Dvacet metrů pod rušnými ulicemi Paříže se nachází svět, který s městem plným kaváren, světel a turistů nemá na první pohled téměř nic společného. Pařížské katakomby – Les Catacombes de Paris – ukrývají ostatky několika milionů lidí. Lebky a dlouhé lidské kosti zde vytvářejí celé stěny táhnoucí se chodbami bývalých podzemních lomů. Oficiální část, kterou dnes mohou návštěvníci projít, představuje jen nepatrný zlomek mnohem rozsáhlejšího podzemního systému pod Paříží. A za místy, kam turisté smějí, začíná úplně jiný svět – kilometry neosvětlených chodeb, zatopených prostor, slepých odboček a míst, kde se bez znalosti podzemí může člověk velmi snadno ztratit.

Katakomby jsou dnes zároveň jedním z míst, kolem kterých vzniklo neuvěřitelné množství legend. Lidé vyprávějí o hlasech v prázdných tunelech, krocích, které někoho následují, stínech mizících za rohem, šeptání přicházejícím ze tmy a pocitu, že vás někdo pozoruje. Některé příběhy mají základ ve skutečných událostech. Jiné se během desetiletí proměnily v městské legendy. A právě odlišit jedno od druhého je u Pařížských katakomb někdy stejně obtížné jako najít cestu ven z jejich zakázané části.

Katakomby původně vůbec nebyly katakombami

Podzemní chodby nevznikly jako pohřebiště. Jsou pozůstatkem starých pařížských lomů, ze kterých se po staletí těžil vápenec používaný při stavbě města. Když se Paříž postupně rozšiřovala, domy a ulice začaly stát přímo nad rozsáhlými podzemními prostorami. V 18. století začaly některé části podloží způsobovat vážné problémy a bylo nutné staré lomy zpevňovat a mapovat.

Ve stejné době řešila Paříž úplně jinou krizi – přeplněné hřbitovy.

Největším problémem byl hřbitov Cimetière des Innocents – Hřbitov Neviňátek, který byl používán téměř tisíc let. Pohřbívalo se zde tak dlouho a v takovém množství, že se místo stalo vážným hygienickým problémem. Hřbitov byl v roce 1780 uzavřen a několik let poté začalo rozsáhlé přemisťování lidských ostatků do opuštěných lomů pod městem.

První přesuny probíhaly v letech 1785 až 1787. Ostatky byly převáženy převážně v noci, aby se zabránilo odporu obyvatel a církve. Kosti byly spouštěny šachtami do bývalých lomů, kde je pracovníci následně ukládali do podzemních galerií. Přemisťování ostatků z dalších pařížských hřbitovů pokračovalo ještě desítky let.

Dne 7. dubna 1786 bylo místo oficiálně vysvěceno jako Paris Municipal Ossuary – Pařížská městská kostnice. Teprve později získalo známé označení katakomby, inspirované starověkými římskými katakombami.

Miliony mrtvých pod Paříží

Dnes jsou v ossuariu uloženy ostatky několika milionů Pařížanů, běžně se uvádí přibližně šest milionů lidí. Nejde přitom o šest milionů jednotlivých hrobů. Kosti z původních hřbitovů byly přemístěny společně a identita drtivé většiny zemřelých už není zjistitelná.

Zpočátku byly kosti v podzemí jednoduše hromaděny. Na začátku 19. století však inspektor Louis-Étienne Héricart de Thury nechal ossuarium výrazně upravit. Lebky, stehenní a holenní kosti byly vyskládány do geometrických stěn a za nimi byly uloženy další, menší části kosterních pozůstatků. Přibyly kamenné pomníky, sloupy, oltáře a nápisy připomínající pomíjivost lidského života. Od roku 1809 byly katakomby zpřístupňovány veřejnosti.

Nejslavnější nápis čeká návštěvníka těsně před vstupem do ossuaria:

"Arrête! C'est ici l'empire de la Mort."

Tedy přibližně:

"Stůj! Zde je říše smrti."

A za touto branou začínají dlouhé stěny tvořené lidskými kostmi.

To, co vidí turisté, je jen malá část

Oficiální návštěvní trasa měří přibližně 1,5 kilometru a její projití trvá kolem jedné hodiny. Do podzemí vede 131 schodů a ven dalších 112. Teplota se zde celoročně pohybuje okolo 14 °C a prostředí je velmi vlhké.

Jenže za oficiální trasou se nachází rozsáhlý systém bývalých lomů.

A právě sem vstupují takzvaní cataphiles – katafilové, lidé, kteří nelegálně prozkoumávají zakázané části pařížského podzemí. V tunelech vznikly během let improvizované místnosti, umělecké prostory, místa setkávání a dokonce podzemní večírky. Vstupy se mění, některé jsou uzavírány policií a znalost mapy a jednotlivých průchodů je pro pohyb v těchto částech zásadní.

Právě tam začínají příběhy, kvůli kterým mají Pařížské katakomby tak děsivou pověst.

Muž, který zmizel a byl nalezen až o jedenáct let později

Nejznámější skutečnou tragédií spojenou s pařížským podzemím je příběh Philiberta Aspairta.

V listopadu 1793 zmizel muž tohoto jména v podzemních lomech pod Paříží. Podle dochovaných dokumentů pracoval v souvislosti s nemocnicí Val-de-Grâce; jednotlivé historické záznamy se liší v přesném označení jeho zaměstnání. Do podzemí měl vstoupit schodištěm z areálu nemocnice. Proč tam šel, dnes nevíme.

Už samotný příběh je děsivý.

Aspairt se nevrátil.

Jeho tělo bylo nalezeno až v roce 1804 – přibližně jedenáct let po jeho zmizení. Příčina smrti nebyla nikdy spolehlivě určena. Podle historických údajů byl identifikován mimo jiné podle svazku klíčů, který měl u sebe. Jeho ostatky byly pohřbeny přímo v podzemí poblíž místa nálezu.

Dodnes se v nepřístupné části podzemí nachází památník připomínající jeho zmizení a nalezení.

A právě Aspairt se později stal také jedním z "duchů" Pařížských katakomb.

Podle místní legendy se jeho přítomnost údajně projevuje kroky, postavou v dálce nebo pocitem, že někoho neviditelného slyšíte pohybovat se za sebou. Některé verze příběhu tvrdí, že jeho duch bloudí podzemím dodnes. Samotná Aspairtova smrt je historicky doložená; paranormální část příběhu už patří mezi legendy.

Dva teenageři ztracení tři dny ve tmě

Nebezpečí, že se člověk v nepřístupných chodbách skutečně ztratí, není jen součástí strašidelných příběhů.

V červnu 2017 se v nepřístupné části katakomb ztratili dva chlapci ve věku 16 a 17 let.

V podzemí strávili tři dny.

Záchranná operace trvala několik hodin a do hledání byli nasazeni také psi. Právě díky nim byli teenageři nakonec nalezeni. Po vytažení na povrch byli převezeni do nemocnice a léčeni kvůli podchlazení.

Případ je možná děsivější než většina paranormálních legend. V absolutní tmě, bez orientačních bodů a v systému podobných chodeb může člověk po několika odbočkách velmi snadno přestat vědět, odkud přišel.

A telefonní signál hluboko pod zemí není něco, na co by bylo možné spoléhat.

Tajemná videokamera nalezená v katakombách

Jedna z nejslavnějších moderních legend Pařížských katakomb začíná údajně nalezenou videokamerou.

Příběh se rozšířil zejména díky televizním pořadům a internetu. Podle něj měla skupina průzkumníků v podzemí objevit videokameru. Na kazetě měl být záznam muže, který se pohyboval katakombami sám.

Zpočátku údajně natáčel relativně klidně.

Postupně však ztrácel orientaci.

Na záznamu měl působit stále nervózněji, začít pobíhat tunelem a reagovat na něco, co kamera nezachytila. Nakonec obraz prudce klesl k zemi, jako kdyby muž kameru zahodil nebo upustil.

Muž, který měl kameru držet, údajně nikdy nebyl identifikován.

Tento příběh je nesmírně známý, ale je důležité dodat, že neexistuje spolehlivý důkaz, že by šlo o autentický záznam člověka, který v katakombách skutečně zmizel. Dnes je proto vhodnější považovat ho za jednu z nejslavnějších městských legend spojených s tímto místem.

Právě nejistota kolem původu záznamu ale způsobila, že se příběh drží už desítky let.

Hlasy, které mají lákat lidi hlouběji

Další známá legenda tvrdí, že po půlnoci se v podzemí začnou ozývat hlasy.

Nemají pouze šeptat.

Podle legendy mají člověka přesvědčovat, aby pokračoval hlouběji a hlouběji do tunelů. Pokud je následuje, nakonec se má dostat tak daleko, že už nedokáže najít cestu zpět.

Historický důkaz pro něco takového samozřejmě neexistuje.

Jenže právě akustika katakomb může vytvářet velmi zvláštní efekt. Zvuk se v úzkých chodbách odráží a může přicházet z úplně jiného směru, než člověk očekává. Když je někdo hluboko pod zemí v naprosté tmě, stačí vzdálený hlas jiné skupiny nebo kapání vody a velmi snadno může získat dojem, že někdo stojí mnohem blíž.

Paranormální vyšetřovatelé přesto opakovaně tvrdí, že zde zaznamenali hlasy nebo zvuky v místech, kde žádný jiný člověk být neměl.

Kroky za zády a postavy ve tmě

Dalším velmi často popisovaným zážitkem je pocit, že někdo jde za vámi.

Průzkumníci vyprávějí o kročejích, které mají kopírovat jejich pohyb. Když se zastaví, zvuky údajně někdy ustanou. Když pokračují, znovu se objeví.

Jiní lidé popisují tmavé siluety na konci chodby, které mají po osvětlení baterkou zmizet za zatáčkou nebo se jednoduše ztratit.

Tyto zážitky nelze nezávisle ověřit a v prostředí, kde se pohybují další nelegální návštěvníci, samozřejmě existuje i velmi jednoduché vysvětlení – člověk mohl skutečně slyšet nebo zahlédnout jiného průzkumníka.

Přesto patří právě hlasy, kroky a pocit sledování mezi nejčastější příběhy spojené s paranormální pověstí katakomb.

Ghost Adventures – Zak Bagans sestoupil do pařížského podzemí

Destination Fear Pařížské katakomby nevyšetřoval.

Do podzemí se ale vydal Zak Bagans, známý z Ghost Adventures.

V roce 2014 vznikl speciál NetherWorld, který je veden také jako speciální epizoda spojená s Ghost Adventures. Zak v něm sestoupil do Pařížských katakomb a zaměřil se nejen na ossuarium, ale především na mnohem temnější příběhy podzemního světa. Oficiální popis pořadu uvádí, že sestupuje do labyrintu pod Paříží, kde se nacházejí ostatky přibližně šesti milionů lidí.

Vyšetřování je zajímavé hlavně tím, že katakomby představují úplně jiný typ prostředí než klasický opuštěný dům nebo věznice. Člověk se nemůže jednoduše podívat z okna nebo odejít hlavními dveřmi. Je hluboko pod městem, mezi úzkými chodbami, jejichž velká část není veřejnosti přístupná.

Na YouTube je dostupný playlist věnovaný právě Zakovu speciálu z Pařížských katakomb.

Sam and Colby – paranormální vyšetřování hluboko pod Paříží

Do katakomb se vydali také Sam Golbach a Colby Brock, známí svými rozsáhlými paranormálními vyšetřováními.

Jejich epizoda Paris Catacombs: Investigating Real Gate to Hell patří mezi jejich největší videa a tým se v ní vydává do neoficiálních částí pařížského podzemí. Ve videu se pohybují mimo běžnou turistickou trasu, procházejí úzkými a zatopenými chodbami a pokoušejí se provést paranormální komunikaci.

Sam a Colby zároveň později veřejně mluvili o tom, že se během průzkumu v katakombách skutečně ztratili, což je v tak rozsáhlém podzemním systému velmi reálné riziko.

🎥 SAM AND COLBY – PAŘÍŽSKÉ KATAKOMBY

Paris Catacombs: Investigating Real Gate to Hell

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=2fLLTtfjd3Q

Jde o celé vyšetřování přímo z katakomb. Video kombinuje průzkum nepřístupných částí, historii a paranormální experimenty.

Další noční průzkumy

Pařížské katakomby se staly jednou z nejoblíbenějších lokalit také mezi urban explorery a dalšími tvůrci paranormálních videí.

Existují například záznamy skupin, které v podzemí strávily několik hodin nebo celou noc, což vede k ještě extrémnějším situacím – brodění vodou, prolézání velmi nízkými průchody a pohyb místy, kde jsou jednotlivé chodby téměř nerozeznatelné.

Tyto výpravy ale probíhají mimo oficiální návštěvní trasu a vstup do nepřístupných částí není povolen. Katakomby nejsou pouze "strašidelné místo" – jde o skutečný podzemní systém s rizikem ztracení, pádu, podchlazení nebo zavalení.

Tajná společnost pod Paříží

Katakomby navíc nejsou jen místem duchů a kostí.

V nepřístupných tunelech existuje celá subkultura katafilů, kteří systém znají téměř jako druhé město. Někteří pod zemí tráví dlouhé hodiny, vytvářejí mapy, čistí některé prostory nebo zde pořádají setkání. Jiní stavějí podzemní místnosti, malují na stěny nebo pořádají večírky.

Právě tato skutečnost někdy komplikuje paranormální příběhy.

Když někdo hluboko v katakombách zaslechne hlas, kroky nebo zahlédne světlo, nemusí tam být sám – i když si myslí, že je.

To ovšem atmosféru nijak nezlepšuje.

Představa, že uprostřed zdánlivě prázdného tunelu několik desítek metrů pod zemí náhle uslyšíte kroky, ale netušíte, zda patří jinému průzkumníkovi, policistovi, nebo někomu, koho vůbec nevidíte, je možná ještě znepokojivější.

Proč jsou právě Pařížské katakomby tak děsivé

U většiny známých haunted míst lze vždy říct: je to stará nemocnice, věznice nebo hotel. Má několik pater, dveře a východ.

Pařížské katakomby jsou jiné.

Člověk se zde nachází dvacet metrů pod městem, obklopen stěnami vytvořenými z ostatků milionů mrtvých lidí.

Za osvětlenou turistickou částí pokračují chodby do míst, kde není žádné denní světlo. Každá odbočka může vypadat téměř stejně jako ta předchozí. Některé galerie končí slepě. Jiné se rozdělují. Některé jsou zatopené. A historie dokazuje, že se zde lidé skutečně dokázali ztratit na několik dní – nebo, v případě Philiberta Aspairta, už cestu ven nikdy nenašli.

Právě proto není nutné žádného ducha vymýšlet, aby byly Pařížské katakomby děsivé.

Stačí zhasnout baterku.

Najednou není vidět vůbec nic.

Nad vámi leží celé město, kolem vás jsou kilometry podzemních chodeb a někde za zdí spočívají ostatky lidí, kteří zemřeli před stovkami let.

Pak se někde v dálce ozve krok.

A nejhorší na Pařížských katakombách je možná právě to, že nikdy nemůžete s jistotou vědět, kdo – nebo co – ho udělalo.

Edinburgh Vaults – Skotsko: podzemní svět plný stínů, kroků a hlasů

Pod rušnými ulicemi Edinburghu ve Skotsku se ukrývá místo, které z povrchu téměř není vidět. Pod historickým South Bridge leží soustava kamenných komor, chodeb a klenutých místností známá jako Edinburgh Vaults nebo South Bridge Vaults. Vznikly na konci 18. století a původně měly sloužit obchodníkům, řemeslníkům a skladům. Jenže kvůli vlhkosti, nedostatku světla a špatným podmínkám je podnikatelé postupně opustili a do podzemí se začali stěhovat nejchudší obyvatelé města. Dnes jsou vaulty známé nejen svou historií, ale také množstvím zpráv o stínových postavách, krocích v prázdných chodbách, hlasech bez viditelného původce, náhlých dotecích a tajemné mužské postavě nazývané Mr. Boots nebo Watcher.

Podzemní prostory ukryté pod South Bridge

Stavba South Bridge začala v roce 1785 a dokončena byla v roce 1788. Most tvořilo 19 kamenných oblouků a měl propojit staré centrum Edinburghu s rozvíjející se jižní částí města. Postupně byly pod zakrytými oblouky vybudovány podlahy a stropy, čímž vznikly desítky samostatných podzemních prostor.

Zpočátku byly využívány poměrně normálně. Sídlili zde ševci, řemeslníci, obchodníci, hospody, výrobci a sklady zboží. Archeologické nálezy později skutečně potvrdily existenci různých obchodních provozů.

Jenže při stavbě South Bridge se šetřilo a konstrukce nebyla dostatečně chráněna proti vodě. Do podzemních místností začala prosakovat vlhkost a podmínky se rychle zhoršovaly. Během několika desetiletí obchodníci většinu prostor opustili.

A právě potom se charakter podzemí začal měnit.

Lidé žijící hluboko pod městem

Do opuštěných komor začali přicházet lidé, kteří si normální bydlení nemohli dovolit. Vaulty se postupně staly útočištěm nejchudších obyvatel Edinburghu, přistěhovalců, lidí bez domova a dalších lidí žijících na okraji společnosti.

Životní podmínky byly katastrofální. V místnostech nebylo denní světlo, tekoucí voda ani odpovídající kanalizace. Vlhkost pronikala skrz stěny a vzduch téměř necirkuloval. Přesto zde podle archeologických nálezů skutečně žili lidé – při pozdějším vyklízení byly nalezeny dětské hračky, lahvičky od léků, knoflíky, dýmky, nádoby a další běžné předměty domácnosti.

S podzemím se začala spojovat také kriminalita. Objevovaly se zde nelegální hospody, pašování a další činnost, kterou bylo v labyrintu pod městem snadné skrýt. Historické záznamy například potvrzují, že zde byla v roce 1815 objevena rozsáhlá nelegální palírna alkoholu, ukrytá za zazděným vstupem.

Burke a Hare – slavná legenda, která není prokázaná

Edinburgh je nechvalně známý příběhem Williama Burkea a Williama Harea, kteří na počátku 19. století vraždili lidi a jejich těla prodávali anatomovi Robertu Knoxovi pro lékařské pitvy.

Právě kvůli historii Edinburgh Vaults vznikla později legenda, že Burke a Hare používali podzemní prostory k ukrývání těl.

Pro tento příběh ale neexistuje spolehlivý historický důkaz. Historické zdroje připouštějí, že různí vykradači hrobů nebo překupníci s těly mohli podzemí využívat, ale konkrétní spojení Burkea a Harea s vaulty doložené není.

Je tedy lepší oddělit skutečnost od legendy: podzemí skutečně sloužilo kriminalitě a nelegálním aktivitám, ale tvrzení, že zde Burke a Hare skladovali mrtvá těla, zůstává pouze příběhem.

Podzemí zmizelo z paměti města

S pokračujícím chátráním byly podmínky natolik špatné, že přibližně během prvních třiceti let existence prostor přestávaly být některé části obyvatelné. Vaulty byly následně postupně zasypávány sutí a na dlouhou dobu prakticky zmizely z každodenního života Edinburghu.

Znovu na sebe výrazněji upozornily až v 80. letech 20. století, kdy byly části systému znovu objeveny a začalo jejich vyklízení. V 90. letech byly z některých prostor odstraněny stovky tun suti a při pracích se nacházely předměty připomínající lidi, kteří zde kdysi pracovali a žili.

Dnes jsou některé části Edinburgh Vaults přístupné prostřednictvím organizovaných historických a paranormálních prohlídek. Blair Street Underground Vaults patří mezi nejhlubší a nejrozsáhlejší veřejně navštěvované části tohoto podzemí.

A právě po jejich znovuotevření začalo přibývat svědectví o něčem úplně jiném.

Postavy ve dveřích, hlasy a neviditelné ruce

Společnost Mercat Tours, která část podzemí spravuje a provádí zde návštěvníky, zaznamenává už řadu let výpovědi lidí, kteří během prohlídek zažili něco neobvyklého.

Návštěvníci popisovali lidské postavy stojící ve dveřích, kroky ozývající se chodbami, hlasy přicházející z prázdných prostor nebo náhlý dotek někoho, koho nebylo možné vidět.

Někteří tvrdí, že zahlédli postavu pouze na okamžik. Když se za ní podívali nebo posvítili do chodby, nikdo tam nebyl.

Jiní popisují pocit, jako by se jich někdo dotkl na rameni, ruce nebo zádech, přestože v bezprostřední blízkosti nestál žádný další návštěvník.

Samozřejmě jde o osobní svědectví, nikoliv o prokázané paranormální jevy. Staré kamenné prostory mají složitou akustiku, jsou vlhké, tmavé a návštěvníci do nich obvykle vstupují s vědomím jejich pověsti. Přesto se některé typy zážitků opakují už dlouhou dobu.

Mr. Boots – Watcher

Nejslavnější údajnou entitou Edinburgh Vaults je mužská postava známá jako Watcher – Pozorovatel, případně Mr. Boots.

Podle svědectví návštěvníků má jít o vysokého, mohutně působícího muže v špinavém modrém kabátu a těžkých kožených botách.

Lidé tvrdí, že ho zahlédli stát ve dveřích nebo na konci chodby a sledovat skupinu.

Jindy ho údajně není vidět vůbec – pouze se ozývají těžké kroky připomínající boty dopadající na kamennou podlahu.

Právě odtud pochází označení Mr. Boots.

Podle provozovatelů Blair Street Vaults někteří návštěvníci dokonce tvrdili, že slyšeli mužský hlas, který je měl vyzvat:

"Get out." – "Vypadněte."

A tím příběhy nekončí.

Několik návštěvníků údajně po prohlídce objevilo na těle škrábance nebo jiné stopy, jejichž vznik si nedokázali vysvětlit. Mercat Tours podobná svědectví zaznamenává, ale samozřejmě netvrdí, že jejich původem je skutečně duch.

Kdo měl Mr. Boots být?

To nikdo neví.

Jedna legenda tvrdí, že mohl být zločincem, pašerákem nebo člověkem zapojeným do obchodu s mrtvými těly.

Jiná možnost je mnohem méně dramatická. V době, kdy byly vaulty používány ke skladování obchodního zboží, mohl jít jednoduše o hlídače, který měl za úkol chránit majetek obchodníků.

Právě tato teorie dává jeho údajnému chování zvláštní symboliku: podle návštěvníků stále stojí ve dveřích, pozoruje cizince a někdy se je snaží z prostoru vyhnat.

Historická totožnost této postavy však nikdy nebyla prokázána.

White Room

Mr. Boots bývá spojován také s částí známou jako White Room – Bílá místnost.

Podle jednoho z výkladů má tuto místnost zvlášť intenzivně hlídat. V prostoru byla údajně opakovaně hlášena také mladá ženská postava. Některé legendy proto spekulují, že Watcher může místnost nebo ženu nějakým způsobem chránit.

Je však důležité dodat, že identita ženy ani její údajná smrt v těchto prostorách nejsou spolehlivě historicky doloženy.

Právě Edinburgh Vaults jsou dobrým příkladem místa, kde se během více než dvou století skutečné události postupně propojily s místním folklorem.

Pocit, že vás někdo sleduje

Jedním z nejčastějších zážitků nemusí být vůbec hlas ani viditelná postava.

Návštěvníci velmi často popisují intenzivní pocit přítomnosti někoho dalšího.

V některých komorách mají pocit, že někdo stojí za jejich zády. Jiní tvrdí, že se jim náhle změní nálada, začne jim být nepříjemně nebo mají silnou potřebu místnost opustit.

Temné podzemí, nízké stropy a prakticky úplná absence denního světla samozřejmě mohou podobné reakce vyvolávat samy o sobě. Právě proto je téměř nemožné určit, jak velkou roli hraje psychika a jak velkou jednotlivé nevysvětlitelné události.

Ghost Adventures – jedno z prvních známých televizních vyšetřování

Edinburgh Vaults navštívili také Zak Bagans, Nick Groff a Aaron Goodwin z Ghost Adventures.

Epizoda nazvaná přímo Edinburgh Vaults patří do první řady pořadu a tým v ní sestupuje pod South Bridge právě kvůli dlouholetým zprávám o údajných duchách.

Během vyšetřování se zaměřili mimo jiné na údajné hlasy, zvuky a přítomnosti v jednotlivých komorách. Travel Channel později zveřejnil také samostatný klip, ve kterém Zak Bagans přímo provokuje údajnou entitu uvnitř vaultů.

🎥 GHOST ADVENTURES – EDINBURGH VAULTS

Zak Challenges Spirit in Edinburgh Vaults | Ghost Adventures

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=wVhZtmli324

Jde o oficiální video z vyšetřování Ghost Adventures přímo v Edinburgh Vaults.

Most Haunted

Edinburgh Vaults navštívil také britský paranormální pořad Most Haunted.

Tým zde vyšetřoval už v roce 2003 a později se do podzemí vrátil také během živého halloweenského vysílání v roce 2006.

Právě díky několika různým televizním pořadům se pověst vaultů rozšířila daleko za hranice Skotska a místo se postupně stalo jednou z nejznámějších paranormálních lokalit Edinburghu.

BBC a hlasy, které se objevily až na nahrávce

Zajímavý případ se odehrál také během natáčení pořadu BBC s britským moderátorem Joe Swashem.

Při jeho nočním pobytu ve vaults byly podle dostupných informací na zvukovém záznamu zachyceny nevysvětlené hlasy, které Swash v danou chvíli údajně vůbec neslyšel. Zvuky měly pokračovat přibližně dvacet minut a na nahrávce se objevily také zvuky připomínající dětské hlasy.

Zvukaři BBC podle dostupného popisu zvažovali možnost, že hlasy pronikly do prostor například z okolních nočních klubů, ale jejich přesný původ se nepodařilo jednoznačně určit.

To samozřejmě neznamená, že šlo o paranormální hlas. Přesto jde o jeden z těch případů, kdy byl podivný zvuk zachycen přímo během profesionálního televizního natáčení.

Project Fear – vyšetřování Edinburgh Vaults

Do Edinburgh Vaults se později vydali také Dakota Laden, Chelsea Laden, Tanner Wiseman a Alex Schroeder, tedy tým Project Fear, dříve známý z pořadu Směr hrůza (Destination Fear).

Edinburgh Vaults tedy nevyšetřovali ještě jako Destination Fear, ale až během svého samostatného projektu na YouTube. Jejich oficiální kanál skutečně uvádí epizodu Scotland's Haunted Vaults: Our Evil Investigation.

Tým se v epizodě vydává hluboko do podzemních prostor South Bridge a zaměřuje se právě na pověst vaultů jako místa spojeného s agresivními přítomnostmi, stínovými postavami a hlasovými projevy.

🎥 PROJECT FEAR – EDINBURGH VAULTS

Scotland's Haunted Vaults: Our Evil Investigation

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=YdUwNautFUI

Tohle je celé vyšetřování Project Fear, ne pouze krátká televizní ukázka.

Pro fanoušky Destination Fear je tahle epizoda obzvlášť zajímavá, protože jde pořád o stejnou čtveřici – Dakotu, Chelsea, Tannera a Alexe – jen už bez televizního formátu a pod názvem Project Fear.

Ghost Files – hledání Mr. Boots

V roce 2024 do Blair Street Underground Vaults dorazili také Ryan Bergara a Shane Madej z Ghost Files. Pro jejich pořad šlo dokonce o první mezinárodní ghost hunt.

A jejich hlavním cílem byl právě Watcher neboli Mr. Boots.

Mercat Tours potvrdil, že Ryan a Shane přímo ve vaults natáčeli a snažili se zjistit, zda má jedna z nejslavnějších paranormálních legend tohoto místa nějaký základ.

Je zajímavé, kolik různých týmů se v Edinburgh Vaults během let vystřídalo – od Most Haunted přes Ghost Adventures až po Ghost Files a Project Fear. Každý z nich pracuje trochu jiným způsobem, ale všechny na místo přitáhly stejné příběhy o hlasech, stínech a údajné mužské postavě pohybující se chodbami.

Místo, které můžete navštívit i dnes

Edinburgh Vaults nejsou opuštěným místem, do kterého by bylo nutné pronikat nelegálně. Některé části jsou dnes oficiálně přístupné veřejnosti a pořádají se zde historické i večerní paranormální prohlídky. Mercat Tours má výhradní přístup do Blair Street Underground Vaults, které označuje za nejhlubší a nejrozsáhlejší část tohoto systému přístupnou na jejich prohlídkách.

Při historické prohlídce se návštěvníci dozvídají především o skutečných lidech, kteří zde pracovali a později žili. Paranormální prohlídky se více soustředí na příběhy o údajných duchách a na konkrétní místa spojená s nejčastějšími hlášeními.

Co je na Edinburgh Vaults skutečně děsivé

Edinburgh Vaults mají jednu výhodu před mnoha jinými strašidelnými místy – nepotřebují vymyšlenou tragickou historii, aby působily znepokojivě.

Skutečně zde žili lidé v temných, vlhkých místnostech bez světla a základní hygieny. Archeologické nálezy potvrzují běžný život rodin a obyvatel pod městem. Víme také, že část prostor byla využívána k nelegálním aktivitám.

A potom jsou zde příběhy, které už potvrdit neumíme.

Těžké kroky v prázdné chodbě. Muž v modrém kabátu stojící ve dveřích. Hlas, který říká "Vypadněte". Neviditelné ruce dotýkající se návštěvníků. Škrábance objevené až po návratu na povrch. Postavy mizící v místnostech, kde nikdo další není.

Mohou mít přirozené vysvětlení. Mohou být výsledkem prostředí, očekávání a více než dvou století příběhů.

Ale když člověk stojí hluboko pod ulicemi Edinburghu, kolem něj jsou pouze mokré kamenné zdi a jediným světlem je slabá lampa, všechny racionální možnosti najednou působí o něco méně uklidňujícím dojmem.

A pokud se potom z chodby za vámi začnou pomalu ozývat těžké kroky bot, nejspíš vám bude úplně jedno, zda Mr. Boots skutečně existuje.

Budete chtít jen vědět, jak rychle se dostat zpátky na povrch.

Pod kopci nedaleko města Kidderminster ve Worcestershire v Anglii se ukrývá rozsáhlý podzemní komplex známý jako Drakelow Tunnels. Na povrchu dnes nic nenasvědčuje tomu, jak obrovský prostor se pod zemí nachází. Přibližně 3,5 míle dlouhá síť tunelů původně vznikla během druhé světové války jako tajná továrna a později byla přestavěna na vládní jaderný bunkr pro případ atomového útoku. Dnes má ale Drakelow ještě úplně jinou pověst. Paranormální vyšetřovatelé a návštěvníci zde popisují stínové postavy, kroky v prázdných chodbách, bílé mlhy, světla pohybující se tmou, kameny létající bez zjevné příčiny a dokonce pocit, že je někdo neviditelný chytil nebo odstrčil.

Tajná továrna ukrytá pod zemí

Výstavba Drakelow Tunnels začala během druhé světové války, v roce 1941. Britská vláda tehdy potřebovala chránit důležitou válečnou výrobu před německým bombardováním a rozhodla se část průmyslu ukrýt hluboko pod zem.

Komplex měl sloužit společnosti Rover, která vyráběla součásti pro letecké motory. Podzemní továrna dostala označení Rover No. 1D a vyráběly se zde především díly pro motory Mercury a Pegasus používané například v letounech Bristol Blenheim a Sunderland. Plná výroba začala v roce 1943.

Pod zemí vznikl téměř malý průmyslový svět. Čtyři hlavní tunely byly propojeny množstvím menších příčných chodeb a celý komplex zabíral přibližně 285 000 čtverečních stop. Vedle samotných výrobních prostor zde byly sklady, dílny, technické místnosti a další zázemí potřebné pro stovky pracovníků.

Smrt během výstavby

Stavba v tvrdém pískovci byla nebezpečná.

Dochované vzpomínky pracovníků potvrzují nejméně některé smrtelné nehody během výstavby. Historické materiály spojené s Drakelow uvádějí například pracovníka Harryho Deppera, který během stavby zahynul.

Jednou z nejhorších událostí měl být zával v říjnu 1941, při kterém podle pozdějších historických popisů zahynuli tři dělníci. Kolem Drakelow se dnes často uvádí celkem přibližně šest úmrtí během výstavby, ale přesné číslo není ve všech zdrojích stejné. Proto je bezpečnější říci, že smrtelné nehody při budování tunelů jsou doloženy, zatímco vyšší uváděné počty se v různých zdrojích liší.

Právě tragédie stavebních dělníků se později staly jedním z možných vysvětlení údajné paranormální aktivity.

Z továrny jaderným bunkrem

Po skončení druhé světové války výroba postupně skončila, Drakelow ale nebyl opuštěn.

S nástupem studené války získalo místo úplně nový význam. Přibližně od konce 50. let byla část komplexu přestavěna na Regional Seat of Government – regionální sídlo vlády, které mělo začít fungovat v případě jaderného útoku na Británii.

Pod zemí byly vytvořeny kanceláře, ložnice, sklady, technické místnosti, toalety, komunikační centrum a dokonce studio BBC. Původní zařízení bylo navrženo pro stovky lidí, kteří by v případě katastrofy pokračovali v řízení regionu hluboko pod zemí.

V 80. letech byl bunkr znovu modernizován. Přibyly masivní protiatomové dveře a další ochranné prvky. Kódové označení objektu se několikrát změnilo a nakonec fungoval jako Regional Government Headquarters 9.2.

Po skončení studené války už zařízení nebylo potřeba. Přibližně v roce 1993 bylo vyřazeno z provozu a prodáno do soukromých rukou.

Tma, která nemá konec

Drakelow působí úplně jinak než klasická strašidelná budova.

Nejsou zde okna.

Člověk je obklopen betonem a pískovcem a chodby se rozbíhají několika směry. Některé části jsou téměř identické a bez znalosti komplexu se lze snadno přestat orientovat. Současní organizátoři ghost huntů místo popisují jako naprostou tmu, ve které návštěvník spoléhá pouze na baterku.

A právě zde se už mnoho let objevují velmi podobná paranormální svědectví.

Stíny, které mizí za rohem

Jedním z nejčastěji popisovaných jevů jsou tmavé lidské siluety.

Účastníci paranormálních vyšetřování tvrdili, že zahlédli postavu stát ve dveřích nebo přejít přes chodbu. Když ji následovali nebo posvítili směrem, kam zmizela, nikdo tam nebyl.

Organizátoři vyšetřování Paranormal Eye UK uvádějí, že se během jejich akcí opakovaně objevovaly tmavé stíny u dveří a rohů chodeb.

Samozřejmě zde existuje mnoho přirozených vysvětlení. V absolutní tmě stačí světlo jiné baterky, pohyb člověka nebo členitost tunelu a na stěně může vzniknout velmi přesvědčivý stín.

Přesto právě stínové postavy patří k událostem, které se v Drakelow opakují nejčastěji.

Bílé mlhy a světlo v prázdném tunelu

Návštěvníci popisují také bílé mlhavé útvary, které se údajně objevují v určitých částech tunelů.

Ještě zvláštnější jsou svědectví o světle připomínajícím baterku, které se má pohybovat po vzdálené chodbě, přestože tam podle vyšetřovatelů nikdo jiný nebyl.

V tak rozsáhlém systému tunelů je samozřejmě mimořádně obtížné s jistotou potvrdit, že světlo skutečně nemohlo patřit jinému člověku. Akustika i viditelnost jsou zde velmi zrádné.

Kameny a cihly létající tmou

Mezi nejdramatičtější hlášení patří údajná poltergeistická aktivita.

Během některých ghost huntů měly být slyšeny kameny nebo kusy cihel dopadající na zem, aniž by někdo viděl, kdo je hodil. Někteří lidé dokonce tvrdili, že předměty přiletěly jejich směrem.

Právě podobné události udělaly z Drakelow jedno z oblíbených míst britských paranormálních týmů.

Někdo vás chytí v kuchyni

Jedno z nejnepříjemnějších svědectví se týká prostor bývalé kuchyně.

Účastníci ghost huntů zde údajně zažili pocit, jako by je někdo neviditelný chytil nebo se jich fyzicky dotkl. Organizátoři vyšetřování přímo uvádějí případy lidí, kteří tvrdili, že byli v této části komplexu "grabbed" – uchopeni.

Podobná svědectví samozřejmě nelze nezávisle ověřit. Ve stísněném prostoru, kde se pohybuje více lidí, může být původ některých doteků velmi snadno přirozený.

Žena s dítětem

S Drakelow je spojena také legenda o ženě s dítětem, která má být spatřována poblíž bývalé kantýny.

Někteří návštěvníci údajně zahlédli ženskou postavu doprovázenou menší postavou připomínající dítě. Historická identita ženy ani dítěte ale není doložena a nejsou známy spolehlivé dokumenty, které by vysvětlovaly, proč by právě zde jejich duchové měli být.

Proto je tento příběh potřeba vnímat spíš jako místní paranormální legendu než jako historický fakt.

"Temná entita" v zadním tunelu

Ještě podivnější pověst má jedna ze vzdálenějších částí komplexu.

Někteří vyšetřovatelé zde hovoří o velké tmavé postavě nebo silně negativní přítomnosti. V různých vyprávěních bývá popisována dokonce jako něco připomínajícího velkého chlupatého člověka nebo napůl lidskou, napůl zvířecí siluetu.

Kolem tohoto příběhu vznikla legenda, podle níž stavitelé tunelů narušili staré pohřebiště.

Propojení takového pohřebiště s konkrétními paranormálními jevy ale není historicky prokázáno a tvrzení o "démonické entitě" je interpretací paranormálních skupin, nikoli ověřeným faktem.

Kroky a rány v místech, kde nikdo není

Velmi častá jsou také svědectví o krocích a hlasitých úderech.

Vyšetřovatelé někdy popisují kroky přicházející z hlubší části tunelu. Zastaví se, poslouchají – a nic.

Potom se kroky ozvou znovu.

Moderní vyšetřování zveřejněná na internetu zachytila také vzdálené rány a další zvuky, které týmy v danou chvíli nedokázaly jednoznačně určit.

Opět je však třeba počítat s akustikou. V několik kilometrů dlouhých tunelech může zvuk putovat z překvapivě velké vzdálenosti a působit, jako by vznikl těsně vedle posluchače.

Paranormal Lockdown UK – 72 hodin pod zemí

Jedno z nejznámějších televizních vyšetřování Drakelow Tunnels provedli Nick Groff a Katrina Weidman v pořadu Paranormal Lockdown UK.

Drakelow se objevil jako 2. díl 1. řady, odvysílaný 6. září 2018. Oficiální popis epizody uvádí, že Nick a Katrina vstoupili do rozsáhlého komplexu právě kvůli příběhům o stínových postavách a temných entitách pohybujících se pod zemí.

Koncept Paranormal Lockdown byl navíc velmi specifický – vyšetřovatelé zůstávali na lokalitách desítky hodin, nikoli jen několik hodin během jediné noci.

V Drakelow se zaměřili také na oblast spojovanou s dělníky, kteří zahynuli během výstavby tunelů.

🎥 PARANORMAL LOCKDOWN UK – DRAKELOW TUNNELS

Three Men Buried Alive In The Haunted Drakelow Tunnels | Paranormal Lockdown

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=fI3ZE6-04h4

Video se věnuje právě vyšetřování Nicka Groffa a Katriny Weidman a příběhu dělníků, kteří zahynuli při stavbě Drakelow.

🎥 NICK A KATRINA ZTRACENÍ V TUNELECH

Nick & Katrina Lose Each Other In Haunted Tunnels

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=MdKPhtAy4Xs

Tahle ukázka dobře zachycuje jednu z nejděsivějších vlastností celého komplexu – jeho velikost a skutečnost, jak snadno se člověk může v podobných chodbách přestat orientovat.

Most Haunted – noc v labyrintu

Drakelow Tunnels vyšetřoval také jeden z nejslavnějších britských paranormálních pořadů Most Haunted.

Tým se zde pohyboval v úplné tmě a hledal zdroj nevysvětlitelných zvuků a dalších jevů. Televizní program Sky popisuje epizodu jako vyšetřování několika mil "haunted tunnels", ve kterých tým strávil noc.

🎥 MOST HAUNTED – DRAKELOW TUNNELS

Dark Forces Awaken in the Drakelow Tunnels | Most Haunted

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=9zUSf5UFvNE

Jde o zveřejněnou epizodu Most Haunted, jejíž část je věnována právě Drakelow Tunnels.

Další jejich vyšetřování je dostupné také jako:

Nunnington Hall, SS Great Britain & Drakelow Tunnels – Most Haunted

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=ThbSRj9TR_w

Ghost Quest

Do podzemí se vydal i tým Ghost Quest, který zde provedl vlastní paranormální vyšetřování a pokoušel se zaznamenat zvuky a další projevy uvnitř tunelů.

🎥 GHOST QUEST – DRAKELOW TUNNELS

Drakelow Tunnels | Ghost Hunting – Ghost Quest

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=Xpi99VOr6ds

Jde o celé vyšetřování věnované přímo Drakelow.

Moderní vyšetřování a pohybující se stíny

Drakelow přitahuje paranormální skupiny dodnes a na YouTube jsou zveřejňována další vyšetřování.

Jedno z novějších videí z roku 2026 například tvrdí, že během vyšetřování byly nejprve slyšet kroky a vzdálené rány, po kterých následovaly další údajné projevy a stínové pohyby.

🎥 NOVĚJŠÍ VYŠETŘOVÁNÍ DRAKELOW

Caught on Tape: Watching the Drakelow Tunnels Ghosts Manifest

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=NmSxnk76TdA

Destination Fear tam nebyl

Na rozdíl od některých dalších míst na této stránce Drakelow Tunnels nevyšetřoval tým Směr hrůza (Destination Fear).

To ale vůbec neznamená, že by šlo o méně známou paranormální lokalitu. Právě naopak – Drakelow vyšetřovali Nick Groff a Katrina Weidman v Paranormal Lockdown UK, Most Haunted a řada dalších britských paranormálních týmů.

Drakelow dnes

Komplex dnes není jen opuštěným labyrintem. Část Drakelow je spojena s projektem Drakelow Tunnels Museum, jehož cílem je zachovat historii tajné válečné továrny a pozdějšího jaderného bunkru. Oficiální stránky stále představují místo především jako významnou památku britské válečné a studenoválečné historie.

Přístup se navíc v průběhu času mění a paranormální akce nejsou automaticky dostupné neustále. Proto je před případnou návštěvou potřeba ověřit aktuální možnosti přímo u provozovatelů.

Tunely, ve kterých člověk ztratí kontakt s povrchem

Na Drakelow Tunnels je možná nejděsivější to, že k vytvoření nepříjemné atmosféry nepotřebují žádného ducha.

Stačí ujít několik stovek metrů.

Za sebou už nevidíte vstup.

Před vámi pokračuje dlouhá betonová chodba a z ní vedou další odbočky. Není zde denní světlo, není zde okno a člověk postupně přestává vnímat, jak hluboko nebo jak daleko od povrchu skutečně je.

Pak zhasnete baterku.

Tma je absolutní.

A právě v takovém prostředí lidé po desetiletí tvrdí, že zahlédli člověka, který zmizel za rohem, slyšeli kroky někoho, kdo se nikdy neobjevil, viděli světlo pohybující se prázdným tunelem nebo cítili ruku, přestože vedle nich nikdo nestál.

Možná jde o akustiku, odrazy světla, psychiku člověka uzavřeného hluboko pod zemí a příběhy, které slyšel před vstupem.

A možná ne.

Každopádně Drakelow Tunnels patří přesně mezi ta místa, kde člověk po několika hodinách ve tmě začne přemýšlet úplně jinak o každém kroku, každém úderu a každém stínu, který se na konci chodby na okamžik pohne.