu a dlouhým obdobím naprosté samoty. Travel Channel skutečně Brushy Mountain uvádí jako úplně první vyšetřování televizního Destination Fear.

Právě Rayova cela patří k nejznámějším místům celé věznice. James Earl Ray byl do Brushy Mountain převezen po odsouzení a jeho jméno je s věznicí spojeno dodnes. Nejslavnější skutečnou událostí z jeho pobytu byl zmíněný útěk z června 1977, kdy spolu s dalšími vězni překonal vězeňské zabezpečení a dostal se do okolních hor. Drsné prostředí, které mělo útěkům bránit stejně účinně jako samotné zdi, nakonec sehrálo svou roli – Ray byl znovu dopaden. Právě kombinace této skutečné historie a paranormálních tvrzení způsobila, že se jeho cela stala jedním z míst, na která se vyšetřovatelé zaměřují nejčastěji.

Ghost Asylum – vyšetřování během bouře

Brushy Mountain navštívil také tým Tennessee Wraith Chasers v pořadu Ghost Asylum. Jejich vyšetřování patřilo k závěrečným dílům seriálu a bylo odvysíláno v roce 2016. Podle oficiálních popisů epizody se tým během vyšetřování dostal do situace, kterou interpretoval jako velmi agresivní paranormální aktivitu – členové hovořili o tom, že byli během silné elektrické bouře údajnými duchy provokováni a napadáni. Pořad byl známý tím, že tým nepoužíval pouze běžné EVP rekordéry a EMF měřiče, ale vytvářel také vlastní experimentální zařízení, kterými se pokoušel údajné entity detekovat nebo s nimi komunikovat. Stejně jako u ostatních televizních vyšetřování ale není možné z těchto událostí usuzovat, že jejich příčinou bylo skutečně něco nadpřirozeného.

Expedition X – zprávy o údajné "posedlosti"

Jedno z novějších televizních vyšetřování uskutečnil také tým pořadu Expedition X. Vyšetřovatelé Heather Amaro a Phil Torres se do Brushy Mountain vydali kvůli hlášením o mimořádně intenzivních zkušenostech návštěvníků. Discovery epizodu nazvalo Terror Behind Bars a uvádělo, že tým zkoumal dokonce zprávy o případech, které byly některými svědky interpretovány jako posedlost, a pokoušel se zjistit původ údajně násilné a velmi silné paranormální aktivity uvnitř věznice. Je důležité zdůraznit, že "posedlost" je zde označení používané v rámci paranormálních tvrzení pořadu, nikoli lékařsky nebo vědecky potvrzený jev. Přesto skutečnost, že se na stejné místo v průběhu let vydaly Destination Fear, Ghost Asylum i Expedition X, ukazuje, jak významnou pozici Brushy Mountain mezi americkými paranormálními lokalitami získala.

Věznice, kterou můžete prozkoumat i dnes

Na rozdíl od řady jiných opuštěných věznic není Brushy Mountain místem, které by dnes bylo veřejnosti uzavřené. Od roku 2018 funguje jako historická turistická lokalita. Návštěvníci mohou procházet bývalé cely a další části komplexu a poslouchat příběhy bývalých vězňů, dozorců a zaměstnanců. Pro zájemce o paranormalitu jsou k dispozici speciální investigace – od několika hodin až po vyšetřování trvající do čtyř hodin ráno. Provozovatelé přitom stále připomínají skutečnou historii věznice, která fungovala více než století a byla domovem některých z nejobávanějších vězňů Tennessee.

A právě v tom spočívá největší síla Brushy Mountain. Člověk nepotřebuje věřit na duchy, aby dlouhé prázdné chodby, rezavé mříže a malé cely působily znepokojivě. Více než sto let skutečných lidských osudů, násilí, pokusů o útěk a života v izolaci vytvořilo místo, které je temné samo o sobě. Když k tomu přidáme svědectví návštěvníků a zkušenosti týmů Destination Fear, Ghost Asylum či Expedition X, není překvapivé, že je dnes Brushy Mountain State Penitentiary považována za jednu z nejznámějších údajně haunted věznic v Tennessee. Zda ve starých celách skutečně něco zůstalo, si už musí rozhodnout každý sám.

Na první pohled působí jako místo, které už má nejhorší období dávno za sebou. Prázdné cely, těžké kovové dveře, dlouhé chodby a strážní věže dnes patří muzeu. Jenže právě Old Montana Prison v Deer Lodge v americkém státě Montana je už roky spojována s vyprávěním o hlasech, stínech, dotecích i podivných útocích, pro které lidé nenašli jednoduché vysvětlení.

A její skutečná historie je dost temná i bez duchů.

Věznice fungovala více než sto let

Původně šlo o Montana Territorial Prison. První vězeň byl do zařízení v Deer Lodge umístěn 2. července 1871. Po vzniku státu Montana se z ní stala státní věznice a v provozu zůstala až do roku 1979, kdy byli poslední vězni přestěhováni do nového zařízení.

Podmínky uvnitř nebyly jednoduché. Věznice se během své historie potýkala s nedostatkem peněz, zastaralými budovami a především s přeplněností. Některé části komplexu vznikaly dokonce za využití práce samotných vězňů.

Nejtemnější událost však přišla v roce 1959.

Krvavá vzpoura roku 1959

V dubnu 1959 se vězni vedení Jerrym Mylesem a Lee Smartem zmocnili části věznice a vzali zaměstnance i vězně jako rukojmí. Během vzpoury byl zabit zástupce ředitele Ted Rothe a celkem bylo zadržováno 26 lidí.

Vzpoura trvala přibližně 36 hodin.

Nakonec zasáhly jednotky Montana National Guard společně s dálniční policií. Při závěrečném útoku byla použita i bazuka proti jednomu z vězeňských bloků. Myles a Smart během poslední fáze vzpoury zemřeli.

Událost se stala jedním z nejvýraznějších momentů v historii věznice a později přispěla k rozhodnutí, že starý komplex už současným podmínkám jednoduše nevyhovuje.

Jenže podle některých lidí něco z násilné minulosti místa zůstalo uvnitř i poté, co poslední vězeň odešel.

Hlasy v prázdných celách a postavy na chodbách

Old Montana Prison je dnes často uváděna mezi údajně nejaktivnější paranormální lokality v Montaně.

Návštěvníci i paranormální vyšetřovatelé popisují například kroky v prázdných chodbách, hlasy přicházející z cel, zvláštní šepot nebo zvuky řetězů, přestože v dané části budovy nikdo jiný není. Objevují se také výpovědi o tmavých postavách pohybujících se mezi celami nebo o postavách připomínajících bývalé vězně či dozorce.

Některé zkušenosti jsou ještě nepříjemnější.

Vyšetřovatelé a návštěvníci tvrdí, že byli dotýkáni nebo strčeni něčím, co neviděli. Objevují se i údajně zachycené EVP – tedy hlasy zaznamenané na nahrávacích zařízeních, které během samotného vyšetřování nebyly vždy slyšet.

Samotné muzeum pořádá také noční paranormální prohlídky, při kterých mohou návštěvníci strávit část noci uvnitř bývalé věznice a provádět vlastní vyšetřování.

Je ale důležité oddělit historii od legend: existence věznice, násilná vzpoura i úmrtí jsou historicky doložené. Paranormální projevy jsou naproti tomu svědectví návštěvníků a vyšetřovatelů a neexistuje důkaz, že jejich příčinou jsou skutečně duchové.

Ženská postava jménem Lucy

S věznicí je spojováno také vyprávění o ženském přízraku.

V paranormálních pořadech se objevila tvrzení zaměstnanců a návštěvníků, kteří údajně pozorovali stínovou ženskou postavu, spojovanou s bývalou vězeňkyní Lucy Cornforth. Podle příběhu byla Lucy odsouzena na doživotí poté, co otrávila svou osmiletou dceru.

Spojování konkrétního přízraku právě s touto ženou je ale součástí paranormální tradice místa a nelze ho považovat za prokázanou skutečnost.

Ghost Adventures ve věznici

Do Old Montana State Prison se vydal také tým Ghost Adventures.

Jejich vyšetřování bylo spojeno především s násilnou vzpourou z roku 1959. Během nočního uzavření věznice se objevily mimo jiné nevysvětlitelné problémy s kamerovou technikou a bateriemi.

Právě podobné technické poruchy se v paranormálních pořadech často zmiňují v souvislosti s údajnou aktivitou, samy o sobě ale samozřejmě nejsou důkazem paranormálního jevu.

Ukázka z vyšetřování Ghost Adventures – Old Montana State Prison:

https://www.youtube.com/watch?v=cgodJtDFnRY

Směr hrůza (Destination Fear)

Old Montana Prison se objevila také v pořadu Směr hrůza (Destination Fear).

Jde o 3. díl 2. řady, nazvaný Old Montana Prison, který měl premiéru 13. května 2020.

A tentokrát tým dopředu věděl, že nejde pouze o obyčejné historky o krocích nebo stínech.

Místo je spojováno s příběhy o údajných temných entitách, které měly návštěvníky škrtit, bodat nebo se je dokonce pokoušet posednout. Dakota Laden proto vstupoval do věznice právě s obavou z agresivní paranormální aktivity.

Dakota, Chelsea, Tanner a Alex následně strávili noc uvnitř komplexu a stejně jako v dalších dílech pořadu se rozdělili do různých částí budovy. Celý experiment je založený na tom, že členové týmu nakonec zůstávají na místech sami a musí určitou dobu vydržet bez ostatních.

Během vyšetřování se objevily také problémy s vybíjením baterií, které tým vnímal jako možnou souvislost s paranormální aktivitou.

Ukázka ze Směru hrůza (Destination Fear) přímo z Old Montana Prison – "Spirits Drain Batteries in Old Montana Prison":

https://www.youtube.com/watch?v=00aguLgt7M0

Právě prostředí Old Montana Prison tomu dodává úplně jinou atmosféru. Člověk neleží v opuštěném domě nebo nemocnici, ale v prostorách, kde byli po desítky let zavíráni násilní pachatelé a kde skutečně došlo k zabití, nepokojům a dlouhodobému utrpení vězňů.

Pořad představuje věznici jako jedno z míst, kde nemá být údajná aktivita pouze děsivá, ale přímo agresivní. A právě tím se Old Montana Prison od řady dalších lokalit Směru hrůza odlišuje.

Další paranormální vyšetřování

Old Montana Prison nezaujala jen televizní štáby. Do věznice se vydala řada dalších paranormálních týmů a tvůrců.

Například Ghost Files zde natočili rozsáhlé vyšetřování a zveřejnili i část věnovanou údajně velmi nepříjemnému tunelu uvnitř komplexu.

Ghost Files – The Chilling Tunnel of The Old Montana Prison:

https://www.youtube.com/watch?v=yNAboUUHerM

K dispozici jsou také videa přímo z nočních vyšetřování dalších návštěvníků.

Overnight Ghost Hunt at the Old Montana Prison:

https://www.youtube.com/watch?v=PeYdXz2W5dE

Tato videa samozřejmě sama o sobě nedokazují existenci duchů, umožňují ale vidět skutečné prostředí věznice a způsob, jakým zde paranormální týmy pracují.

Místo, které se po setmění mění

Dnes už v celách nikdo svůj trest neodpykává. Old Montana Prison funguje jako muzeum a historická památka.

Přesto právě noc je důvodem, proč se sem někteří lidé vracejí.

Prázdné chodby, několik pater cel nad sebou, kovové mříže a místa spojená s násilnou vzpourou vytvářejí prostředí, které působí nepříjemně i bez jakéhokoliv paranormálního vysvětlení. Když se k tomu přidají desítky let vyprávění o hlasech, stínech, nevysvětlitelných dotecích a postavách procházejících mezi celami, není překvapivé, že se Old Montana Prison stala cílem paranormálních týmů z celých Spojených států.

Zda v jejích zdech skutečně něco zůstalo, nebo atmosféra bývalé věznice pouze dokáže pracovat s lidskou myslí, zůstává otázkou.

Jisté je jen jedno: za zdmi Old Montana Prison se odehrálo dost skutečných hrůz na to, aby k vytvoření děsivého příběhu nebylo potřeba vůbec nic vymýšlet.

Na první pohled připomíná West Virginia State Penitentiary v Moundsville spíš pevnost než věznici. Masivní kamenné zdi, věže, úzká okna a dlouhé bloky cel působí pochmurně už za denního světla. Když se ale člověk začne zabývat její minulostí, atmosféra místa dostane úplně jiný rozměr.

Trestnice fungovala od druhé poloviny 19. století až do roku 1995. Za jejími zdmi docházelo k popravám, vraždám mezi vězni, nepokojům, násilí i pokusům o útěk. Dnes už zde žádní odsouzení nejsou. Budova slouží jako historická památka a turistická atrakce – a zároveň jako jedno z nejznámějších míst pro paranormální vyšetřování v Západní Virginii. Samotný provozovatel zde pořádá několikahodinové i soukromé noční ghost hunty.

A právě lidé, kteří uvnitř pracují nebo tam strávili noc, popisují opravdu konkrétní věci: kroky v prázdných blocích, bouchání dveří cel, šeptání vlastního jména, doteky neviditelných rukou, stínové postavy nebo dveře, které se údajně otevřely samy před celou skupinou lidí.

Místo, kde bylo násilí součástí každodenního života

Stavba věznice začala v roce 1866 a hlavní komplex byl dokončen během následujícího desetiletí. Postupem času se ale zařízení začalo potýkat s obrovským přeplněním. Malé cely byly v některých obdobích nuceny pojmout více vězňů, než pro kolik byly určeny.

Násilí mezi vězni nebylo výjimečné. Historické přehledy uvádějí desítky vražd uvnitř samotné trestnice a mezi nejznámější patří například brutální zabití vězně R. D. Walla v roce 1929.

V areálu se také vykonávaly popravy. Podle dlouholeté průvodkyně Tiny Conner zde proběhlo 94 poprav – 85 oběšením a 9 na elektrickém křesle.

Na přelomu 70. a 80. let se podmínky ještě zhoršovaly a věznice zažila několik vážných incidentů. Na Nový rok 1986 vypukla rozsáhlá vzpoura, během níž vězni převzali část zařízení a drželi rukojmí.

Když byla věznice v roce 1995 definitivně uzavřena, zůstaly po ní desítky let historie, během nichž se na malém prostoru nahromadilo obrovské množství násilí, strachu a smrti.

North Hall – místo pro nejnebezpečnější vězně

Jednou z částí, které mají mezi návštěvníky nejhorší pověst, je North Hall.

Právě zde bývali umísťováni někteří z nejnebezpečnějších vězňů. Dnes lidé v tomto bloku popisují bouchání dveří cel, fotografické anomálie, problémy s technikou, rychlé vybíjení baterií a postavy nebo stíny pohybující se mezi celami.

Někteří návštěvníci tvrdí, že když stojí v dlouhé chodbě mezi řadami cel, zaslechnou zvuk kovových dveří, přestože je nikdo neotevřel ani nezavřel.

Jiní mají pocit, že je někdo sleduje z některé z prázdných cel.

A právě v North Hall se nachází také jedno z nejslavnějších míst celé věznice.

Cela Williama "Red" Snydera

William "Red" Snyder patří mezi nejznámější vězně spojené s Moundsville.

Ve věznici měl pověst velmi nebezpečného muže a dlouhá léta zde patřil mezi výrazné postavy vězeňského prostředí. Jeho život skončil přímo za zdmi trestnice.

V listopadu 1992 byl ve své cele brutálně napaden spoluvězněm a mnohokrát bodnut improvizovanou zbraní. Zemřel přímo v North Hall.

A právě jeho cela se později stala jedním z nejslavnějších paranormálních míst věznice.

Průvodkyně Tina Conner uvedla, že vyšetřovatelé v okolí Snyderovy cely opakovaně zaznamenali hlas, který lidé spojení s věznicí považují za Redův, protože měl údajně velmi charakteristický chraplavý kuřácký hlas.

Někteří návštěvníci navíc tvrdí, že v okolí jeho cely zažili pocit doteku nebo chycení, jako kdyby po nich někdo zevnitř sáhl.

Dakota Laden a útok v Redově cele

West Virginia State Penitentiary navštívil také tým Destination Fear.

Dakota Laden, Chelsea Laden, Tanner Wiseman a Alex Schroeder zde natáčeli 8. epizodu první série. Oficiální popis epizody zmiňuje, že Dakota během vyšetřování zažil fyzický útok, po kterém se začal obávat, že si z věznice odnese něco víc než jen vzpomínku.

Jedním z nejsilnějších momentů bylo právě vyšetřování prostor spojených s Redem Snyderem.

Dakota uvnitř zůstal sám a během experimentu měl pocit, že se situace změnila z obyčejného paranormálního vyšetřování v něco mnohem osobnějšího. Nakonec tvrdil, že byl fyzicky napaden.

Travel Channel později zveřejnil tento moment samostatně na YouTube.

🎥 DESTINATION FEAR – DAKOTA JE ÚDAJNĚ NAPADEN VE VĚZNICI

➜ "DAKOTA GETS ATTACKED IN HAUNTED PENITENTIARY! | DESTINATION FEAR" https://www.youtube.com/watch?v=KdiNOG0EWy8

Kliknutím na odkaz se otevře přímo video na YouTube.

Sugar Shack

Dalším nechvalně proslulým místem je místnost, které vězni říkali Sugar Shack.

Název zní téměř nevinně, ale realita měla být úplně opačná.

Šlo o vnitřní rekreační prostor, kde býval dohled dozorců problematický. Právě zde podle historických popisů docházelo k rvačkám, loupežím, napadením a sexuálnímu násilí.

Dnes patří Sugar Shack k místům, kde se paranormální vyšetřovatelé často necítí dobře.

Průvodci a návštěvníci popisují pocit sledování, náhlé změny atmosféry, hlasy a pohyb v prostoru, přestože místnost zůstává prázdná.

Někteří zaměstnanci věznice dokonce považují právě Sugar Shack za jedno z nejnepříjemnějších míst celého komplexu.

Shadow Man

West Virginia Penitentiary má také svého slavného Shadow Mana – Stínového muže.

Jde o tmavou lidskou siluetu, kterou lidé údajně vídají v různých částech věznice. Některá svědectví ji popisují jako postavu stojící ve stínu tak nehybně, že ji člověk nejprve téměř přehlédne.

Jiní tvrdí, že zahlédli pouze rychlý tmavý pohyb přes chodbu.

Existují dokonce fotografie, které paranormální vyšetřovatelé označili za možné zachycení této postavy. Její totožnost samozřejmě nikdo nezná a existuje několik různých teorií o tom, koho by měla představovat.

Někteří lidé věří, že jde o bývalého vězně.

Jiní o dozorci.

Jisté není nic.

Ale zprávy o tmavých lidských siluetách pohybujících se mezi celami a chodbami patří k nejčastějším paranormálním příběhům tohoto místa.

Mužská tvář ve dveřích

Jedno z nejzajímavějších osobních svědectví pochází od zaměstnankyně věznice.

Podle její výpovědi byla teprve druhý den v práci, když uklízela v prostoru obchodu se suvenýry.

Otočila se – a ve dveřích vedoucích do prostoru pro návštěvy měla spatřit tvář neznámého muže, který se na ni díval přes okno.

Údajně na místě úplně ztuhla.

Ještě zajímavější bylo to, co následovalo později tentýž den. Při rozhovoru s návštěvníkem, který se označil za skeptika, slyšela spolu s další zaměstnankyní zvuk kovových pout, jako kdyby je někdo právě zacvakával někomu kolem zápěstí.

Nikdo tam ale podle jejich výpovědi nebyl.

"Někdo mi zašeptal moje jméno"

Právě tohle je další věc, kterou návštěvníci Moundsville popisují opakovaně.

Nejen obecné hlasy.

Ale vlastní jméno zašeptané těsně u ucha.

Průvodkyně Tina Conner uvedla, že návštěvníci jejích prohlídek jí popisovali mimo jiné chycení za ruku nebo kotník, bouchání do dveří cel, náhlá studená místa a vlastní jméno zašeptané do ucha.

Tohle je přesně ten druh zážitku, který na člověka působí úplně jinak než obyčejné vrznutí staré budovy.

Pokud v prázdném bloku uslyšíte kovové bouchnutí, může to být konstrukce.

Pokud ale slyšíte své jméno několik centimetrů od ucha, přestože za vámi nikdo není, už je mnohem těžší jen pokrčit rameny a pokračovat dál.

Návštěvníky něco chytá

Někteří návštěvníci popisují dokonce fyzický kontakt.

Podle Tiny Conner lidé tvrdili, že je něco chytilo za ruku nebo kolem kotníku.

Jedna žena během noční prohlídky dokonce uvedla, že ji něco štíplo do hýždě. Zážitek byl natolik konkrétní, že jej průvodkyně později veřejně popsala.

Samozřejmě není možné zpětně dokázat, co se skutečně stalo.

Právě množství podobných výpovědí ale způsobuje, že se Moundsville liší od míst, kde lidé popisují pouze nevysvětlitelné zvuky.

Tady lidé někdy tvrdí, že něco interaguje přímo s nimi.

Dveře, které se otevřely na požádání

Možná ještě působivější je příběh dveří, který popsala průvodkyně Tina Conner.

Během jedné prohlídky se za ní měly vstupní dveře samovolně otevřít, zavřít a znovu otevřít.

Viděla to celá skupina.

Později toho dne se zaměstnanci k těmto dveřím vrátili.

Jeden z nich se údajně zeptal nahlas, zda by je "někdo" mohl otevřít.

A dveře se okamžitě otevřely.

Ať už měla událost jakékoli technické vysvětlení, právě podobné příběhy jsou důvodem, proč se sem paranormální týmy stále vracejí.

Kroky a zabouchnuté dveře

K nejčastěji hlášeným zážitkům patří také kroky v prázdných chodbách.

Někdy se ozvou jako pomalá chůze.

Jindy připomínají člověka, který přechází mezi celami.

Lidé také popisují bouchnutí nebo třesení dveří cel, přestože kolem nich nikdo není.

Jeden návštěvník, který zde strávil celou noc při paranormálním vyšetřování, později veřejně uvedl, že jeho skupina zažila fantomové kroky, zabouchnutí dveří v části bývalé psychiatrie a hlasy bez viditelného původce. Jde o osobní svědectví návštěvníka, nikoliv o ověřený paranormální důkaz.

Psychiatrické a zdravotnické oddělení

Mezi zaměstnanci má mimořádnou pověst také bývalá ošetřovna a psychiatrické oddělení.

Podle Tiny Conner právě tuto část někteří zaměstnanci považují za nejaktivnější místo celé věznice.

Tvrdí, že se tam děje něco zvláštního téměř pokaždé, když dovnitř vstoupí.

Co přesně?

Ne vždy jde o dramatické zjevení.

Často jsou to právě drobnosti – zvuk, pohyb, změna atmosféry nebo pocit přítomnosti další osoby, který zmizí ve chvíli, kdy se člověk pokusí zjistit jeho zdroj.

Ghost Adventures v Moundsville

Věznici samozřejmě navštívil také Zak Bagans a tým Ghost Adventures.

Moundsville se objevilo už v první sérii pořadu a tým zde vyšetřoval údajně aktivní části věznice včetně prostor spojených s její násilnou minulostí. HBO Max epizodu popisuje jako vyšetřování jednoho z nejtemnějších strašidelných míst Západní Virginie.

🎥 GHOST ADVENTURES – MOUNDSVILLE PENITENTIARY

➜ "GHOST ADVENTURES – MOUNDSVILLE PENITENTIARY" https://www.hbomax.com/cz/en/shows/ghost-adventures/s1/74a0b187-22a7-47ee-8132-bf9fd15f86cc/e3-moundsville-penitentiary-moundsville-wv/a7744d91-4566-4de6-b940-7a16a874e9d4

Kliknutím na odkaz se otevře přímo stránka epizody.

Ghost Hunters a Shadow Man

West Virginia Penitentiary vyšetřoval také tým Ghost Hunters.

Jedním z nejslavnějších momentů jejich návštěvy se stal právě údajný Shadow Man, tedy tmavá lidská postava zachycená během vyšetřování.

Právě množství různých týmů, které na stejném místě popisují podobné druhy jevů, pomohlo Moundsville vybudovat pověst jedné z nejslavnějších údajně strašidelných věznic v USA.

Ne všechno má paranormální vysvětlení

U takového místa je ale důležité zachovat jednu věc.

West Virginia Penitentiary je obrovská stará kamenná budova. Zvuk se v blocích cel výrazně rozléhá. Kov se při změnách teploty pohybuje. Dveře a konstrukce mohou reagovat na průvan. Část paranormálních zážitků proto může mít naprosto běžné vysvětlení.

A některé údajné příběhy kolem jednotlivých duchů jsou místní legendy, které se během let mohly měnit.

Jenže právě konkrétnost některých svědectví dělá Moundsville zajímavým.

Zaměstnankyně neříká jen, že měla "divný pocit".

Tvrdí, že viděla mužskou tvář ve dveřích.

Skupina lidí neříká pouze, že slyšela hluk.

Tvrdí, že sledovala dveře, které se otevřely, zavřely a po vyslovené žádosti se znovu samy otevřely.

Jiní návštěvníci mluví o rukách kolem kotníků, šepotu vlastního jména nebo stínech stojících mezi celami.

A právě tyto příběhy se za desítky let staly téměř stejně slavné jako samotná historie věznice.

Vězení, které se nikdy úplně nevyprázdnilo?

West Virginia State Penitentiary bylo oficiálně uzavřeno v roce 1995.

Poslední vězni odešli.

Dveře cel zůstaly otevřené.

Dozorce už na chodbách nepotkáte.

Přesto lidé tvrdí, že právě po těchto chodbách stále slyší kroky.

Z prázdných cel se ozývají hlasy.

Kovové dveře někdy zabouchnou bez viditelného důvodu.

Ve stínu stojí postava člověka, která zmizí ve chvíli, kdy se k ní někdo přiblíží.

A v North Hall zůstává cela Williama "Red" Snydera – člověka, který zde skutečně zemřel násilnou smrtí a jehož hlas podle některých vyšetřovatelů stále dokážou zachytit na nahrávkách.

Možná jde o starou budovu, akustiku a lidskou představivost.

Možná ne.

Ale málokteré místo dokáže spojit tak brutální skutečnou historii s takovým množstvím konkrétních paranormálních svědectví jako právě West Virginia State Penitentiary.

Na úpatí kopců nad městem Boise v americkém Idahu stojí věznice, jejíž mohutné kamenné zdi téměř připomínají pevnost. Old Idaho Penitentiary fungovala více než sto let a během této doby jejími celami prošly tisíce vězňů. Byli zde drženi vrazi, násilníci i další nebezpeční pachatelé, věznice zažila nepokoje, požáry, samotky i popravy. Dnes už zde žádní vězni nejsou, ale návštěvníci a paranormální vyšetřovatelé stále popisují hlasy z prázdných cel, kroky, nevysvětlitelné doteky a nepříjemný pocit především v samotkách a místnosti s popravištěm. Samotná Idaho State Historical Society uvádí, že právě tato místa patří k částem věznice, kde lidé nejčastěji hlásí něco, co si nedokážou vysvětlit.

Věznice postavená vlastními vězni

První budova vznikla už v roce 1870, kdy bylo Idaho ještě teritoriem. Jako věznice začal komplex fungovat v roce 1872 a postupně se rozrostl z jediného celního bloku na rozsáhlý areál obehnaný přibližně pět metrů vysokou pískovcovou zdí. Zajímavé je, že kámen používaný při výstavbě těžili v okolních lomech sami vězni a podíleli se také na stavbě dalších částí komplexu.

Podmínky uvnitř nebyly jednoduché. Postupně vznikaly další cely, pracovní prostory, ženské oddělení, nemocnice i izolace. Nejtvrdší tresty čekaly vězně v prostorách označovaných jako The Cooler a Siberia. Siberia byla vybudována v roce 1926 a obsahovala malé samostatné cely určené pro izolaci jednoho vězně.

Právě Siberia dnes patří mezi místa, kde návštěvníci údajně nejčastěji pociťují zvláštní tíhu, nepříjemnou přítomnost nebo mají dojem, že v cele nejsou sami. Idaho State Historical Society zmiňuje přímo svědectví lidí, kteří zde údajně slyšeli hlasy nebo cítili fyzický dotek, přestože kolem nich nikdo nebyl.

Cell House 5 – nejnebezpečnější část věznice

Jednou z nejtemnějších částí areálu je Cell House 5, vybudovaný v roce 1954. Šlo o maximálně střežené oddělení určené pro nejproblematičtější a nejnebezpečnější vězně. Nacházela se zde trvalá izolace, cela smrti a také popravčí místnost s vestavěnou šibenicí.

Už samotný prostor působí velmi stísněně. Malé cely, kovové dveře a krátká chodba vedoucí k místu, kde vězeň čekal na popravu, patří dnes k nejznámějším částem celé věznice.

A právě zde se odehrála událost, se kterou je spojována většina nejznámějších paranormálních příběhů Old Idaho Penitentiary.

Raymond Snowden a šibenice

Dne 18. října 1957 byl ve věznici oběšen Raymond Allen Snowden, odsouzený za vraždu Cory Lucyle Deanové. Byl jediným člověkem popraveným přímo v popravčí místnosti Cell House 5; předchozí popravy se prováděly na jiných místech v areálu. Idaho State Historical Society tuto skutečnost výslovně potvrzuje.

Právě Snowdenova poprava se později stala základem jednoho z nejslavnějších ghost stories věznice. V průběhu let se rozšířila tvrzení, že poprava nebyla provedena správně a že Snowden nezemřel okamžitě. Historická svědectví se ale v tomto bodě rozcházejí – jeden pozdější popis hovořil o problematickém oběšení, zatímco duchovní, který Snowdena doprovázel v posledních chvílích, později naznačil, že smrt byla rychlá.

Co se však opakuje v paranormálních svědectvích, je právě Gallows Room – místnost se šibenicí.

Návštěvníci zde údajně zažívají náhlý pocit tíhy, nevysvětlitelné hlasy, doteky nebo pocit cizí přítomnosti. Idaho State Historical Society sama uvádí Gallows Room společně se Siberií jako dvě oblasti, kde lidé nejčastěji popisují zvláštní zážitky. Zároveň ale správně upozorňuje, že neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že by věznici skutečně obývali duchové.

Hlasy a doteky v prázdných celách

Na Old Idaho Penitentiary je zajímavé, že informace o paranormálních svědectvích nepocházejí pouze z webů věnovaných duchům. Samotná historická společnost, která místo spravuje, připouští, že někteří návštěvníci zde slyšeli nebo viděli věci, pro které nenašli vysvětlení.

Lidé během návštěv hlásili hlasy přicházející z prázdných prostor, pocit doteku bez viditelného člověka nebo náhlou změnu atmosféry. Některé paranormální týmy zde pořídily také obrazové záznamy, které považovaly za nevysvětlitelné. Správci věznice ale nechávají posouzení těchto událostí na samotných návštěvnících a netvrdí, že představují důkaz existence duchů.

Paranormální pověst věznice je natolik silná, že se zde dodnes pořádají oficiální noční paranormální vyšetřování. V roce 2026 například historická společnost pořádala další večery s týmem Big River Paranormal, během kterých mohou návštěvníci po zavírací době zkoumat jednotlivé části věznice pomocí vyšetřovací techniky.

Nepokoje, požáry a konec věznice

Ani poslední roky provozu nebyly klidné. V areálu docházelo k nepokojům a vězni během vzpour zapalovali jednotlivé budovy. Při nepokojích v roce 1973 byly poškozeny a vyhořely části věznice, včetně některých starších celních bloků a jídelny. Ještě téhož roku byla stará věznice uzavřena a vězni byli přemístěni do nového zařízení.

Po více než sto letech se tak brány za posledními vězni zavřely. Budova ale nezmizela. Dnes funguje jako Old Idaho Penitentiary State Historic Site a návštěvníci se mohou projít původními celami, samotkami i prostorami maximální ostrahy.

Směr hrůza (Destination Fear) – Dakota zamčený úplně sám

Old Idaho Penitentiary navštívil také tým Směr hrůza (Destination Fear) – Dakota Laden, Chelsea Laden, Tanner Wiseman a Alex Schroeder.

Šlo o 13. díl druhé řady a tentokrát místo vybral Alex. Po předchozích výpravách, které pro něj připravovali ostatní, dostal možnost tým dovézt na lokalitu podle vlastního výběru – a zároveň si pro Dakotu připravil opravdu nepříjemnou odvetu. Oficiální popis epizody přímo uvádí, že Alex připravil pro Dakotu svou dosud nejděsivější zkoušku.

⚠️ DAKOTA V IZOLACI

Alex nechal Dakotu pod záminkou vyšetřování vstoupit do jedné z nejhorších částí věznice. Potom přišlo překvapení:

Dakota zjistil, že ho ostatní zamkli uvnitř a musí část vyšetřování absolvovat úplně sám.

Travel Channel tuto scénu později popsal jako "isolation challenge" – zkoušku izolace. Dakota tak zůstal zavřený v prostoru věznice, zatímco ostatní členové týmu byli mimo něj.

Právě tahle část epizody funguje tak dobře kvůli prostředí samotné věznice. Nejde pouze o prázdnou celu. Dakota se nacházel v komplexu, kde skutečně existovaly samotky, Death Row a popraviště, a kde návštěvníci dodnes hlásí hlasy, doteky a zvláštní pocity.

Během vyšetřování tým zaznamenával různé zvuky a pokoušel se zjistit, zda se jim podaří navázat kontakt s někým z bývalých vězňů. Epizoda se výrazně zaměřila právě na psychický tlak z toho, že se každý člen týmu pohybuje po obrovské věznici sám.

Na stránce Travel Channel je přímo část věnovaná tomuto vyšetřování a Alexově zkoušce pro Dakotu.

Ghost Adventures

Old Idaho Penitentiary navštívil ještě před týmem Destination Fear také Zak Bagans, Nick Groff a Aaron Goodwin z Ghost Adventures. Samotná Idaho State Historical Society potvrzuje, že zde tým Travel Channel vyšetřoval a že během návštěvy zaznamenal několik obrazových jevů, které považoval za nevysvětlitelné.

Od té doby se zde vystřídalo mnoho dalších paranormálních týmů a věznice byla představena například také v pořadech Haunted Towns nebo The Lowe Files.

Věznice, kde se dá paranormální aktivita zkoumat i dnes

Old Idaho Penitentiary je dnes historickou památkou, ale její minulost zůstává na mnoha místech téměř nedotčená. Návštěvníci mohou vstoupit do původních cel, projít Siberií, podívat se na Death Row a stát přímo v místnosti, kde byl v roce 1957 oběšen Raymond Snowden.

A právě skutečnost, že provozovatelé sami nezastírají paranormální svědectví, ale současně je nepředkládají jako prokázaný fakt, dělá z Old Idaho Penitentiary mimořádně zajímavé místo. Víme, že zde byly samotky. Víme, že zde probíhaly popravy. Víme, že věznice zažila násilí, vzpoury a požáry. A víme také, že lidé v těchto prostorách dodnes tvrdí, že slyší hlasy nebo cítí doteky něčeho, co nevidí.

Jestli jde pouze o psychologický účinek místa s tak temnou minulostí, zvláštní akustiku starých kamenných cel, nebo o něco, co se vysvětlit nedá, zůstává otevřené. Stačí ale vstoupit do úzké cely v Siberii nebo stát pod šibenicí v Cell House 5 a je snadné pochopit, proč má Old Idaho Penitentiary pověst jedné z nejstrašidelnějších věznic v Idahu.