Dvacet metrů pod rušnými ulicemi Paříže se nachází svět, který s městem plným kaváren, světel a turistů nemá na první pohled téměř nic společného. Pařížské katakomby – Les Catacombes de Paris – ukrývají ostatky několika milionů lidí. Lebky a dlouhé lidské kosti zde vytvářejí celé stěny táhnoucí se chodbami bývalých podzemních lomů. Oficiální část, kterou dnes mohou návštěvníci projít, představuje jen nepatrný zlomek mnohem rozsáhlejšího podzemního systému pod Paříží. A za místy, kam turisté smějí, začíná úplně jiný svět – kilometry neosvětlených chodeb, zatopených prostor, slepých odboček a míst, kde se bez znalosti podzemí může člověk velmi snadno ztratit.
Katakomby jsou dnes zároveň jedním z míst, kolem kterých vzniklo neuvěřitelné množství legend. Lidé vyprávějí o hlasech v prázdných tunelech, krocích, které někoho následují, stínech mizících za rohem, šeptání přicházejícím ze tmy a pocitu, že vás někdo pozoruje. Některé příběhy mají základ ve skutečných událostech. Jiné se během desetiletí proměnily v městské legendy. A právě odlišit jedno od druhého je u Pařížských katakomb někdy stejně obtížné jako najít cestu ven z jejich zakázané části.
Katakomby původně vůbec nebyly katakombami
Podzemní chodby nevznikly jako pohřebiště. Jsou pozůstatkem starých pařížských lomů, ze kterých se po staletí těžil vápenec používaný při stavbě města. Když se Paříž postupně rozšiřovala, domy a ulice začaly stát přímo nad rozsáhlými podzemními prostorami. V 18. století začaly některé části podloží způsobovat vážné problémy a bylo nutné staré lomy zpevňovat a mapovat.
Ve stejné době řešila Paříž úplně jinou krizi – přeplněné hřbitovy.
Největším problémem byl hřbitov Cimetière des Innocents – Hřbitov Neviňátek, který byl používán téměř tisíc let. Pohřbívalo se zde tak dlouho a v takovém množství, že se místo stalo vážným hygienickým problémem. Hřbitov byl v roce 1780 uzavřen a několik let poté začalo rozsáhlé přemisťování lidských ostatků do opuštěných lomů pod městem.
První přesuny probíhaly v letech 1785 až 1787. Ostatky byly převáženy převážně v noci, aby se zabránilo odporu obyvatel a církve. Kosti byly spouštěny šachtami do bývalých lomů, kde je pracovníci následně ukládali do podzemních galerií. Přemisťování ostatků z dalších pařížských hřbitovů pokračovalo ještě desítky let.
Dne 7. dubna 1786 bylo místo oficiálně vysvěceno jako Paris Municipal Ossuary – Pařížská městská kostnice. Teprve později získalo známé označení katakomby, inspirované starověkými římskými katakombami.
Miliony mrtvých pod Paříží
Dnes jsou v ossuariu uloženy ostatky několika milionů Pařížanů, běžně se uvádí přibližně šest milionů lidí. Nejde přitom o šest milionů jednotlivých hrobů. Kosti z původních hřbitovů byly přemístěny společně a identita drtivé většiny zemřelých už není zjistitelná.
Zpočátku byly kosti v podzemí jednoduše hromaděny. Na začátku 19. století však inspektor Louis-Étienne Héricart de Thury nechal ossuarium výrazně upravit. Lebky, stehenní a holenní kosti byly vyskládány do geometrických stěn a za nimi byly uloženy další, menší části kosterních pozůstatků. Přibyly kamenné pomníky, sloupy, oltáře a nápisy připomínající pomíjivost lidského života. Od roku 1809 byly katakomby zpřístupňovány veřejnosti.
Nejslavnější nápis čeká návštěvníka těsně před vstupem do ossuaria:
"Arrête! C'est ici l'empire de la Mort."
Tedy přibližně:
"Stůj! Zde je říše smrti."
A za touto branou začínají dlouhé stěny tvořené lidskými kostmi.
To, co vidí turisté, je jen malá část
Oficiální návštěvní trasa měří přibližně 1,5 kilometru a její projití trvá kolem jedné hodiny. Do podzemí vede 131 schodů a ven dalších 112. Teplota se zde celoročně pohybuje okolo 14 °C a prostředí je velmi vlhké.
Jenže za oficiální trasou se nachází rozsáhlý systém bývalých lomů.
A právě sem vstupují takzvaní cataphiles – katafilové, lidé, kteří nelegálně prozkoumávají zakázané části pařížského podzemí. V tunelech vznikly během let improvizované místnosti, umělecké prostory, místa setkávání a dokonce podzemní večírky. Vstupy se mění, některé jsou uzavírány policií a znalost mapy a jednotlivých průchodů je pro pohyb v těchto částech zásadní.
Právě tam začínají příběhy, kvůli kterým mají Pařížské katakomby tak děsivou pověst.
Muž, který zmizel a byl nalezen až o jedenáct let později
Nejznámější skutečnou tragédií spojenou s pařížským podzemím je příběh Philiberta Aspairta.
V listopadu 1793 zmizel muž tohoto jména v podzemních lomech pod Paříží. Podle dochovaných dokumentů pracoval v souvislosti s nemocnicí Val-de-Grâce; jednotlivé historické záznamy se liší v přesném označení jeho zaměstnání. Do podzemí měl vstoupit schodištěm z areálu nemocnice. Proč tam šel, dnes nevíme.
Už samotný příběh je děsivý.
Aspairt se nevrátil.
Jeho tělo bylo nalezeno až v roce 1804 – přibližně jedenáct let po jeho zmizení. Příčina smrti nebyla nikdy spolehlivě určena. Podle historických údajů byl identifikován mimo jiné podle svazku klíčů, který měl u sebe. Jeho ostatky byly pohřbeny přímo v podzemí poblíž místa nálezu.
Dodnes se v nepřístupné části podzemí nachází památník připomínající jeho zmizení a nalezení.
A právě Aspairt se později stal také jedním z "duchů" Pařížských katakomb.
Podle místní legendy se jeho přítomnost údajně projevuje kroky, postavou v dálce nebo pocitem, že někoho neviditelného slyšíte pohybovat se za sebou. Některé verze příběhu tvrdí, že jeho duch bloudí podzemím dodnes. Samotná Aspairtova smrt je historicky doložená; paranormální část příběhu už patří mezi legendy.
Dva teenageři ztracení tři dny ve tmě
Nebezpečí, že se člověk v nepřístupných chodbách skutečně ztratí, není jen součástí strašidelných příběhů.
V červnu 2017 se v nepřístupné části katakomb ztratili dva chlapci ve věku 16 a 17 let.
V podzemí strávili tři dny.
Záchranná operace trvala několik hodin a do hledání byli nasazeni také psi. Právě díky nim byli teenageři nakonec nalezeni. Po vytažení na povrch byli převezeni do nemocnice a léčeni kvůli podchlazení.
Případ je možná děsivější než většina paranormálních legend. V absolutní tmě, bez orientačních bodů a v systému podobných chodeb může člověk po několika odbočkách velmi snadno přestat vědět, odkud přišel.
A telefonní signál hluboko pod zemí není něco, na co by bylo možné spoléhat.
Tajemná videokamera nalezená v katakombách
Jedna z nejslavnějších moderních legend Pařížských katakomb začíná údajně nalezenou videokamerou.
Příběh se rozšířil zejména díky televizním pořadům a internetu. Podle něj měla skupina průzkumníků v podzemí objevit videokameru. Na kazetě měl být záznam muže, který se pohyboval katakombami sám.
Zpočátku údajně natáčel relativně klidně.
Postupně však ztrácel orientaci.
Na záznamu měl působit stále nervózněji, začít pobíhat tunelem a reagovat na něco, co kamera nezachytila. Nakonec obraz prudce klesl k zemi, jako kdyby muž kameru zahodil nebo upustil.
Muž, který měl kameru držet, údajně nikdy nebyl identifikován.
Tento příběh je nesmírně známý, ale je důležité dodat, že neexistuje spolehlivý důkaz, že by šlo o autentický záznam člověka, který v katakombách skutečně zmizel. Dnes je proto vhodnější považovat ho za jednu z nejslavnějších městských legend spojených s tímto místem.
Právě nejistota kolem původu záznamu ale způsobila, že se příběh drží už desítky let.
Hlasy, které mají lákat lidi hlouběji
Další známá legenda tvrdí, že po půlnoci se v podzemí začnou ozývat hlasy.
Nemají pouze šeptat.
Podle legendy mají člověka přesvědčovat, aby pokračoval hlouběji a hlouběji do tunelů. Pokud je následuje, nakonec se má dostat tak daleko, že už nedokáže najít cestu zpět.
Historický důkaz pro něco takového samozřejmě neexistuje.
Jenže právě akustika katakomb může vytvářet velmi zvláštní efekt. Zvuk se v úzkých chodbách odráží a může přicházet z úplně jiného směru, než člověk očekává. Když je někdo hluboko pod zemí v naprosté tmě, stačí vzdálený hlas jiné skupiny nebo kapání vody a velmi snadno může získat dojem, že někdo stojí mnohem blíž.
Paranormální vyšetřovatelé přesto opakovaně tvrdí, že zde zaznamenali hlasy nebo zvuky v místech, kde žádný jiný člověk být neměl.
Kroky za zády a postavy ve tmě
Dalším velmi často popisovaným zážitkem je pocit, že někdo jde za vámi.
Průzkumníci vyprávějí o kročejích, které mají kopírovat jejich pohyb. Když se zastaví, zvuky údajně někdy ustanou. Když pokračují, znovu se objeví.
Jiní lidé popisují tmavé siluety na konci chodby, které mají po osvětlení baterkou zmizet za zatáčkou nebo se jednoduše ztratit.
Tyto zážitky nelze nezávisle ověřit a v prostředí, kde se pohybují další nelegální návštěvníci, samozřejmě existuje i velmi jednoduché vysvětlení – člověk mohl skutečně slyšet nebo zahlédnout jiného průzkumníka.
Přesto patří právě hlasy, kroky a pocit sledování mezi nejčastější příběhy spojené s paranormální pověstí katakomb.
Ghost Adventures – Zak Bagans sestoupil do pařížského podzemí
Destination Fear Pařížské katakomby nevyšetřoval.
Do podzemí se ale vydal Zak Bagans, známý z Ghost Adventures.
V roce 2014 vznikl speciál NetherWorld, který je veden také jako speciální epizoda spojená s Ghost Adventures. Zak v něm sestoupil do Pařížských katakomb a zaměřil se nejen na ossuarium, ale především na mnohem temnější příběhy podzemního světa. Oficiální popis pořadu uvádí, že sestupuje do labyrintu pod Paříží, kde se nacházejí ostatky přibližně šesti milionů lidí.
Vyšetřování je zajímavé hlavně tím, že katakomby představují úplně jiný typ prostředí než klasický opuštěný dům nebo věznice. Člověk se nemůže jednoduše podívat z okna nebo odejít hlavními dveřmi. Je hluboko pod městem, mezi úzkými chodbami, jejichž velká část není veřejnosti přístupná.
Na YouTube je dostupný playlist věnovaný právě Zakovu speciálu z Pařížských katakomb.
Sam and Colby – paranormální vyšetřování hluboko pod Paříží
Do katakomb se vydali také Sam Golbach a Colby Brock, známí svými rozsáhlými paranormálními vyšetřováními.
Jejich epizoda Paris Catacombs: Investigating Real Gate to Hell patří mezi jejich největší videa a tým se v ní vydává do neoficiálních částí pařížského podzemí. Ve videu se pohybují mimo běžnou turistickou trasu, procházejí úzkými a zatopenými chodbami a pokoušejí se provést paranormální komunikaci.
Sam a Colby zároveň později veřejně mluvili o tom, že se během průzkumu v katakombách skutečně ztratili, což je v tak rozsáhlém podzemním systému velmi reálné riziko.
🎥 SAM AND COLBY – PAŘÍŽSKÉ KATAKOMBY
Paris Catacombs: Investigating Real Gate to Hell
▶️ https://www.youtube.com/watch?v=2fLLTtfjd3Q
Jde o celé vyšetřování přímo z katakomb. Video kombinuje průzkum nepřístupných částí, historii a paranormální experimenty.
Další noční průzkumy
Pařížské katakomby se staly jednou z nejoblíbenějších lokalit také mezi urban explorery a dalšími tvůrci paranormálních videí.
Existují například záznamy skupin, které v podzemí strávily několik hodin nebo celou noc, což vede k ještě extrémnějším situacím – brodění vodou, prolézání velmi nízkými průchody a pohyb místy, kde jsou jednotlivé chodby téměř nerozeznatelné.
Tyto výpravy ale probíhají mimo oficiální návštěvní trasu a vstup do nepřístupných částí není povolen. Katakomby nejsou pouze "strašidelné místo" – jde o skutečný podzemní systém s rizikem ztracení, pádu, podchlazení nebo zavalení.
Tajná společnost pod Paříží
Katakomby navíc nejsou jen místem duchů a kostí.
V nepřístupných tunelech existuje celá subkultura katafilů, kteří systém znají téměř jako druhé město. Někteří pod zemí tráví dlouhé hodiny, vytvářejí mapy, čistí některé prostory nebo zde pořádají setkání. Jiní stavějí podzemní místnosti, malují na stěny nebo pořádají večírky.
Právě tato skutečnost někdy komplikuje paranormální příběhy.
Když někdo hluboko v katakombách zaslechne hlas, kroky nebo zahlédne světlo, nemusí tam být sám – i když si myslí, že je.
To ovšem atmosféru nijak nezlepšuje.
Představa, že uprostřed zdánlivě prázdného tunelu několik desítek metrů pod zemí náhle uslyšíte kroky, ale netušíte, zda patří jinému průzkumníkovi, policistovi, nebo někomu, koho vůbec nevidíte, je možná ještě znepokojivější.
Proč jsou právě Pařížské katakomby tak děsivé
U většiny známých haunted míst lze vždy říct: je to stará nemocnice, věznice nebo hotel. Má několik pater, dveře a východ.
Pařížské katakomby jsou jiné.
Člověk se zde nachází dvacet metrů pod městem, obklopen stěnami vytvořenými z ostatků milionů mrtvých lidí.
Za osvětlenou turistickou částí pokračují chodby do míst, kde není žádné denní světlo. Každá odbočka může vypadat téměř stejně jako ta předchozí. Některé galerie končí slepě. Jiné se rozdělují. Některé jsou zatopené. A historie dokazuje, že se zde lidé skutečně dokázali ztratit na několik dní – nebo, v případě Philiberta Aspairta, už cestu ven nikdy nenašli.
Právě proto není nutné žádného ducha vymýšlet, aby byly Pařížské katakomby děsivé.
Stačí zhasnout baterku.
Najednou není vidět vůbec nic.
Nad vámi leží celé město, kolem vás jsou kilometry podzemních chodeb a někde za zdí spočívají ostatky lidí, kteří zemřeli před stovkami let.
Pak se někde v dálce ozve krok.
A nejhorší na Pařížských katakombách je možná právě to, že nikdy nemůžete s jistotou vědět, kdo – nebo co – ho udělalo.