Na první pohled na ní není nic, co by působilo děsivě. Skutečná Annabelle není porcelánová panenka s popraskaným obličejem známá z filmů. Je to obyčejná látková Raggedy Ann s červenými vlasy, trojúhelníkovým nosem a namalovaným úsměvem. Přesto se během několika desetiletí stala pravděpodobně nejslavnější údajně haunted panenkou na světě.

Její příběh je spojený především s Edem a Lorraine Warrenovými, kteří tvrdili, že Annabelle není posedlá duchem zemřelé dívky, ale že panenka slouží jako prostředek, prostřednictvím kterého se má projevovat něco mnohem nebezpečnějšího. Po mnoho let proto seděla za sklem v jejich Occult Museum v Monroe v Connecticutu.

Kolem Annabelle se za tu dobu nahromadily příběhy o samovolném pohybu, vzkazech na papíře, krvi na panence, fyzickém napadení člověka, dopravních nehodách, neobvyklých reakcích během paranormálních vyšetřování a komunikaci prostřednictvím moderních metod, jako je spirit box nebo Estes Method.

A právě současná vyšetřování jsou na jejím příběhu možná ještě zajímavější než to, co se odehrálo před více než padesáti lety.

Začalo to obyčejným dárkem

Podle případu zaznamenaného Warrenovými dostala na přelomu 60. a 70. let mladá studentka zdravotní školy, v jejich materiálech označovaná jako Donna, látkovou Raggedy Ann jako dárek od své matky. Donna bydlela s další studentkou jménem Angie.

Zpočátku šlo o normální hračku.

Potom si obě ženy začaly podle svého vyprávění všímat, že panenka není vždy tam, kde ji nechaly.

Položily ji například na postel.

Po návratu měla sedět na židli.

Jindy ji nechaly v jedné místnosti a později ji našly v jiné.

Postupně měla měnit nejen místnosti, ale také polohu těla – ruce, nohy a způsob, jakým seděla.

Podobná tvrzení samozřejmě pocházejí především z pozdějšího popisu případu Warrenovými. Neexistuje nepřerušený kamerový záznam, který by dokazoval, že se panenka skutečně pohybovala sama.

Jenže podle Donny a Angie to nebylo všechno.

Vzkazy, které údajně nikdo nenapsal

V bytě se začaly objevovat malé papírky se zprávami.

Podle Warrenova záznamu byly napsané způsobem připomínajícím dětský rukopis a obsahovaly například prosby o pomoc.

Ženy tvrdily, že papír, na kterém se zprávy objevovaly, běžně v bytě nepoužívaly.

To už působilo podstatně podivněji než jen panenka nalezená v jiné poloze.

Pak se měl objevit ještě děsivější jev.

Krev na panence

Donna podle Warrenových jednoho dne přišla domů a na rukou a hrudi Annabelle měla objevit červené skvrny nebo kapky připomínající krev.

Nikdo údajně nevěděl, odkud se vzaly.

Právě po této události se ženy rozhodly vyhledat pomoc média.

A tehdy se poprvé objevilo jméno, pod kterým panenku zná celý svět.

Annabelle.

Příběh malé Annabelle Higginsové

Médium mělo ženám sdělit, že v okolí jejich domu kdysi zemřela přibližně sedmiletá dívka jménem Annabelle Higginsová a její duch se nyní údajně připojil k panence.

Donna a Angie měly s dívkou soucit.

Podle Warrenovy verze příběhu jí proto dovolily, aby s nimi prostřednictvím panenky zůstala.

Právě tady ale Warrenovi celý případ interpretovali úplně jinak.

Podle nich se totiž žádná malá dívka v panence nenacházela.

Domnívali se, že příběh dítěte byl pouze způsob, jak si jiná, ne-lidská entita získala důvěru žen.

To je samozřejmě jejich nábožensko-démonologická interpretace událostí, nikoli vědecky prokázaný fakt.

Lou panence nevěřil

Do příběhu vstupuje také muž jménem Lou, přítel jedné z žen.

Lou podle Warrenových od začátku tvrdil, že s panenkou není něco v pořádku a že by se jí měly zbavit.

Potom měl zažít vlastní velmi nepříjemnou zkušenost.

Jednou v noci se údajně probudil s pocitem, že se nemůže pohybovat. Tvrdil, že spatřil Annabelle u svých nohou a následně měl dojem, že se mu panenka pohybuje vzhůru po těle.

Potom ztratil vědomí.

Ještě známější je ale druhý incident.

Sedm škrábanců na hrudi

Lou měl být s Angie v bytě, když z vedlejší místnosti zaslechli podezřelý zvuk.

Šel se podívat.

Místnost měla být prázdná.

Annabelle údajně ležela nebo seděla uvnitř.

Lou měl náhle pocítit prudkou bolest na hrudi.

Když si následně prohlédl tělo, měly se na něm objevit čerstvé škrábance – několik na hrudi a další na břiše. Warrenovi tvrdili, že některé vypadaly jako tři dlouhé drápy a že během krátké doby začaly mizet.

Právě tento incident měl přesvědčit obyvatele bytu, že situace už není neškodná.

Byl přivolán duchovní.

A ten nakonec kontaktoval Warrenovy.

Ed a Lorraine Warrenovi přicházejí

Ed a Lorraine vyslechli Donnu, Angie i Loua.

Jejich závěr byl jednoznačný.

Panenka podle nich nebyla posedlá.

Warrenovi totiž zastávali názor, že neživé předměty nemohou být "posednuté" stejným způsobem jako člověk. Tvrdili, že se k Annabelle pouze připojila entita a využívala ji jako prostředek k ovlivňování lidí kolem ní.

Podle jejich teorie nebylo cílem zůstat uvnitř panenky.

Cílem měl být člověk.

Ještě před odchodem provedl duchovní v bytě požehnání a Warrenovi se následně rozhodli Annabelle odvézt s sebou.

A právě cesta domů se stala dalším legendárním příběhem.

Auto mělo přestat poslouchat

Ed Warren údajně schválně nejel po hlavní dálnici.

Bál se, že pokud je s panenkou skutečně spojeno něco nebezpečného, mohl by se stát problém právě během jízdy.

Podle jeho vyprávění se přesně to stalo.

Auto mělo ztrácet řízení, vynechávat, selhávat v zatáčkách a několikrát se dostat nebezpečně blízko havárii.

Ed nakonec zastavil, vytáhl svěcenou vodu, panenku pokropil a udělal nad ní znamení kříže.

Podle Warrenovy verze problémy poté ustaly a dvojice dojela bezpečně domů.

Jde opět o jejich svědectví. Neexistuje technický záznam, který by dokazoval, že závady automobilu měly paranormální příčinu.

Annabelle u Warrenových doma

Zpočátku nebyla Annabelle zavřená ve slavné vitríně.

Warrenovi ji měli normálně ve svém domě.

Podle jejich vlastního popisu se však panenka údajně začala objevovat na jiných místech, než kam ji položili. Ed dokonce tvrdil, že v počátcích několikrát levitovala.

Když měla být zavřená v jiné části budovy, měli ji později najít například v Edově křesle.

Nakonec proto vznikla speciální dřevěná a skleněná vitrína, se kterou je Annabelle spojena dodnes.

Nápis na vitríně

Na její vitríně se stal ikonickým nápis:

WARNING – POSITIVELY DO NOT OPEN

tedy přibližně:

VAROVÁNÍ – V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEOTVÍRAT.

Warrenovi návštěvníkům důrazně doporučovali, aby panenku neprovokovali.

A právě s lidmi, kteří údajně toto pravidlo ignorovali, jsou spojeny některé z nejznámějších příběhů.

Kněz, který Annabelle údajně provokoval

Jeden z příběhů vypráví o knězi, který při návštěvě muzea údajně Annabelle zpochybňoval a provokoval.

Podle Warrenových jí měl říct něco v tom smyslu, že pokud skutečně dokáže něco udělat, ať to zkusí.

Ed ho měl okamžitě napomenout.

Když kněz později odjel, údajně havaroval a narazil autem do stromu.

Příběh je dlouhodobě součástí Warrenových vyprávění, ale jeho podrobnosti nelze nezávisle spolehlivě doložit.

Mladík, který se panence vysmíval

Ještě temnější je legenda o mladém návštěvníkovi muzea.

Podle Warrenových měl Annabelle provokovat a bouchat nebo klepat na její vitrínu. Ed ho měl požádat, aby odešel.

Při cestě domů měl mladík následně zemřít při nehodě na motocyklu, zatímco jeho přítelkyně přežila.

Právě tyto příběhy pomohly vytvořit dnešní pravidlo:

Annabelle neprovokovat.

Je ale důležité říct, že pro příčinnou souvislost mezi panenkou a těmito nehodami neexistuje důkaz.

Annabelle a paranormální vyšetřování

Po mnoho let byla Annabelle především exponátem Warrenova Occult Museum a návštěvníci ji sledovali za sklem.

V posledních letech se ale situace výrazně změnila.

Panenka se začala objevovat na paranormálních akcích a v roce 2025 vyrazila s členy NESPR dokonce na turné Devils on the Run po několika amerických městech.

A současně vzniklo několik mimořádně zajímavých nočních vyšetřování přímo v bývalém Warrenově muzeu.

Právě tam se objevují metody, které zmiňuješ – spirit box, EVP a hlavně Estes Method.

Estes Method – když vyšetřovatel neví, na co se ostatní ptají

Estes Method je moderní způsob experimentální paranormální komunikace.

Jeden člověk má sluchátka napojená na rychle skenující spirit box, často zároveň zavřené nebo zakryté oči.

Nemůže slyšet otázky ostatních.

Pouze nahlas opakuje jednotlivá slova nebo věty, které zaslechne ve sluchátkách.

Ostatní mezitím kladou otázky.

Pokud odpovědi člověka ve sluchátkách začnou smysluplně odpovídat na otázky, které vůbec neslyší, vzniká dojem skutečného rozhovoru.

Není to vědecky uznávaný důkaz komunikace s duchy – náhodné útržky rozhlasového vysílání, lidská tendence hledat význam a způsob interpretace mohou výsledky výrazně ovlivnit.

Ale na videu může podobná komunikace působit opravdu velmi zvláštně.

A právě s Annabelle se podobné experimenty skutečně prováděly.

OVERNIGHT – vyšetřování přímo s Annabelle

Velmi rozsáhlé moderní vyšetřování provedli Elton Castee a další vyšetřovatelé spojené s kanálem OVERNIGHT.

Při několikadenním pobytu ve Warrenově domě a muzeu provedli přímo u Annabelle Estes Method, EVP experimenty a další pokusy o komunikaci.

A právě toto může být jedno z vyšetřování, které sis vybavila.

Ve videu je dokonce přesně označený úsek:

41:16 – Estes Method with Annabelle

a později:

54:45 – EVP recordings around museum.

🎥 3 NOCI VE WARRENOVĚ MUZEU – ANNABELLE

3 NIGHTS in WARREN MUSEUM w/ THE REAL ANNABELLE

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=YcsAXC8ypyE

V tomto vyšetřování tráví tým několik nocí přímo v domě a kolem 41. minuty provádí Estes Method s Annabelle. Později zaznamenává a rozebírá také údajná EVP.

Právě takové experimenty vytvořily množství nových příběhů o tom, že Annabelle údajně dokáže prostřednictvím elektronických zařízení reagovat na položené otázky.

Nelze ale dokázat, že zdrojem odpovědí je skutečně panenka nebo nějaká entita s ní spojená.

Annabelle mimo vitrínu

Ještě kontroverznější byla vyšetřování, při kterých byla Annabelle vyjmuta ze své vitríny.

Pro lidi, kteří znají tradiční pravidla Warrenových, už samotná představa působí téměř nepředstavitelně.

V novější sérii OVERNIGHT vznikla část přímo nazvaná:

🎥 OUR DEMONIC ENCOUNTER WITH THE REAL ANNABELLE

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=VyTBtw_257w

Tvůrci během vyšetřování prováděli další experimenty v bezprostřední blízkosti panenky a používali mimo jiné Estes Method.

Je důležité připomenout, že titulky typu "demonic encounter" jsou názvy a interpretace samotných tvůrců. Samy o sobě nepředstavují potvrzení, že došlo k něčemu démonickému.

Matt Rife sám ve Warrenově muzeu

V roce 2025 koupili bývalý dům Warrenových komik Matt Rife a Elton Castee. Podle zveřejněných informací tím získali dům a muzeální prostory a na určitou dobu také odpovědnost za ochranu kolekce; samotné artefakty včetně Annabelle tím ale nekoupili jako běžný osobní majetek.

Matt Rife následně absolvoval vyšetřování, při kterém byl sám ve Warrenově muzeu s Annabelle.

🎥 MATT RIFE – DVA DNY VE WARRENOVĚ MUZEU

2 NIGHTS ALONE in WARREN MUSEUM w/ THE REAL ANNABELLE

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=2zipL8IF9zI

Video zachycuje dvě noci vyšetřování, při kterých Matt Rife vstupuje do prostor bývalého Warrenova muzea a část experimentů absolvuje s Annabelle bez dalších lidí přímo vedle sebe.

Sam and Colby a skutečná Annabelle

K Annabelle se dostali také Sam Golbach a Colby Brock.

V roce 2025 zveřejnili velké vyšetřování zaměřené na tři z nejslavnějších údajně haunted panenek světa:

Annabelle, Robert the Doll a Peggy.

🎥 SAM AND COLBY – ANNABELLE

ANNABELLE: The Haunted Doll That Cursed Me

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=l0X1lu66LvY

Sam a Colby se zde dostanou přímo ke skutečné Raggedy Ann Annabelle a provádějí vlastní paranormální experimenty.

Pro fanoušky moderních vyšetřování je to zajímavé hlavně tím, že nejde o filmovou repliku.

Pracují se stejnou panenkou, kterou desítky let uchovávali Ed a Lorraine Warrenovi.

Další vyšetřování se spirit boxem a Estes Method

Existují také samostatná vyšetřování, která se zaměřují především na elektronickou komunikaci.

🎥 PARANORMAL INVESTIGATION WITH THE REAL ANNABELLE DOLL

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=ZYb25rybabE

Vyšetřovatelé zde používají Estes Method a další elektronické experimenty v prostoru s Annabelle a dalšími předměty z Warrenovy kolekce.

Právě tento typ záběrů může působit velmi silně: jeden člověk odpovídá na slova ze spirit boxu, aniž by slyšel, jaké otázky mu ostatní pokládají.

Z vědeckého hlediska ale ani velmi přesně vypadající odpověď sama o sobě nedokazuje komunikaci s mrtvými nebo démonickou entitou. Výsledek může ovlivňovat náhoda, způsob vybírání slov i následná interpretace.

Lidé tvrdí, že v její blízkosti cítí něco jiného

Annabelle dlouhodobě navštěvovali lidé, kteří ji chtěli vidět pouze jako slavný předmět z Conjuring Universe.

Jiní ale popisují velmi fyzické reakce.

Někteří návštěvníci tvrdili, že v její blízkosti cítili:

tlak na hrudi,

nevolnost,

náhlou bolest hlavy,

závratě,

pocit, že je někdo sleduje,

nebo prudkou změnu nálady.

Podobné reakce mohou samozřejmě souviset i s očekáváním. Člověk stojící několik desítek centimetrů od "nejnebezpečnější panenky světa" už přichází s velmi silným psychologickým nastavením.

Přesto se podobné výpovědi kolem Annabelle opakují už mnoho let.

"Nedívej se jí příliš dlouho do očí"

Dalším pravidlem, které se kolem Annabelle vytvořilo, je nedívat se jí příliš dlouho do obličeje nebo očí.

Někteří návštěvníci tvrdí, že při delším pohledu získali dojem, že se její výraz mění.

To je známý psychologický efekt, který se může objevit při dlouhém soustředění na obličej – zvlášť při slabém osvětlení. Mozek přestane některé stabilní rysy zpracovávat stejným způsobem a člověk může skutečně získat dojem, že se obličej deformuje nebo mění.

U Annabelle ale podobný zážitek samozřejmě získává úplně jiný význam.

Annabelle na cestách – Devils on the Run

V roce 2025 se stalo něco, co bylo ještě před několika lety poměrně neobvyklé.

Annabelle opustila Connecticut a vyrazila na sérii veřejných akcí známou jako Devils on the Run Tour.

NESPR ji vezla mimo jiné do Louisiany, Illinois, Pensylvánie a dalších států, kde ji mohli návštěvníci vidět přímo v ochranné vitríně.

S turné se okamžitě začaly spojovat další legendy.

Na internetu například vypukla fáma, že Annabelle zmizela nebo "utekla".

Nebyla to pravda.

Členové NESPR zveřejnili záběry potvrzující, že je panenka stále bezpečně pod jejich dohledem.

Smrt vyšetřovatele Dana Rivery

Během zastávky turné v Gettysburgu v červenci 2025 náhle zemřel ve věku 54 let zkušený vyšetřovatel NESPR Dan Rivera, který se o Annabelle během cest staral a podílel se také na konstrukci její ochranné vitríny.

Jeho smrt okamžitě vyvolala internetové spekulace.

Někteří lidé ji začali spojovat s Annabelle.

Pro takové spojení ale neexistuje žádný důkaz. Policie neuvedla podezřelé okolnosti a lidé, kteří s Riverou spolupracovali, žádali veřejnost, aby z jeho smrti nevytvářela paranormální senzaci.

Je tedy důležité jeho smrt nepředkládat jako další "oběť Annabelle".

Je to tragická skutečná událost, kolem které se kvůli pověsti panenky velmi rychle vytvořila nová legenda.

Kde je Annabelle dnes?

Annabelle zůstává součástí sbírky Warrenových/NESPR.

Původní Warrenovo Occult Museum bylo v roce 2019 uzavřeno pro běžnou veřejnost kvůli problémům s místními předpisy a využitím nemovitosti. Panenka ale nezmizela – v dalších letech byla vystavována na speciálních paranormálních akcích a konvencích.

Po změně vlastnictví bývalého Warrenova domu v roce 2025 se objevily plány umožnit v objektu nové formy návštěv a dokonce overnight stays, tedy pobyty přes noc.

Annabelle tak rozhodně není historickým artefaktem zavřeným někde ve skladu.

Její příběh pokračuje.

Filmová Annabelle versus skutečná Annabelle

Filmovou historii stačí zmínit opravdu krátce.

Skutečná Annabelle se poprvé dostala do hlavního proudu díky filmu V zajetí démonů (The Conjuring) z roku 2013 a následně získala vlastní filmy Annabelle (2014), Annabelle: Creation (2017) a Annabelle Comes Home (2019).

Filmová panenka ale vypadá úplně jinak.

Skutečná je látková Raggedy Ann.

A většina děje filmů je hollywoodská fikce.

Základní inspirace – existence panenky a Warrenovo tvrzení, že je s ní spojena nebezpečná entita – ale vychází ze skutečného předmětu a skutečného případu, který Warrenovi dokumentovali.

Co je skutečné a co legenda?

U Annabelle je velmi snadné sklouznout k tomu, že se všechno začne prezentovat jako fakt.

Proto je dobré oddělit dvě věci.

Skutečná panenka existuje.

Je to Raggedy Ann.

Warrenovi ji skutečně převzali od původní majitelky.

Desítky let ji uchovávali ve své sbírce v Monroe.

Jejich organizace NESPR ji stále spravuje.

Panenka skutečně cestovala na veřejné akce.

Moderní vyšetřovatelé u ní skutečně používají spirit box, EVP a Estes Method.

A videa z těchto experimentů skutečně existují.

Paranormální vysvětlení však prokázané není.

Nemáme důkaz, že se Annabelle sama pohybovala.

Nemáme důkaz, že červené skvrny byly paranormálně vytvořenou krví.

Nemáme důkaz, že Loua poškrábala neviditelná entita.

Nemáme důkaz, že dopravní nehody způsobila Annabelle.

A nemáme důkaz, že odpovědi získané přes spirit box pocházejí od něčeho spojeného právě s panenkou.

Skeptičtí badatelé proto případ považují především za moderní paranormální folklor, jehož popularita ještě mnohonásobně vzrostla díky filmům.

Proč je Annabelle pořád tak děsivá?

Možná právě proto, že nevypadá jako něco nebezpečného.

Kdyby před člověkem stála obrovská démonická socha s rohy, očekával by něco nepříjemného.

Annabelle je ale hračka.

Usmívá se.

Má červené vlasy.

Vypadá jako něco, co by člověk položil dítěti na postel.

A přesto kolem ní více než půl století vznikají další a další příběhy.

Nejprve Donna a Angie tvrdily, že mění polohu.

Lou popsal škrábance na těle.

Warrenovi ji odvezli a uzavřeli za sklo.

Návštěvníci dostávali varování, aby ji neprovokovali.

A o desítky let později před ní sedí moderní paranormální vyšetřovatelé se sluchátky na uších, spouštějí Estes Method a tvrdí, že odpovědi přicházející ze spirit boxu přesně reagují na otázky, které člověk ve sluchátkách vůbec neslyší.

Možná je to náhoda.

Možná lidská psychika.

Možná dokonale vybudovaná legenda.

Ale jedno se Annabelle upřít nedá.

Více než padesát let poté, co se dostala k Edovi a Lorraine Warrenovým, pořád dokáže přimět dospělé lidi, aby před obyčejnou látkovou panenkou stáli za sklem a raději se jí ani nedotkli.

Na první pohled působí trochu zvláštně, ale rozhodně ne jako typická filmová démonická panenka. Robert the Doll je přibližně metr vysoká látková postava v námořnickém oblečku, vyrobená na začátku 20. století. Dnes sedí za sklem ve Fort East Martello Museum v Key Westu na Floridě a patří mezi nejslavnější údajně haunted předměty na světě.

Jeho pověst je natolik silná, že návštěvníci před fotografováním Roberta žádají o svolení. Ti, kteří to neudělají, mu později posílají omluvné dopisy a tvrdí, že po návštěvě začali zažívat neštěstí, poruchy automobilů, zdravotní problémy, rozchody nebo jiné události, které si začali spojovat právě s panenkou. Muzeum potvrzuje, že podobné dopisy skutečně dostává a část z nich zveřejňuje.

K Robertovi se během let vydali také Project Fear, Sam and Colby, Zak Bagans a další paranormální vyšetřovatelé. Někteří z nich prováděli spirit box experimenty, pokusy o komunikaci a dlouhé noční vyšetřování přímo ve Fort East Martello.

A možná nejzvláštnější na celém příběhu je, že Robert vůbec nevypadá, jako kdyby se snažil někoho vyděsit.

Prostě sedí.

A usmívá se.

Více než sto let stará panenka

Podle oficiální historie je Robert unikátní ručně vyrobená panenka vytvořená přibližně na přelomu 19. a 20. století německou společností Steiff. Měří kolem 40 palců, tedy přibližně 102 centimetrů, a je vycpaný dřevitou vlnou známou jako excelsior.

Jeho prvním slavným majitelem byl Robert Eugene Otto, kterému rodina říkala Gene.

Gene vyrůstal v bohaté rodině v Key Westu a později se stal umělcem. S panenkou si vytvořil mimořádně silný vztah.

A právě zde začíná problém, protože příběh Roberta se během více než sta let natolik promíchal s legendami, že některé dnes často opakované detaily nemají pevné historické důkazy.

Dostal Roberta od služebné, která praktikovala voodoo?

Jedna z nejznámějších verzí tvrdí, že Robert byl Geneovi darován služebnou bahamského nebo haitského původu, která se chtěla rodině pomstít.

Podle legendy měla praktikovat voodoo a panenku před předáním nějakým způsobem proklít.

To zní dokonale pro hororový film.

Historicky to ale není spolehlivě potvrzené.

Dokonce i oficiální stránky Roberta tuto možnost uvádějí jako jednu z legend a kladou otázku, zda byl Robert prokletý voodoo, zda do něj Gene vložil vlastní energii, nebo zda jde jen o neobvyklou panenku obklopenou příběhy.

Proto je lepší brát voodoo příběh jako součást Robertovy legendy, nikoli jako doložený fakt.

"Robert to udělal"

Gene údajně začal panence říkat Robert a mezi chlapcem a hračkou vznikl velmi zvláštní vztah.

Podle pozdějších vyprávění si s Robertem povídal jako se skutečným člověkem.

Když se v domě něco rozbilo nebo se stal nějaký průšvih, Gene měl údajně odpovídat:

"Robert to udělal."

Mohla to samozřejmě být obyčejná dětská výmluva.

Jenže rodinní příslušníci a lidé z okolí později tvrdili, že z Geneova pokoje někdy slyšeli dva různé hlasy.

Jeden měl patřit Geneovi.

Druhý měl znít úplně jinak.

Tato část příběhu pochází z pozdějších svědectví a nelze ji dnes nezávisle ověřit. Přesto právě podobné historky vytvořily základ Robertovy pověsti.

Panenka v okně

Ještě známější jsou vyprávění sousedských dětí.

Ty měly tvrdit, že při procházení kolem domu Ottoových viděly Roberta sedět u okna.

Když se podívaly podruhé, jeho poloha měla být jiná.

Jindy měl být Robert podle rodiny ponechán v jednom pokoji a později nalezen v jiném.

Neexistuje samozřejmě žádný historický kamerový záznam pohybující se panenky. Jde o svědectví a pozdější legendy.

Ale příběh Roberta se právě díky nim šířil Key Westem už dlouho předtím, než existovaly YouTube ghost hunting kanály.

Gene s Robertem nikdy úplně neskončil

Gene Otto vyrostl, vystudoval umění a stal se profesionálním malířem.

Jenže Robert z jeho života nezmizel.

Gene se vrátil do rodinného domu na Eaton Street, který se později stal známým jako Artist House, a Robert zůstal s ním. Místnost pod věží domu, která bývala Geneovou dětskou místností, sloužila později také jako jeho ateliér a ložnice.

Podle pozdějších vyprávění měl Gene stále s Robertem mluvit a zacházet s ním téměř jako se samostatnou bytostí.

Panenka tak s Geneem strávila většinu jeho života.

Gene zemřel v roce 1974.

Robert ale v domě zůstal.

Noví majitelé a kroky z půdy

Po Geneově smrti koupili Artist House William a Myrtle Reuterovi.

Robert zůstal nějakou dobu v horní části domu.

Právě tehdy se začaly objevovat další příběhy.

Nájemníci údajně slýchali kroky z místnosti nebo půdy, kde se panenka nacházela.

Robert měl být také opakovaně nalezen v jiné poloze.

Myrtle Reuterová si ho nakonec ponechala.

Když se přibližně po šesti letech odstěhovala z Artist House do domu na Von Phister Street, vzala Roberta s sebou.

A právě její rozhodnutí o mnoho let později dostalo Roberta tam, kde ho můžeme vidět dnes.

Myrtle tvrdila, že se Robert pohybuje sám

V roce 1994 se Myrtle Reuterová rozhodla panenku darovat Key West Art & Historical Society.

A její vysvětlení nebylo úplně běžné.

Podle oficiální historie uvedla, že se Robert v jejím domě pohyboval sám a že je haunted.

Robert se tak dostal do Fort East Martello Museum.

Jenže ani tam příběhy neskončily.

Naopak.

Elektronika začala selhávat

Jakmile se Robert začal vystavovat veřejnosti, zaměstnanci a návštěvníci začali podle muzea hlásit další podivné události.

Oficiální stránky uvádějí především selhávání fotoaparátů a elektronických zařízení v Robertově blízkosti.

Člověk se mohl pokoušet panenku vyfotografovat a fotoaparát najednou přestal fungovat.

Po odchodu od vitríny měl být zase v pořádku.

Podobné problémy samozřejmě mohou mít naprosto běžná technická vysvětlení.

Jenže Robert už měl svou pověst.

A když vám fotoaparát přestane fungovat právě před údajně prokletou panenkou, kterou jste se předtím zapomněli zeptat na svolení, lidská mysl si dvě události spojí velmi rychle.

Nejdřív se Roberta zeptejte

Robert má jedno slavné pravidlo:

Před fotografováním máte požádat o svolení.

Návštěvníci se před vitrínou skutečně zastavují a říkají například:

"Roberte, můžu si tě vyfotit?"

Někteří čekají, zda se něco nestane.

Jiní se jednoduše zeptají, fotografii udělají a odejdou.

Oficiální stránka věnovaná Robertovi toto pravidlo sama připomíná: chovat se s respektem a před fotografováním požádat o svolení.

A pokud to člověk neudělá?

Podle legendy může mít problém.

Omluvné dopisy

Tohle je možná vůbec nejzajímavější část Robertova příběhu.

Do Fort East Martello Museum skutečně přicházejí omluvné dopisy adresované přímo Robertovi.

Ne jeden.

Ne deset.

Dopisy přicházejí dlouhodobě od lidí z různých zemí a muzeum část z nich uchovává a zveřejňuje.

Lidé v nich píší, že se během návštěvy smáli.

Vyfotografovali Roberta bez svolení.

Řekli o něm něco urážlivého.

Nebo jeho údajnou kletbu jednoduše zesměšnili.

Potom se v jejich životě začalo něco dít.

"Od návštěvy se dějí hrozné věci"

V některých skutečných omluvných dopisech lidé popisují, že po návratu z Key Westu začali prožívat série nešťastných událostí.

Jeden návštěvník například napsal Robertovi, že od návštěvy zažil několik velmi špatných událostí a doufá, že nesouvisejí s tím, jak se během setkání s panenkou zachoval. Jiní se omlouvají za pořízení fotografie nebo videa bez svolení.

To samozřejmě nedokazuje žádnou kletbu.

Lidé zažívají nehody, rozchody, nemoci i problémy bez návštěvy Roberta.

Jakmile ale člověk předem zná legendu, může pozdější neštěstí automaticky spojit právě s panenkou.

Jenže samotné dopisy jsou skutečné.

A když stojíte před Robertovou vitrínou a vidíte omluvy lidí, kteří mu vážně píší, aby jim odpustil, působí to přece jen trochu jinak než příběh přečtený na internetu.

Změnil Robert výraz?

Dalším velmi častým tvrzením návštěvníků je, že Robert mění výraz obličeje.

Někdy má údajně vypadat přátelsky.

Jindy rozzlobeně.

Někteří lidé tvrdí, že jeho obličej vypadá jinak na fotografii než ve chvíli, kdy se na něj dívali.

Podobný efekt samozřejmě mohou vytvářet změny světla, úhel pohledu, stíny nebo lidská tendence vidět výrazy i tam, kde žádný skutečný pohyb není.

Přesto právě údajné změny výrazu patří k nejčastěji opakovaným Robertovým "schopnostem".

Stále se pohybuje?

Myrtle Reuterová tvrdila, že se Robert v jejím domě pohyboval.

Dnes je ale panenka umístěna za sklem a chráněna vitrínou.

Příběhy o velkých přesunech tedy samozřejmě nejsou srovnatelné s dobou, kdy byl Robert volně v soukromých domech.

Lidé ale stále tvrdí, že se mění:

poloha hlavy,

výraz,

směr pohledu

nebo drobné postavení těla.

Žádný z těchto jevů nebyl spolehlivě prokázán jako paranormální.

Robert opouští muzeum

Přestože většinu času tráví ve Fort East Martello Museum, Robert už muzeum několikrát opustil.

Key West Art & Historical Society například uvádí, že cestoval na různé výstavy a paranormální akce, včetně konvence spojené s TAPS – The Atlantic Paranormal Society, tedy týmem známým z pořadu Ghost Hunters.

Jeho přeprava je vždy událostí sama o sobě.

Protože s více než stoletou panenkou se samozřejmě musí zacházet opatrně už z čistě muzeálního hlediska.

A pak je tady ještě jeho pověst.

Noční vyšetřování přímo ve Fort East Martello

Fort East Martello není jen klasické muzeum otevřené přes den.

Existuje také Robert the Doll Experience at Night, tedy večerní a noční ghost hunting program přímo v pevnosti. Oficiální Robertův web ho popisuje jako vedené paranormální vyšetřování historického Fort East Martello s možností strávit další čas ghost huntingem.

To znamená, že lidé mohou po zavírací době zůstat v prostorách pevnosti.

S Robertem.

Bez běžného denního ruchu.

A právě při podobných nočních návštěvách vznikla část moderních vyšetřování.

Project Fear – Dakota, Chelsea, Tanner a Alex u Roberta

Jedno z nejzajímavějších nových vyšetřování provedl tým Project Fear – Dakota Laden, Chelsea Laden, Tanner Wiseman a Alex Schroeder, známý dříve z pořadu Směr hrůza (Destination Fear).

Do Key Westu přijeli přímo kvůli Robertovi.

Jejich epizoda nese název:

🎥 PROJECT FEAR – ROBERT THE DOLL

Investigating The Scariest Doll In The World

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=GxzECZCjzHk

Project Fear v popisu videa přímo uvádí, že vyšetřují Robert the Doll ve Fort East Martello Museum v Key Westu a snaží se zjistit, zda je údajná kletba skutečná.

Vyšetřování je zajímavé právě tím, že tým není někde v domě, kde je možné každý zvuk připsat stovce různých duchů.

Mají před sebou jeden konkrétní předmět.

Robert.

A snaží se zjistit, zda lze získat reakce právě v jeho blízkosti.

Komunikace prostřednictvím paranormální techniky

Stejně jako u dalších moderních ghost hunting videí tým používá elektronické vybavení a pokouší se získat inteligentní odpovědi na konkrétní otázky.

To může zahrnovat přístroje reagující na změny prostředí, rádiové skenery nebo jiné techniky využívané moderními paranormálními vyšetřovateli.

Pokud zařízení reaguje bezprostředně po otázce, vyšetřovatelé to někdy interpretují jako možnou komunikaci.

Je ale důležité zdůraznit, že žádná z těchto metod není vědecky uznávaným způsobem dokazování duchů.

Spirit box například rychle skenuje rádiové frekvence a může zachytit krátké útržky skutečného vysílání. Člověk pak může ve zvuku slyšet slova, která odpovídají jeho očekávání.

Právě proto jsou tato videa fascinující, ale neměla by být prezentována jako definitivní důkaz.

Project Fear a atmosféra kolem Roberta

Tým během epizody pracuje nejen s možností, že je Robert haunted, ale také se samotnou kletbou spojenou s neúctou vůči panence.

A to je u Roberta vlastně hlavní rozdíl oproti Annabelle.

Annabelle je známá především jako údajně nebezpečný objekt spojený s entitou.

Robert má mnohem osobnější charakter.

Lidé se k němu chovají, jako kdyby sám vnímal, co mu říkají.

Žádají ho o svolení.

Omlouvají se mu.

Děkují mu.

A když se během vyšetřování objeví neobvyklá reakce, často ji adresují přímo jemu:

"Roberte, jsi to ty?"

Sam and Colby – "Our Demonic Encounter with World's Most Haunted Doll"

K Robertovi se vydali také Sam Golbach a Colby Brock.

Jejich video má miliony zhlédnutí a patří k nejsledovanějším moderním vyšetřováním panenky.

🎥 SAM AND COLBY – ROBERT THE DOLL

Our Demonic Encounter with World's Most Haunted Doll

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=TE1EW3ek17c

Sam a Colby navštívili Key West a věnovali se nejen samotnému Robertovi, ale také jeho historii a údajné kletbě.

Jejich styl vyšetřování je výrazně emotivnější než u klasických televizních týmů a velká část videa stojí právě na přímém kontaktu s místem, na jeho atmosféře a pokusech vyvolat odezvu pomocí paranormální techniky.

I zde ale platí stejné pravidlo:

To, co autoři videa interpretují jako "demonic encounter", je jejich interpretace, nikoli potvrzené démonické setkání.

Sam and Colby se k Robertovi později vrátili

Robert se objevil znovu také ve velkém projektu Sama a Colbyho věnovaném nejslavnějším haunted dolls.

Ve videu z roku 2025 navštívili tři velmi známé panenky – mezi nimi právě Roberta a Annabelle.

🎥 SAM AND COLBY – NEJSTRAŠIDELNĚJŠÍ PANENKY

ANNABELLE: The Haunted Doll That Cursed Me

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=l0X1lu66LvY

Video je sice pojmenované především podle Annabelle, ale součástí jejich cesty je také Robert the Doll.

Je to zajímavé porovnání dvou nejslavnějších haunted panenek světa.

Annabelle – spojená s Warrenovými a teorií démonické entity.

Robert – s vlastním charakterem, údajnou kletbou a stovkami omluvných dopisů.

Zak Bagans a Robert

Robert se dostal také k Zaku Bagansovi, známému z Ghost Adventures.

Tentokrát ale nejde o klasickou epizodu, při které by Zak a jeho tým byli přes noc zavření ve Fort East Martello.

Robert se objevil v projektu Deadly Possessions, ve kterém se Zak zabýval slavnými údajně posedlými nebo prokletými předměty. Travel Channel pořad popisuje jako sérii zaměřenou právě na příběhy podobných objektů.

Robert byl kvůli natáčení převezen mimo Key West, což bylo vzhledem k jeho muzeální hodnotě i pověsti samo o sobě neobvyklé.

Zak se zde zabýval historií panenky, příběhy o její kletbě a lidmi, kteří tvrdili, že s Robertem něco zažili.

Robert se tím zařadil mezi nejznámější haunted objekty, kterým Zak věnoval samostatnou pozornost.

Robert a Ghost Hunters / TAPS

Robert má vazbu také na svět Ghost Hunters.

Key West Art & Historical Society potvrzuje, že panenka v minulosti cestovala na TAPS convention, tedy akci spojenou s The Atlantic Paranormal Society.

TAPS je samozřejmě tým, který proslavil televizní pořad Ghost Hunters.

To zároveň ukazuje, že Robertova paranormální historie nevznikla až s dnešním YouTubem.

Panenka byla součástí americké ghost hunting kultury už dávno před Project Fear nebo Sam and Colby.

Paranormal Caught on Camera

Robert se objevil také v televizním pořadu Paranormal Caught on Camera, který shromažďuje a analyzuje údajné paranormální záznamy.

V programu existuje epizoda přímo nazvaná Robert the Doll and More.

Pořad pracuje s videi a svědectvími spojenými s paranormálními případy a Robert je zde prezentován jako jeden z nejznámějších údajně haunted objektů.

Stejně jako u dalších pořadů ale televizní zpracování není potvrzením pravosti paranormálních tvrzení.

Robert po zavírací době

Pro člověka, který chce vidět skutečnou atmosféru místa, jsou zajímavé i záběry z večerních prohlídek.

Fort East Martello je po setmění úplně jiné místo než přes den.

Stará pevnost.

Cihlové chodby.

Prázdné místnosti.

A potom vitrína, za kterou sedí Robert.

Oficiální program Robert the Doll Experience at Night umožňuje návštěvníkům účastnit se ghost huntingu přímo v pevnosti.

To znamená, že nejde jen o panenku vystavenou v běžném muzeu.

Její provozovatelé sami umožňují lidem zkoumat paranormální stránku její pověsti.

Proč lidé tvrdí, že se Robertovi musí omluvit?

Psychologicky je celý mechanismus velmi zajímavý.

Člověk navštíví Roberta.

Přečte si varování.

Rozhodne se, že tomu nevěří.

Udělá fotografii bez svolení.

O pár dní později dostane pokutu.

Rozbije se mu auto.

Pohádá se s partnerem.

Onemocní.

Někomu se něco stane.

Za normálních okolností by tyto události pravděpodobně nepovažoval za vzájemně propojené.

Jenže teď má v hlavě jedno:

"Vyfotil jsem Roberta bez svolení."

A tak napíše dopis.

To je naprosto možné přirozené vysvětlení.

Jenže právě počet podobných dopisů je důvodem, proč je Robert tak fascinující. Muzeum je skutečně dostává a zveřejňuje některé z nich jako součást Robertovy historie.

Může být "haunted" samotná panenka?

Existuje několik hlavních paranormálních teorií.

První tvrdí, že je Robert prokletý.

Druhá, že se k němu připojila nějaká entita.

Třetí, že do panenky během desetiletí vložil svou energii samotný Gene Otto.

A čtvrtá tvrdí, že Robert může být nějakým způsobem spojen právě s Genem.

Dokonce i oficiální Robertovy stránky jednotlivé možnosti představují jako otázky a nechávají návštěvníky, aby si vytvořili vlastní názor.

To je vlastně mnohem poctivější než tvrdit, že víme, co Robert je.

Nevíme.

A co film?

Robert inspiroval také filmovou sérii.

V roce 2015 vznikl horor Robert, který je volně inspirovaný příběhem skutečné panenky.

Následovalo několik pokračování.

Filmové příběhy jsou ale výrazně dramatizované a rozhodně je nelze brát jako historický záznam.

Skutečný Robert je mnohem zajímavější právě proto, že žádný film nepotřebuje.

Sedí ve skutečném muzeu.

Můžete za ním přijet.

Můžete před něj stoupnout.

A můžete se sami rozhodnout, jestli ho před fotografií požádáte o svolení.

Co je tedy na Robertovi skutečné?

Skutečné je:

Robert je reálná více než sto let stará panenka.

Patřil Robertu Eugene Ottovi.

Po Geneově smrti zůstal v Artist House.

Myrtle Reuterová si ho ponechala a v roce 1994 ho darovala Key West Art & Historical Society, přičemž podle muzea tvrdila, že se panenka pohybuje sama a je haunted.

Robert je dnes vystaven ve Fort East Martello Museum.

Muzeum skutečně dostává omluvné dopisy adresované Robertovi.

Projekt Fear, Sam and Colby a další paranormální tvůrci ho skutečně navštívili a vyšetřovali.

A Robert skutečně patří mezi nejslavnější exponáty Key West Art & Historical Society.

Co prokázané není:

Že Robert dokáže měnit polohu sám.

Že mění výraz obličeje.

Že způsobuje poruchy elektroniky.

Že přináší smůlu lidem, kteří ho vyfotografují bez svolení.

Že byl proklet voodoo.

Že odpovídá prostřednictvím spirit boxu.

Nebo že je s ním skutečně spojena nějaká nadpřirozená bytost.

Robert versus Annabelle

Annabelle a Robert bývají často stavěni proti sobě jako dvě nejslavnější haunted panenky světa.

Ale jejich příběhy jsou úplně jiné.

Annabelle má příběh o údajné entitě, Warrenových a nebezpečí posednutí.

Robert má osobnost.

Lidé s ním mluví.

Zdraví ho.

Žádají ho o fotografii.

Posílají mu dopisy.

A když mají pocit, že ho urazili, omlouvají se.

Možná právě proto působí Robert zvláštním způsobem osobněji.

Annabelle má děsit.

Robert jako kdyby měl sledovat.

Až budete stát před Robertem…

Možná je celý příběh jen více než sto let budovaná legenda.

Možná se Gene jako dítě jednoduše upnul k neobvyklé hračce a okolí začalo jeho chování postupně přikrášlovat.

Možná se Myrtle nechala ovlivnit starými historkami.

A možná tisíce dalších lidí slyšely Robertovu pověst a začaly si s ní spojovat vlastní neštěstí.

To je naprosto možné.

Přesto existuje jeden rozdíl mezi Robertem a většinou internetových strašidelných příběhů.

Robert skutečně sedí ve Fort East Martello Museum.

Můžete se na něj dívat z několika metrů.

Můžete se přiblížit k vitríně.

Můžete vytáhnout telefon.

A potom máte dvě možnosti.

Můžete si říct, že je to jen stará panenka, namířit fotoaparát a zmáčknout spoušť.

Nebo můžete udělat to, co dnes před Robertem dělají lidé z celého světa.

Nejdřív se zeptat:

"Roberte, můžu si tě vyfotit?"

Protože pokud jsou všechny příběhy nesmysl, nestane se vůbec nic.

A pokud nejsou…

jedna slušná otázka vás nic nestojí.

Malá dřevěná skříňka na víno. Dvoje dvířka. Uvnitř několik podivných předmětů. Nic, co by na první pohled mělo působit jako jeden z nejslavnějších údajně prokletých objektů světa.

Přesto se Dybbuk Box stal během několika let internetovou legendou. Jeho majitelé popisovali opakující se noční můry, zápach kočičí moči nebo jasmínu bez viditelného zdroje, nevysvětlitelné zdravotní problémy, stíny, selhávání elektroniky a série neštěstí, které měly začít poté, co skříňku získali. Příběh se dostal do novin, knih, televizních pořadů i filmu The Possession a nakonec skončila údajná původní skříňka v The Haunted Museum Zaka Baganse v Las Vegas, kde je prezentována jako jeden z nejnebezpečnějších exponátů celé sbírky.

Jenže Dybbuk Box má oproti Annabelle nebo Robert the Doll jeden zásadní rozdíl.

Muž, který celý příběh uvedl do světa, později přiznal, že jeho původní historie byla vytvořená jako fikce.

A právě proto je Dybbuk Box tak fascinující.

Protože jeho příběh není jen otázkou duchů.

Je také příběhem o tom, jak může jedna internetová legenda začít žít vlastním životem.

Co vlastně znamená dybbuk?

Slovo dybbuk pochází z židovské tradice. Označuje ducha zemřelého člověka, který se podle folkloru "přichytí" k živé osobě a může ji posednout. Samotná představa dybbuka tedy skutečně existuje v židovské mytologii a není výmyslem moderních hororových filmů.

To ale neznamená, že v tradičním židovském folkloru existovalo něco jako "dybbuk box", tedy speciální skříňka určená k uzavření podobné bytosti.

Právě tento koncept je mnohem novější.

A jeho vznik lze vystopovat velmi přesně.

Kevin Mannis kupuje starou skříňku

Na začátku příběhu stojí americký spisovatel a obchodník s renovovaným nábytkem Kevin Mannis.

V roce 2003 získal malou dřevěnou skříňku, kterou později nabídl k prodeji na eBay. Právě v aukčním textu popsal její děsivou historii.

Podle původního příběhu měla skříňka patřit starší židovské ženě jménem Havela, která přežila holokaust.

Mannis tvrdil, že skříňku koupil při výprodeji pozůstalosti a že vnučka předchozí majitelky mu řekla, že její babička skříňku označovala jako dybbuk box a nikdy ji nechtěla otevřít.

Údajně měla obsahovat něco nebezpečného.

Mannis jí měl nabídnout, že jí skříňku vrátí.

Žena to podle jeho příběhu odmítla.

A právě tím začala legenda.

Co bylo uvnitř?

Když byla skříňka otevřena, měly se uvnitř nacházet různé zvláštní předměty.

V různých popisech se objevují například:

dva americké centy z 20. let,

dva prameny vlasů,

malá soška,

zaschlé květy růže,

svícen

a další drobnosti.

Samotná kombinace těchto věcí působila tajemně a byla později interpretována jako součást nějakého rituálu.

Jenže ani zde nebylo prokázáno, že by měly předměty jakýkoli skutečný vztah k židovské tradici nebo rituálům spojeným s dybbukem.

Pozdější vyšetřování původu skříňky naopak přineslo velmi odlišné vysvětlení.

První noční můra

Mannis tvrdil, že krátce po získání boxu začali lidé v jeho okolí zažívat stejnou nebo velmi podobnou noční můru.

Ve snu se měla objevovat děsivá stará žena, která se k člověku přibližovala, případně ho napadala.

Podle příběhu měl tuto noční můru nejen Mannis, ale i několik jeho příbuzných nebo přátel.

Právě opakování stejné postavy u více lidí se stalo jedním z nejznámějších prvků legendy.

Zápach kočičí moči a jasmínu

Dalším charakteristickým projevem byl silný zápach.

Mannis tvrdil, že se kolem skříňky někdy bez vysvětlení objevoval pach připomínající:

kočičí moč

nebo naopak

jasmínové květy.

Zápach měl přijít náhle a stejně rychle zmizet.

Žádný fyzický zdroj se podle něj nenašel.

Právě podobné pachové projevy se později objevovaly také v některých svědectvích dalších lidí spojených s boxem.

Dárek pro matku skončil katastrofou

Jedna z nejdramatičtějších částí Mannisova původního příběhu se týkala jeho matky.

Mannis jí měl skříňku dát jako dárek.

Krátce poté údajně utrpěla mrtvici.

Podle jeho vyprávění měla následně prostřednictvím tabulky s písmeny sdělit, že skříňku nenávidí.

Právě tento příběh byl později často používán jako jeden z hlavních důkazů údajné kletby.

Neexistuje ale důkaz, že by zdravotní stav Mannisovy matky souvisel právě se skříňkou.

A dnes navíc víme, že původní vyprávění bylo z velké části vytvořené samotným Mannisem.

Elektronika měla začít selhávat

Mannis dále tvrdil, že v jeho domě začaly vznikat technické problémy.

Počítače měly selhávat.

Elektronická zařízení se chovala zvláštně.

Někdy údajně blikala světla.

A podle jednoho z pozdějších majitelů měla skříňka způsobovat i problémy s elektrickými zařízeními v jeho okolí.

Samozřejmě neexistoval žádný technický důkaz, který by ukázal, že by za poruchami byla právě ona.

Ale podobné události velmi dobře zapadaly do rostoucího příběhu "prokletého předmětu".

Skříňka putuje dál

Mannis nakonec box prodal.

Další majitel měl údajně začít zažívat vlastní problémy.

Potom se skříňka znovu objevila na eBay.

A právě tím se její pověst začala šířit internetem mimo původní okruh lidí.

Nakonec ji získal Jason Haxton, tehdejší ředitel Museum of Osteopathic Medicine v Kirksville v Missouri.

A Haxton se stal jedním z nejdůležitějších lidí celé legendy.

Jason Haxton a zdravotní problémy

Haxton tvrdil, že po získání Dybbuk Boxu začal prožívat celou řadu obtíží.

Popisoval například:

nevysvětlitelné zdravotní potíže,

vyrážky,

kašel,

únavu,

kovovou chuť v ústech

a další problémy.

Podle jeho vyprávění měl zdravotní problémy řešit opakovaně s lékaři a zároveň začal zvažovat, zda nejsou nějakým způsobem spojené se skříňkou.

Haxton ale nebyl jen někdo, kdo box schoval do skříně.

Začal jeho příběh aktivně dokumentovat.

Založil web věnovaný Dybbuk Boxu a později napsal knihu.

Tím se legenda dostala k ještě většímu publiku.

Box měl být nakonec "uzavřen"

Haxton se podle svých vlastních výpovědí nakonec rozhodl pokusit se údajný vliv boxu zastavit.

Konzultoval situaci s lidmi znalými židovské tradice a skříňku měl nakonec uzavřít a skrýt tak, aby nebyla běžně dostupná.

V některých vyprávěních se objevuje, že ji zakopal nebo uložil na tajné místo.

Později ale box znovu vstoupil do veřejného života.

A dostal ho muž, pro kterého byl prakticky stvořený.

Zak Bagans.

Zak Bagans získává Dybbuk Box

Zak Bagans, známý především z Ghost Adventures, začal budovat svou sbírku údajně haunted a prokletých předmětů pro budoucí The Haunted Museum v Las Vegas.

Dybbuk Box se stal jedním z jejích nejslavnějších exponátů.

Oficiální stránky Haunted Museum ho dnes představují jako jeden z nejznámějších údajných haunted objektů na světě a uvádějí jeho spojení s filmem The Possession.

Bagans se skříňkou zabýval už v pořadu Deadly Possessions.

🎥 ZAK BAGANS – DYBBUK BOX

The Most Haunted Item In The World Shakes Zak | Deadly Possessions

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=k8ISB7Q7rPg

Ve videu se Zak seznamuje s historií boxu, mluví s lidmi spojenými s jeho minulostí a snaží se zjistit, zda může být skříňka skutečně zdrojem něčeho nebezpečného.

Rabbi a otázka, co je vlastně uvnitř

V pořadu Deadly Possessions Zak konzultoval Dybbuk Box také s rabínem.

Tým řešil především samotnou myšlenku dybbuka a to, zda může být podobná bytost spojena s fyzickým předmětem.

Je důležité připomenout, že tradiční představa dybbuka se týká posednutí člověka, nikoli speciálních skříněk. Koncept "Dybbuk Boxu" je produktem moderní legendy.

Právě proto jsou židovští badatelé vůči celému příběhu často velmi kritičtí.

Zak otevírá box

Jedním z nejslavnějších televizních momentů bylo pozdější rozhodnutí box otevřít.

Zak a tým se k němu vrátili také během Ghost Adventures: Quarantine, kdy byli během pandemie zavření přímo v Haunted Museum.

Vyšetřování se odehrávalo bez běžných návštěvníků a tým se rozhodl provést další experimenty s nejnebezpečnějšími předměty celé sbírky.

Dybbuk Box samozřejmě nemohl chybět.

🎥 ZAK BAGANS OTEVÍRÁ DYBBUK BOX

Zak Bagans Finally Opened The Dybbuk Box

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=3LaVIuqYZao

Video zachycuje část vyšetřování, při kterém je box otevřen a tým sleduje, zda se v muzeu projeví něco neobvyklého.

Samotné otevření boxu samozřejmě není důkazem ničeho paranormálního.

Pro fanoušky Ghost Adventures ale šlo o jeden z nejvýraznějších momentů spojených s tímto exponátem.

Zak tvrdil, že v jeho přítomnosti cítí fyzické změny

Bagans během různých vyšetřování tvrdil, že při kontaktu s některými údajně haunted předměty zažívá silné tělesné nebo psychické reakce.

Dybbuk Box nebyl výjimkou.

Při natáčení popisoval nevolnost, tlak nebo další změny a tým se snažil sledovat, zda se současně nezmění hodnoty na jejich technice.

Tyto projevy ale mohou mít celou řadu přirozených vysvětlení.

Stres.

Očekávání.

Prostředí.

Adrenalin.

Sugesce.

A právě Dybbuk Box je učebnicovým příkladem toho, jak silně může pověst předmětu ovlivnit člověka ještě předtím, než se ho vůbec dotkne.

Post Malone a "kletba"

V roce 2018 se kolem boxu vytvořila další obrovská vlna publicity.

Rapper Post Malone navštívil Zaka Baganse a během jejich setkání se dostal do blízkosti Dybbuk Boxu.

Po návštěvě ho během krátkého období potkala série nepříjemných událostí.

Jeho soukromé letadlo muselo nouzově přistát kvůli technickým problémům.

Později měl dopravní nehodu.

A následně se stal terčem pokusu o vloupání.

Fanoušci okamžitě začali tvrdit, že jde o kletbu Dybbuk Boxu.

Neexistuje samozřejmě žádný důkaz, že by spolu tyto události souvisely.

Ale internet měl perfektní nový příběh.

A Dybbuk Box byl znovu slavnější než předtím.

Vyšetřování v Haunted Museum

Haunted Museum v Las Vegas je dnes jedním z nejznámějších míst zaměřených na údajně prokleté a paranormalitou spojené předměty.

Dybbuk Box patří mezi jeho nejznámější exponáty.

Do muzea proto míří také další paranormální tvůrci a YouTube týmy.

🎥 PARANORMÁLNÍ VYŠETŘOVÁNÍ V HAUNTED MUSEUM

Our Most Demonic Experience | Zak Bagans Haunted Museum

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=9oY-xLC08KA

Tvůrci se během návštěvy dostávají k řadě známých předmětů včetně Dybbuk Boxu a popisují své vlastní reakce na jednotlivé exponáty.

Stejně jako u ostatních ghost hunting videí je potřeba brát podobné zážitky jako osobní zkušenost a interpretaci autorů, nikoli jako důkaz.

Existuje více Dybbuk Boxů?

Ano.

A právě tady vzniká jeden z největších zmatků kolem celého fenoménu.

Jakmile se příběh prvního boxu stal populární, začaly se na internetu objevovat další údajné dybbuk boxy.

Lidé je prodávali na eBay.

Objevovaly se v paranormálních videích.

Některé byly zapečetěné voskem.

Jiné měly hebrejské nápisy.

Další obsahovaly fotografie, vlasy nebo staré předměty.

To ale neznamená, že by byly historicky spojené s původní skříňkou.

Ve většině případů jde jednoduše o předměty inspirované slavnou legendou.

🎥 OPENING THE DEVIL'S DYBBUK BOX

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=HRlgdSWMzqw

Video je příkladem moderního fenoménu "Dybbuk Boxes", ale nejde o původní box spojený s Kevinem Mannisem a Zakem Bagansem.

To je důležitý rozdíl.

Na internetu dnes existují stovky "dybbuk boxů".

Původní legenda ale začíná jednou konkrétní skříňkou prodanou Kevinem Mannisem.

Film The Possession

Příběh Dybbuk Boxu byl natolik slavný, že inspiroval hollywoodský film The Possession z roku 2012.

Film režíroval Ole Bornedal, produkoval ho mimo jiné Sam Raimi a v hlavních rolích se objevili Jeffrey Dean Morgan a Kyra Sedgwick. Příběh byl inspirován novinovým článkem o údajně prokleté skříňce.

Samotný film je samozřejmě výrazně fikcionalizovaný.

Základní motiv ale zůstává:

člověk získá starou skříňku,

otevře ji,

a vypustí něco, co mělo zůstat uvnitř.

Právě film udělal z termínu Dybbuk Box celosvětově známý hororový pojem.

A potom přišlo zásadní odhalení

Až sem by mohl být Dybbuk Box klasickým příběhem údajně prokletého předmětu.

Pak ale přišel rok 2021.

Novinář Charles Moss udělal rozhovor přímo s Kevinem Mannisem, tedy mužem, který celý příběh původně napsal.

A Mannis přiznal něco zásadního.

Příběh Dybbuk Boxu vytvořil.

Uvedl, že je kreativní spisovatel a že příběh vznikl jako interaktivní hororová legenda, která měla pokračovat a vyvíjet se v reálném světě.

Tvrdil také, že některé slavné prvky skříňky vytvořil sám.

Například řezbu.

A předměty uvnitř skříňky nebyly důkazem nějakého starého židovského rituálu.

To zásadně změnilo celý případ.

Nebyla to stará židovská skříňka ze Španělska?

Skeptický badatel Kenny Biddle provedl už před Mannisovým přiznáním vlastní podrobné zkoumání boxu v Haunted Museum.

Jeho závěr byl velmi konkrétní.

Skříňka podle něj nebyla stará židovská skříňka na víno ze Španělska, jak tvrdila legenda.

Podle konstrukce a dalších znaků šlo pravděpodobně o malý minibar vyrobený v New Yorku ve 20. století.

To je samozřejmě velmi daleko od příběhu o skříňce patřící přeživší holokaustu.

🎥 DYBBUK BOX – KRITICKÉ ROZEBRÁNÍ

The Dybbuk Box Deconstructed with Kenny Biddle

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=j0-5gaFi0AI

Video podrobně rozebírá konstrukci boxu, původ legendy a důvody, proč je původní příběh považován za vytvořenou fikci.

Znamená to, že úplně všechno bylo vymyšlené?

Tady začíná zajímavější otázka.

Původní historie boxu – tedy příběh staré ženy, skříňky spojené s holokaustem a jejího údajného rituálního původu – je dnes velmi silně zpochybněná a samotný Mannis přiznal, že příběh vytvořil.

Jenže lidé, kteří box vlastnili po něm, tvrdili, že zažívali vlastní události.

Jason Haxton například popisoval zdravotní problémy a další zvláštní zkušenosti.

Zak Bagans zase tvrdil, že během vyšetřování boxu cítil neobvyklé fyzické reakce.

Další návštěvníci Haunted Museum popisují nevolnost nebo velmi nepříjemné pocity.

To ale může mít dvě vysvětlení.

Buď se s boxem opravdu děje něco zvláštního.

Nebo lidé reagují na extrémně silnou pověst, kterou už předem znají.

Druhá možnost je z psychologického hlediska naprosto realistická.

Nocebo efekt

Pokud člověku řeknete, že předmět způsobuje nemoc, neštěstí a noční můry, může začít mnohem pozorněji sledovat každý negativní pocit.

Bolí ho hlava?

Dybbuk Box.

Rozbije se auto?

Dybbuk Box.

Má noční můru?

Dybbuk Box.

Cítí se v místnosti nepříjemně?

Dybbuk Box.

Tomuto typu reakce může napomáhat nocebo efekt, tedy situace, kdy negativní očekávání samo ovlivňuje způsob, jakým člověk vnímá vlastní tělo a události kolem sebe.

Právě proto může legenda fungovat i tehdy, když původní příběh není pravdivý.

Může se vymyšlený příběh stát "skutečně haunted"?

A tohle je asi nejzajímavější paranormální otázka celého případu.

Někteří lidé v paranormální komunitě tvrdí:

Co když Mannis skutečně příběh vymyslel…

ale desítky let strachu, pozornosti, rituálů a přesvědčení tisíců lidí vytvořily kolem předmětu něco nového?

V některých esoterických představách existuje myšlenka, že dlouhodobá pozornost a kolektivní víra mohou určitým způsobem "nabít" předmět.

Pro takový proces samozřejmě neexistuje vědecký důkaz.

Ale právě Dybbuk Box je pro podobnou úvahu téměř dokonalý.

Legenda mohla být vytvořená.

Jenže miliony lidí jí začaly věřit.

A příběh už dávno přestal patřit člověku, který ho napsal.

Co je na Dybbuk Boxu skutečné?

Skutečné je:

Existuje konkrétní dřevěná skříňka známá jako původní Dybbuk Box.

Kevin Mannis ji skutečně prodával na eBay a vytvořil kolem ní příběh.

Jason Haxton ji skutečně vlastnil a propagoval její paranormální historii.

Box se skutečně dostal k Zaku Bagansovi a dnes je vystaven v The Haunted Museum v Las Vegas.

Jeho příběh skutečně inspiroval film The Possession.

Zak Bagans ho skutečně vyšetřoval v několika televizních pořadech.

A řada lidí skutečně tvrdí, že v jeho okolí prožila neobvyklé zkušenosti.

Co už dnes nelze prezentovat jako skutečnost:

Že skříňka pochází od židovské ženy, která přežila holokaust.

Že jde o starou skříňku ze Španělska.

Že byla původně vytvořena k uzavření dybbuka.

Že předměty uvnitř dokazují židovský rituál.

A samozřejmě není prokázáno, že uvnitř skutečně existuje jakákoli paranormální bytost.

Původní autor příběhu v roce 2021 otevřeně přiznal, že legendu vytvořil jako fikci.

Nejslavnější haunted podvod – nebo něco mnohem zajímavějšího?

U Dybbuk Boxu bychom mohli jednoduše říct:

"Byl to podvod."

A článek ukončit.

Jenže tím bychom přišli o to nejzajímavější.

Protože Mannis vytvořil příběh na eBay.

Další majitel tvrdil, že začal mít zdravotní problémy.

Vznikla kniha.

Novinové články.

Hollywoodský film.

Zak Bagans skříňku koupil.

Post Malone se k ní přiblížil a internet začal jeho následné nehody označovat za kletbu.

Lidé začali vyrábět vlastní dybbuk boxy.

Paranormální týmy je otevírají před kamerami.

A dnes existují tisíce lidí, kteří pravděpodobně vůbec nevědí, že muž na začátku celého příběhu později řekl:

"Vymyslel jsem to."

Možná právě Dybbuk Box ukazuje něco mnohem zajímavějšího než ducha zavřeného ve skříni.

Ukazuje, jak vzniká moderní legenda.

Stačí jeden starý předmět.

Jeden dobrý příběh.

Internet.

Trocha strachu.

A dost lidí, kteří si začnou říkat:

"A co když je to přece jen pravda?"

A od té chvíle už legenda nepotřebuje svého autora.

Žije sama.

Na první pohled je to jen stará dřevěná židle.

Žádná panenka s děsivým obličejem. Žádná tajemná skříňka. Žádné zrcadlo, ve kterém lidé údajně vídají postavy.

Přesto je Busby's Stoop Chair, známá také jako Dead Man's Chair – Židle mrtvého muže, považována za jeden z nejslavnějších údajně prokletých předmětů Británie.

Její pověst je jednoduchá a právě proto tak děsivá:

Kdo si na ni sedne, brzy zemře.

Legenda je spojena s vrahem jménem Thomas Busby, který byl roku 1702 popraven v North Yorkshire. Podle příběhu před smrtí proklel svou oblíbenou židli a prohlásil, že kdokoliv se na ni v budoucnu posadí, potká ho náhlá smrt.

Během dalších staletí se kolem židle začala hromadit vyprávění o vojácích, dělnících, hostech hospody a dalších lidech, kteří si na ni údajně sedli – a krátce nato zemřeli.

Nakonec dostali lidé takový strach, že byla židle v roce 1978 odvezena do Thirsk Museum.

A muzeum udělalo něco velmi neobvyklého.

Zavěsilo ji vysoko na zeď, aby si na ni už nikdo nemohl sednout.

Od té doby podle muzea na židli nikdo neseděl.

Thomas Busby – muž za celou legendou

Za příběhem židle stojí skutečný člověk.

Thomas Busby žil na přelomu 17. a 18. století v oblasti North Yorkshire.

Podle historických zdrojů byl spojován s kriminální činností a s mužem jménem Daniel Auty nebo Autie, který byl jeho tchánem. Oba měli být zapojeni do padělání mincí a dalších nelegálních aktivit.

Jejich vztah byl komplikovaný.

A v roce 1702 skončil vraždou.

Podle tradované verze našel Busby svého tchána sedět v jeho oblíbené židli. Mezi oběma muži propukla hádka, která pokračovala i později. Busby nakonec Daniela Autyho zavraždil.

Busby byl zatčen, postaven před soud a odsouzen k smrti.

A právě tady začíná skutečná legenda židle.

Poslední drink před popravou

Existuje několik verzí toho, kdy přesně měla být kletba vyslovena.

Podle nejslavnější měl Busby před popravou dostat možnost dát si poslední drink ve své hospodě.

Seděl údajně právě na své oblíbené židli.

Potom vstal a před odchodem na popraviště ji měl proklít slovy v tom smyslu, že:

každý, kdo se odváží na jeho židli posadit, brzy zemře.

Jiná verze tvrdí, že kletbu vyslovil už během zatčení.

Přesné znění jeho slov ani samotný okamžik samozřejmě nejsou historicky doložené.

Je to součást místního folkloru.

Poprava přímo před hospodou

Busby byl popraven v roce 1702 poblíž křižovatky u Sandhuttonu.

Jeho tělo bylo podle historických popisů vystaveno na šibenici poblíž hostince. Místo se následně začalo spojovat s jeho jménem a hospoda později získala označení Busby Stoop Inn.

Dokonce i okolí popraviště mělo mít svou vlastní strašidelnou pověst.

Lidé údajně tvrdili, že zde vídají ducha Thomase Busbyho.

Ale mnohem slavnější než samotný duch se stala jeho židle.

První údajné oběti

Kdy přesně začala legenda o úmrtích lidí, kteří na židli seděli, není jasné.

Během desetiletí se však začaly objevovat další a další příběhy.

Jeden z nich vypráví o kominíkovi, který měl židli použít nebo se na ni posadit a následně zemřít po pádu ze střechy.

Jiné historky mluvily o cestujících, dělnících nebo hostech hospody.

Problém je, že u většiny těchto starších případů nemáme dostatek dobové dokumentace, která by dokazovala, že konkrétní člověk skutečně před svou smrtí na této židli seděl.

Legenda ale rostla.

A během 20. století začala být ještě silnější.

Vojáci během druhé světové války

Jedna z nejslavnějších částí příběhu pochází z období druhé světové války.

Nedaleko se nacházela vojenská základna a do Busby Stoop Inn údajně chodili také kanadští letci.

Podle místní legendy si někteří z nich sedli na Busbyho židli.

A potom se už nevrátili z bojových letů nad Evropou.

Právě tato vyprávění měla mezi vojáky vytvořit velmi silnou pověru.

Židle údajně začala být považována za místo, kterému je lepší se vyhnout.

Je však důležité připomenout kontext.

Letecké mise během druhé světové války byly mimořádně nebezpečné a obrovské množství letců zahynulo bez jakékoliv souvislosti s prokletou židlí.

Žádná spolehlivá historická evidence neprokazuje, že by každý voják, který na Busby's Stoop Chair seděl, skutečně následně zahynul.

Legenda však pokračovala.

Lidé ji začali používat jako zkoušku odvahy

Busby Stoop Inn se postupně stal známým právě kvůli židli.

Hosté věděli o její pověsti.

A přesto se našli lidé, kteří ji chtěli vyzkoušet.

Někdy z legrace.

Někdy proto, aby dokázali, že na kletby nevěří.

Právě tento způsob chování se objevuje u prokletých předmětů opakovaně.

Člověk slyší:

"Na tu židli si nesedej."

A první myšlenka některých lidí je:

"Tak já si na ni právě sednu."

Sedmdesátá léta – kletba získává nový život

Oficiální Thirsk Museum uvádí, že právě během 70. let 20. století začala být s židlí spojována další smrtelná neštěstí.

A právě to vedlo majitele hospody k rozhodnutí, že už nechce riskovat.

V některých pozdějších verzích příběhu se uvádí například dělník, který si na židli sedl a krátce poté zahynul při pracovním úrazu.

Objevuje se také příběh doručovatele, který měl sednout na židli uloženou mezi sudy a později zemřít při dopravní nehodě.

Tyto případy se často opakují v článcích a paranormálních dokumentech.

Je ale důležité nepředkládat je všechny jako dokonale ověřené historické události.

Muzeum samo potvrzuje obecně pouze to, že v 70. letech byla s židlí spojována některá smrtelná neštěstí.

Majitel už židli v hospodě nechtěl

V roce 1978 udělal tehdejší majitel Busby Stoop Inn rozhodnutí.

Židle musela pryč.

Předal ji Thirsk Museum v North Yorkshire.

Muzeum ji přijalo.

Jenže pracovníci zřejmě neměli zájem ověřovat legendu experimentálně.

Proto ji neumístili na podlahu.

Ani za provaz.

Ani za vitrínu, kde by bylo možné si na ni při troše snahy sednout.

Zavěsili ji vysoko na stěnu.

Od roku 1978 na ní nikdo neseděl

Tohle je na celém příběhu možná nejzajímavější.

Thirsk Museum dnes samo uvádí, že židle byla zavěšena "out of harm's way" – mimo dosah nebezpečí a že od svého příchodu do muzea v roce 1978 na ní nikdo neseděl.

Takže kletbu dnes vlastně není možné otestovat.

A muzeum ji zjevně nemá potřebu testovat.

Židle visí vysoko na stěně jako exponát.

Návštěvníci se na ni mohou dívat.

Mohou ji fotografovat.

Mohou se jejímu příběhu smát.

Ale jedno udělat nemohou.

Sednout si.

Kolik lidí měla židle údajně zabít?

Tady se internetové články výrazně rozcházejí.

Objevují se čísla jako desítky lidí, někdy více než šedesát údajných obětí.

Tak vysoká čísla ale nemají dostatečně spolehlivou dokumentaci a bylo by chybou tvrdit, že židle prokazatelně způsobila smrt desítek lidí.

Oficiální Thirsk Museum nic takového netvrdí.

Uvádí pouze tradované příběhy o válečných letcích, smrtelných nehodách v 70. letech a následném odstranění židle z hospody.

Proto je správnější říct:

Židli se během let připisovalo mnoho úmrtí. Přesný počet ale není historicky ověřitelný.

A potom přišel velmi zásadní problém

Celá legenda má jednu obrovskou trhlinu.

A právě ta je na Busby's Stoop Chair možná ještě zajímavější než samotná kletba.

Nábytkářský historik totiž židli odborně prohlédl.

A zjistil něco, co by teoreticky mělo celou historii okamžitě ukončit.

Židle pravděpodobně vůbec neexistovala v době, kdy Thomas Busby žil.

Židle je nejspíš o více než sto let mladší

Odborník na historický nábytek upozornil, že některé části židle jsou strojově soustružené.

Taková výrobní technika podle něj neodpovídá počátku 18. století.

Židli proto datoval přibližně kolem roku 1840.

Thomas Busby byl popraven v roce 1702.

To znamená rozdíl přibližně:

138 let.

Pokud je datování správné, židle vystavená v Thirsk Museum nemohla být židlí, na které Thomas Busby seděl před popravou.

A tím vzniká úplně nový problém.

Tak čí židle to vlastně je?

Existuje několik možností.

Původní Busbyho židle mohla být během desetiletí zničena a jiná židle v hospodě postupně převzala její legendu.

Mohlo dojít k prosté záměně.

Nebo mohl být celý příběh o konkrétní židli vytvořen až mnohem později.

Důležité je, že samotný Thomas Busby a vražda z roku 1702 jsou historickým základem příběhu, ale fyzické spojení dnešní židle s Busbym je velmi problematické.

To je velmi podobné jiným prokletým předmětům.

Skutečný historický příběh.

Skutečný fyzický předmět.

Ale spojení mezi nimi nemusí být tak jasné, jak tvrdí legenda.

Znamená mladší stáří, že kletba neexistuje?

Z čistě historického hlediska je to velmi silný argument proti původní legendě.

Thomas Busby nemohl proklít židli vyrobenou více než sto let po jeho smrti.

Jenže paranormální fanoušci mají samozřejmě i na to odpověď.

Někteří tvrdí, že pokud židle skutečně byla v Busby Stoop Inn a lidé ji po desetiletí považovali za prokletou, mohla podle jejich přesvědčení získat vlastní negativní historii nezávisle na Busbym.

To už je ale čistě paranormální teorie.

Neexistuje žádný vědecký důkaz, že může předmět absorbovat "negativní energii", kletbu nebo emoce lidí, kteří mu věří.

Psychologie prokletého předmětu

Busby's Stoop Chair je dokonalým příkladem confirmation bias – potvrzovacího zkreslení.

Představme si stovky lidí, kteří během desetiletí seděli na jedné židli v hospodě.

Většina z nich pokračovala v životě.

Na ty se zapomene.

Jeden člověk ale později zemře při autonehodě.

A někdo řekne:

"Počkejte. On přece seděl na Busbyho židli."

Najednou se z náhody stane další kapitola legendy.

A čím více lidí příběh zná, tím snadněji si všimnou dalších událostí, které se do něj hodí.

Ale proč ji tedy muzeum prostě nesundá?

Právě to je otázka, která dává celé legendě její sílu.

Pokud je odborně pravděpodobné, že židle byla vyrobena až kolem roku 1840…

pokud neexistuje důkaz kletby…

pokud většina údajných obětí není historicky přesně doložená…

proč ji prostě nepoložit na zem?

Proč na ní někoho nenechat sednout?

Odpověď může být velmi jednoduchá.

Není k tomu žádný důvod.

Židle je dnes historickým exponátem a muzeum zároveň chrání jeden z nejslavnějších místních příběhů.

A pokud existuje byť jen pověra, že by se mohlo něco stát…

proč to pokoušet?

Dobové televizní záběry přímo z Busby Stoop Inn

Na rozdíl od Annabelle nebo Roberta není Busby's Stoop Chair předmětem, u kterého by dnes paranormální tým mohl sednout metr od něj, zapnout spirit box a začít ho provokovat.

Židle je v muzeu zavěšená vysoko na stěně.

Ale existují staré televizní záběry z doby, kdy ještě byla přímo v Busby Stoop Inn.

A právě ty jsou dnes mimořádně zajímavé.

🎥 BUSBY'S STOOP CHAIR – REPORTÁŽ Z ROKU 1973

1973: BUSBY'S CHAIR – England's DEADLIEST Chair

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=a6pWaGe9Er4

Reportáž pochází z roku 1973, tedy ještě z období před přesunem židle do Thirsk Museum. Je díky tomu možné vidět předmět v prostředí hospody, ve kterém vznikla jeho moderní pověst.

Tohle video je obzvlášť zajímavé právě proto, že nevzniklo až desítky let poté jako současná internetová rekonstrukce.

Vzniklo v době, kdy byla židle ještě normálně součástí Busby Stoop Inn.

Unsolved Mysteries – Chair of Death

Příběh se dostal také do jednoho z nejslavnějších amerických televizních pořadů věnovaných záhadám.

Unsolved Mysteries věnovalo prokleté židli část označovanou jako Chair of Death.

Případ byl odvysílán v roce 1998.

Pořad se zaměřil právě na legendu, že lidé, kteří na židli seděli, následně zemřeli.

Je ale zajímavé, že i televizní zpracování podobných legend může obsahovat historické nepřesnosti. Například některé materiály kolem epizody uváděly chybné datum Busbyho smrti.

To ukazuje, jak snadno se skutečná historie a paranormální folklor během desetiletí promíchají.

The Official Documentary – Busby Stoop Chair

O židli vznikl také samostatný dokument od autora, který se příběhem dlouhodobě zabývá a pochází přímo z Thirsku.

🎥 BUSBY STOOP CHAIR – THE OFFICIAL DOCUMENTARY

Busby Stoop Chair | The Official Documentary | Haunted Chair of Death Legend

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=IdVFN18yvB8

Autor dokumentu uvádí, že se narodil a vyrůstal v Thirsku a osobně znal některé lidi spojené s moderní historií židle.

Dokument prochází vraždu Thomase Busbyho, vznik legendy, příběhy údajných obětí i přesun židle do muzea.

Pro člověka, který chce vidět celý příběh v jednom kuse, jde o jedno z nejzajímavějších dostupných videí.

Haunted Objects – Busby Stoop Chair

Židle se objevila také v sérii zaměřené přímo na údajně haunted předměty.

🎥 HAUNTED OBJECTS – BUSBY STOOP CHAIR

Haunted Objects: Episode 11 – The Busby Stoop Chair

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=EOU6hjGGDXI

Epizoda se věnuje temné historii předmětu a jednotlivým verzím jeho kletby.

Proč ji nevyšetřují Ghost Adventures nebo Project Fear?

U tohoto předmětu je oproti Annabelle, Robertovi nebo Dybbuk Boxu jeden zásadní rozdíl.

Busby's Stoop Chair není součástí soukromé paranormální sbírky. Je muzeálním exponátem.

Thirsk Museum ji uchovává jako historickou součást místního dědictví a zároveň ji má zavěšenou tak, aby se na ni nedalo sednout.

Proto kolem ní nenajdeme moderní ghost hunting ve stylu:

Dakota sedí proti židli se spirit boxem.

Zak Bagans ji sundává ze stěny.

Sam and Colby na ní zkoušejí Estes Method.

Právě naopak.

Nikdo ji od roku 1978 ani nepoužil jako normální židli.

A svým způsobem je to možná ještě působivější.

Busby Stoop Inn už dnes nefunguje

Původní hospoda, se kterou byla židle spojena, později ukončila provoz.

Moderní veřejnost tedy dnes navštěvuje především Thirsk Museum, kde lze originální exponát vidět. Muzeum samo prezentuje Busby Stoop Chair jako jeden ze svých nejznámějších předmětů.

Na své webové prezentaci ji dokonce uvádí mezi hlavními lákadly:

návštěvníci si mohou prohlédnout místní historii, tradiční předměty – a "otřást se nad legendou Busby Stoop Chair".

Je židle opravdu haunted?

Na rozdíl od většiny předmětů, které jsme už probírali, se u Busby's Stoop Chair ani příliš nemluví o klasických projevech typu:

hlasy,

samovolný pohyb,

spirit box odpovědi,

pohyb předmětů,

změna teploty,

nebo EVP.

Její legenda stojí téměř výhradně na jediné věci:

smrt lidí, kteří na ní údajně seděli.

A to je svým způsobem mnohem čistší a děsivější kletba.

Židle nemusí dělat vůbec nic.

Nemusí se hýbat.

Nemusí vydávat zvuky.

Nemusí měnit výraz jako Robert.

Člověk si pouze sedne.

A potom čeká.

Co je skutečné?

Skutečné je:

Thomas Busby skutečně existoval.

V roce 1702 byl odsouzen za vraždu Daniela Autyho a popraven.

V oblasti skutečně existoval hostinec známý jako Busby Stoop Inn.

Židle byla v tomto hostinci skutečně vystavována a měla dlouhodobou pověst prokletého předmětu.

Během druhé světové války vznikla legenda o letcích, kteří si na ni sedli a nevrátili se z bojových misí.

V 70. letech byla s židlí spojována další smrtelná neštěstí.

V roce 1978 byla předána do Thirsk Museum.

A muzeum ji skutečně zavěsilo mimo dosah návštěvníků, přičemž uvádí, že od té doby na ní nikdo neseděl.

Co prokázané není:

Že Thomas Busby skutečně pronesl slavnou kletbu.

Že každý člověk, který na židli seděl, následně zemřel.

Že smrt letců nebo jiné nehody způsobila právě židle.

A hlavně není prokázáno, že dnešní Busby Stoop Chair vůbec patřila Thomasu Busbymu.

Naopak odborné datování ukazuje, že mohla být vyrobena až kolem roku 1840 – přibližně 138 let po Busbyho smrti.

Prokletá židle, která možná nikdy nebyla Busbyho

A právě to je na tomto předmětu nejlepší.

Máme slavnou kletbu.

Skutečného vraha.

Skutečnou popravu.

Hospodu nesoucí jeho jméno.

Desítky let příběhů o neštěstí.

Vojáky, kteří se údajně nevrátili.

Smrtelné nehody.

A muzeum, které nakonec židli raději pověsilo na zeď.

Pak přijde odborník a oznámí:

"Ta židle je pravděpodobně o více než století mladší než muž, který ji měl proklít."

Teoreticky by to mělo legendu zabít.

Nestalo se to.

Židle visí v Thirsk Museum dodnes.

Nikdo ji nesundal.

Nikdo na ní nesedí.

A návštěvníci se stále zastavují před obyčejným kusem dřeva a přemýšlejí nad jedinou otázkou:

Kdyby vám ji někdo sundal ze zdi a řekl, že můžete být první člověk po téměř padesáti letech, který si na ni sedne… udělali byste to?

Protože možná je celá kletba jen jedna obrovská legenda.

Ale existuje jeden velmi jednoduchý způsob, jak zjistit, jestli jí opravdu nevěříte.

Sednout si.

Mezi panenkami, skříňkami a dalšími údajně prokletými předměty existuje jeden objekt, který působí trochu jinak.

Zrcadlo.

Ne obyčejné zrcadlo, ale předmět dnes známý jako Bela Lugosi Haunted Mirror nebo také Murder Mirror – Vražedné zrcadlo. Nachází se ve sbírce The Haunted Museum Zaka Baganse v Las Vegas a podle lidí, kteří se do něj dívali, může člověk v odrazu spatřit temnou postavu, změněný vlastní obličej nebo někoho stojícího za sebou, přestože je místnost prázdná. Někteří návštěvníci údajně pocítili nevolnost nebo silnou psychickou reakci. Samotné muzeum kolem zrcadla vybudovalo pověst jednoho z nejnepříjemnějších předmětů své sbírky.

Jeho legenda je spojena se dvěma slavnými jmény.

Prvním je Bela Lugosi, herec, který v roce 1931 vytvořil jednu z nejslavnějších filmových podob hraběte Draculy.

Druhým je Frank Saletri, právník a filmový producent, který byl v roce 1982 brutálně zavražděn ve svém domě v Los Angeles. Jeho vražda zůstala nevyřešená.

A právě mezi Lugosim, Saletrim a zrcadlem vznikla legenda, kterou později začal vyšetřovat Zak Bagans.

Jenže je tu zásadní háček.

Spojení konkrétního zrcadla s Bélou Lugosim se nikdy nepodařilo spolehlivě doložit.

A některé nejslavnější části příběhu jsou podle Lugosiho vlastní rodiny pravděpodobně jen legenda.

Bela Lugosi – muž, kterého si svět navždy spojil s Draculou

Bela Lugosi se narodil roku 1882 v dnešním Rumunsku a stal se světově známým především díky titulní roli ve filmu Dracula z roku 1931.

Jeho přízvuk, pohled, pomalý způsob řeči a elegantní vystupování vytvořily obraz Draculy, který ovlivnil podobu filmových upírů na další desetiletí.

Právě proto dává spojení Lugosiho jména s tajemným zrcadlem téměř dokonalý hororový smysl.

Jenže skutečný život a legenda nejsou totéž.

Legenda o scryingu

Podle příběhu prezentovaného kolem zrcadla měl být Lugosi fascinován okultismem a scryingem.

Scrying je stará věštecká metoda, při které člověk dlouho hledí do odrazivé nebo průhledné plochy – například do zrcadla, krystalové koule nebo nádoby s vodou – a snaží se v ní spatřit obrazy, osoby nebo zprávy.

Podle legendy měl Lugosi používat právě toto zrcadlo při podobných praktikách.

Objevovalo se dokonce tvrzení, že se prostřednictvím něj snažil kontaktovat svou zemřelou manželku a že tím mohl neúmyslně otevřít jakýsi "portál".

Zní to perfektně.

Jenže historicky to má velký problém.

Žádná Lugosiho manželka před ním nezemřela

Bela Lugosi byl během života pětkrát ženatý.

Když skeptický badatel Kenny Biddle začal příběh zrcadla prověřovat, zjistil velmi jednoduchou věc:

Žádná z Lugosiho manželek nezemřela v době, kdy s ní byl ženatý.

Jeho poslední manželka Hope Liningerová Lugosiho dokonce přežila o více než čtyřicet let.

Tvrzení, že Lugosi používal zrcadlo k navazování kontaktu se svou zemřelou manželkou, tedy nedává historicky smysl.

Biddle navíc nenašel spolehlivé podklady potvrzující, že by byl Lugosi osobně výrazně zapojený do okultismu nebo praktikoval scrying.

To ale ještě není největší problém celé historie.

Patřilo zrcadlo vůbec Lugosimu?

Podle tradovaného příběhu se zrcadlo nacházelo v domě, ve kterém Bela Lugosi kdysi žil.

Později se do stejného domu měl nastěhovat Frank Saletri, právník, spisovatel a producent nízkorozpočtových filmů. Zrcadlo údajně zůstalo v domě a Saletri si ho ponechal.

Jenže badatelé porovnali adresy domů s dochovaným seznamem Lugosiho rezidencí.

A nenašli pevný důkaz, že by Lugosi skutečně bydlel v domě, odkud mělo zrcadlo pocházet.

Kenny Biddle kontaktoval dokonce Lugosiho rodinu.

Lugosiho vnučka Lynne Lugosi Sparks uvedla, že rodina nemá žádnou dokumentaci potvrzující, že by Bela Lugosi dané zrcadlo vlastnil, ani vzpomínky na to, že by o něm Lugosi někdy mluvil. Rodina rovněž nepotvrdila tvrzení o jeho údajném scryingu či okultních praktikách.

Takže název Bela Lugosi Haunted Mirror je potřeba brát s rezervou.

Fyzické zrcadlo skutečně existuje.

Jeho pozdější historie se dá částečně sledovat.

Ale že skutečně patřilo Belovi Lugosimu, prokázané není.

Frank Saletri

Mnohem pevnější je spojení zrcadla s Frankem Saletrim.

Saletri byl právník a zároveň fanoušek hororů, scenárista a producent. Podílel se například na filmu Blackenstein z roku 1973.

Zrcadlo se podle rodiny skutečně nacházelo mezi předměty, které vlastnil.

A jeho skutečný příběh skončil tragicky.

Brutální vražda v roce 1982

Dne 12. července 1982 bylo Saletriho tělo nalezeno v jeho domě na Primrose Avenue v Los Angeles.

Byl svázaný v hlavní ložnici a zastřelen do zadní části hlavy.

Vražda bývala popisována jako poprava mafiánského typu a nikdy nebyla objasněna.

Právě tato skutečná vražda se později stala zásadním bodem paranormální historie zrcadla.

Podle legendy mělo být zrcadlo v místnosti a stát se jakýmsi "svědkem" vraždy.

Odtud pochází také označení:

Murder Mirror – Vražedné zrcadlo.

Může zrcadlo "nasát" tragickou událost?

V paranormálních teoriích se někdy objevuje myšlenka, že předměty mohou absorbovat nebo uchovávat energii silně emocionálních událostí.

V případě tohoto zrcadla byla vytvořena teorie, že mohlo zachytit něco z násilné smrti Franka Saletriho.

A pokud by současně platila legenda o Lugosiho scryingu, mělo by jít podle této interpretace o mimořádně problematickou kombinaci:

zrcadlo používané jako údajný "portál",

plus násilná smrt člověka před jeho odrazem.

Právě tuto teorii později rozvíjel také Zak Bagans.

Je ale třeba zdůraznit:

Neexistuje vědecký důkaz, že zrcadla nebo jiné předměty dokážou absorbovat lidskou energii nebo uchovat ducha zavražděného člověka.

Cindy Lee získává zrcadlo

Po Saletriho smrti se zrcadlo dostalo do rodiny jeho neteře Cindy Lee.

A právě Cindy později přišla za Zakem Bagansem s tím, že ho už nechce mít doma.

Podle jejího vyprávění totiž začaly její dcery zažívat velmi nepříjemné události.

Temná postava uvnitř zrcadla

Jedna z dcer měla při pohledu do zrcadla údajně spatřit temnou entitu nebo postavu.

Měla zároveň cítit něco jako kousání nebo tlak na krku.

Další dcera měla začít mít silné noční můry.

V nich ji měla napadat podobná tmavá postava.

A po probuzení se údajně na jejím těle objevily škrábance.

Cindy nakonec dospěla k názoru, že se zrcadlem něco není v pořádku.

Nechtěla ho prodat.

Nechtěla ho vyhodit.

Chtěla se ho jednoduše zbavit způsobem, při kterém by podle svého přesvědčení nevyvolala další problémy.

A proto kontaktovala Zaka Baganse.

Zak Bagans získává zrcadlo

Případ se dostal do pořadu Deadly Possessions, ve kterém Zak Bagans získával údajně haunted a prokleté předměty pro svou vznikající sbírku.

Epizoda se jmenovala:

Bela Lugosi's Mirror and Charles Manson's TV

a byla odvysílána 23. dubna 2016 jako 4. díl první řady.

🎥 DEADLY POSSESSIONS – BELA LUGOSI'S MIRROR

Bela Lugosi's Mirror and Charles Manson's TV

Epizoda je dostupná v katalogu Deadly Possessions a zabývá se právě historií zrcadla, Cindy Lee a jejími zkušenostmi.

Zak zrcadlo následně převzal do své sbírky.

A rozhodl se ho vyšetřit.

Scrying experiment

Zak nechal několik členů svého týmu provést experiment založený právě na scryingu.

Účastníci měli hledět do zrcadla a sledovat, zda se jejich vnímání nebo obraz nějak změní.

Podle pozdějšího akademického rozboru televizní epizody popisovali někteří účastníci během experimentu neobvyklé vizuální zkušenosti a v zrcadle bylo zaznamenáno také záhadné světlo.

Zak později označil jeden z obrazových jevů za jeden z nejsilnějších momentů celého vyšetřování.

Světelná koule, která měla vstoupit do zrcadla

Bagans popsal záznam, na kterém se měla objevit koule světla na protější stěně.

Podle něj se pohybovala přes místnost směrem k zrcadlu a následně jako by do zrcadla vstoupila.

Zak tuto událost považoval za jeden z nejzajímavějších vizuálních důkazů spojených s předmětem.

Samozřejmě ale neexistuje důkaz, že světelný jev představoval ducha, energii nebo cokoli paranormálního.

Podobné obrazy mohou vznikat odrazy, prachem, světelnými zdroji nebo optickými efekty.

Druhý den vytopený suterén

Po experimentu mělo dojít ještě k další události.

Následující ráno byl podle záznamu zaplaven suterén muzea a Bagans tuto poruchu spojoval s příchodem a vyšetřováním zrcadla.

Zda spolu události skutečně nějak souvisely, samozřejmě není možné prokázat.

Mohla to být jednoduše technická porucha.

Pro člověka, který už věří v pověst zrcadla, ale podobná náhoda působí velmi silně.

Ghost Adventures: Artifacts

Příběh zrcadla byl později znovu uveden také pod hlavičkou Ghost Adventures: Artifacts.

Epizoda Bela Lugosi's Mirror and Charles Manson's TV byla odvysílána v této podobě 16. září 2017.

Pořad se soustředil právě na předměty ze Zakovy sbírky a vyšetřování údajných paranormálních vazeb, které s nimi měly být spojeny.

Zrcadlo se tím definitivně zařadilo mezi nejslavnější objekty Haunted Museum.

Návštěvníci tvrdí, že se jim mění obličej

Po otevření Haunted Museum mohli zrcadlo vidět také běžní návštěvníci.

A začaly přibývat další historky.

Někteří tvrdili, že při delším pohledu do odrazu měli dojem, že jejich oči zmizely, obličej se změnil nebo vypadal úplně jinak. Jiní mluvili o pocitu, že za nimi někdo stojí.

Podobné zkušenosti ovšem mají velmi zajímavé přirozené vysvětlení.

Strange-face illusion

Pokud se člověk v tlumeném světle dlouho dívá do vlastního obličeje v zrcadle, může skutečně získat pocit, že se jeho tvář deformuje, mizí nebo mění na jinou osobu.

Mozek není stavěný na dlouhodobé sledování dokonale neměnného vlastního obličeje v nepřirozeném osvětlení. Postupně může potlačovat některé vizuální informace a vytvářet velmi zvláštní dojem.

Takže člověk nemusí lhát, když řekne:

"Viděl jsem, jak se mi změnil obličej."

Mohl to skutečně vidět.

Otázka je pouze, zda příčina byla paranormální.

Lidé údajně fyzicky kolabovali

Podle průvodců Haunted Museum se u některých návštěvníků při setkání se zrcadlem objevila silná nevolnost nebo jiné fyzické problémy a personál údajně musel v některých případech přivolat zdravotní pomoc.

Kenny Biddle a skupina skeptiků si proto experiment vyzkoušeli sami.

Do zrcadla se dívali přímo.

Nikdo z nich podle jeho zprávy nepotřeboval lékařskou pomoc a nic dramatického se nestalo.

To samozřejmě neznamená, že jiný návštěvník nemohl fyzicky zareagovat.

Úzkost, stres, očekávání a atmosféra Haunted Museum mohou u citlivějšího člověka vyvolat velmi skutečné tělesné reakce.

"Někdo stojí za mnou"

Jedním z nejčastějších paranormálních motivů spojovaných se zrcadlem je tmavá postava za člověkem.

Návštěvník se dívá na svůj odraz.

A najednou má pocit, že v odrazu vidí ještě jednu siluetu.

Otočí se.

Nikdo tam není.

Podobné zážitky patří k dlouhodobé pověsti zrcadla a objevují se také ve vyprávění lidí, kteří Haunted Museum navštívili.

Neexistuje ovšem ověřený důkaz, že by se za návštěvníky skutečně objevovala paranormální postava.

The Haunted Museum – The Murder Mirror

Zrcadlo se nakonec stalo natolik známým, že dostalo vlastní dramatizovaný příběh v seriálu The Haunted Museum, který Zak Bagans vytvořil společně s hororovým režisérem a producentem Elim Rothem.

Epizoda dostala název:

The Murder Mirror

a měla premiéru 6. listopadu 2021.

Seriál je důležité neplést s dokumentárním vyšetřováním.

Jde o hranou hororovou antologii inspirovanou předměty ze Zakovy skutečné sbírky.

🎥 THE HAUNTED MUSEUM – THE MURDER MIRROR

The Murder Mirror – Season 1, Episode 7

Epizoda je dostupná v katalogu seriálu The Haunted Museum.

Film tedy není důkazem historie zrcadla, ale ukazuje, jak silně se jeho legenda dostala do moderní paranormální kultury.

Paranormal Storytime – Bela Lugosi Haunted Mirror

Existují také samostatná videa věnovaná historii zrcadla.

🎥 BELA LUGOSI HAUNTED MIRROR

Bela Lugosi Haunted Mirror | Paranormal Storytime

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=y89viuySBZE

Video se věnuje příběhu zrcadla a jeho současnému umístění v Haunted Museum Zaka Baganse.

Největší problém: Lugosiho jméno

Když se celý případ rozebereme bez paranormálního nánosu, objeví se něco velmi důležitého.

Nejsilnější část názvu předmětu je současně jeho nejslabší historickou částí.

"Bela Lugosi Haunted Mirror" zní fantasticky.

Dracula.

Hollywood.

Okultismus.

Scrying.

Portál.

Vražda.

Jenže právě spojení s Lugosim nebylo prokázané.

Lugosiho rodina nezná žádné zrcadlo.

Nemá dokumentaci dokazující, že příslušný dům patřil Belovi.

Nemá informace, že by se věnoval scryingu.

A příběh o kontaktování zemřelé manželky je historicky nemožný, protože žádná jeho manželka před ním během jejich manželství nezemřela.

Proto je mnohem přesnější říct:

Jde o údajně haunted zrcadlo tradičně připisované Belovi Lugosimu, jehož spojení s hercem však není doložené.

Spojení s Frankem Saletrim je mnohem silnější

Naopak část příběhu týkající se Franka Saletriho je podstatně lépe doložitelná.

Saletri skutečně existoval.

Skutečně vlastnil zrcadlo prostřednictvím rodinné historie.

Skutečně byl roku 1982 zavražděn.

Jeho tělo bylo skutečně nalezeno svázané a střelené do hlavy.

A případ skutečně zůstal nevyřešený.

To je samo o sobě dostatečně temná historie.

Možná by se tedy předmětu přesněji říkalo Frank Saletri Murder Mirror.

Jenže "Bela Lugosi Haunted Mirror" samozřejmě zní mnohem lépe.

Co je tedy skutečné?

Skutečné je:

Zrcadlo fyzicky existuje.

Cindy Lee ho skutečně přinesla Zaku Bagansovi.

Je spojené s rodinou Franka Saletriho.

Saletri byl v roce 1982 brutálně zavražděn a jeho případ nebyl objasněn.

Zak Bagans předmět skutečně převzal.

Vyšetřoval ho v pořadu Deadly Possessions.

Zrcadlo bylo později znovu prezentováno v Ghost Adventures: Artifacts.

Bagans a jeho tým skutečně provedli scrying experiment a zaznamenali světelný jev, který Bagans interpretoval jako mimořádně zajímavý.

A zrcadlo se stalo inspirací pro epizodu The Murder Mirror seriálu The Haunted Museum.

Co doložené není:

Že zrcadlo patřilo Belovi Lugosimu.

Že Lugosi praktikoval scrying.

Že se pomocí zrcadla snažil kontaktovat zemřelou manželku.

Že vytvořil paranormální portál.

Že v zrcadle sídlí duch Franka Saletriho.

Že temné postavy pozorované návštěvníky jsou skutečné entity.

Nebo že fyzické problémy lidí způsobuje právě zrcadlo.

Proč jsou zrcadla tak děsivá?

Na rozdíl od Annabelle nebo Roberta musí člověk s údajně haunted zrcadlem udělat jednu specifickou věc.

Musí se do něj podívat.

A tím vzniká úplně jiný typ strachu.

Když se podíváte na panenku, sledujete předmět.

Když otevřete Dybbuk Box, díváte se dovnitř.

Ale když se podíváte do zrcadla…

zrcadlo se dívá zpátky.

Vidíte sebe.

Místnost za sebou.

Dveře.

Stíny.

A potom možná něco, co tam před chvílí nebylo.

Právě proto se zrcadla objevují v paranormálních legendách po staletí.

Mohou působit jako okno.

Jako druhá místnost.

Jako kopie reality.

A při dostatečně dlouhém pohledu může lidský mozek začít vytvářet změny, které člověku připadají naprosto skutečné.

Možná je přesně tohle celé vysvětlení Bela Lugosi Haunted Mirror.

Staré zrcadlo.

Tragická vražda.

Silná legenda.

Tmavá místnost.

A člověk, kterému někdo předem řekne:

"Dívej se pozorně. Možná za sebou někoho uvidíš."

Možná pak mozek udělá zbytek.

Ale kdyby před vás někdo postavil právě toto zrcadlo, zhasl světla a řekl vám, abyste se do něj deset minut nepřetržitě dívali…

dokázali byste celou dobu nepohlédnout za sebe?

Na první pohled je to jen smutný obraz dítěte.

Velké oči. Slzy na tváři. Výraz, který působí, jako kdyby chlapec právě zažil něco strašného.

Jenže během 80. let se ve Velké Británii začal kolem obrazů známých jako The Crying Boy – Plačící chlapec šířit jeden z nejslavnějších příběhů o prokletém umění vůbec.

Domy hořely.

Obývací pokoje byly zničené.

Nábytek shořel.

Stěny byly černé od kouře.

A uprostřed trosek měl opakovaně zůstat téměř nepoškozený právě obraz plačícího dítěte.

V roce 1985 se příběhu chytil britský bulvární deník The Sun a během několika týdnů vznikla celonárodní hysterie. Lidé začali obrazy sundávat ze stěn, odmítali je mít doma a stovky až tisíce výtisků byly nakonec poslány do redakce, aby je noviny veřejně spálily.

The Crying Boy se tím stal něčím mnohem větším než jen levnou reprodukcí.

Stal se prokletým obrazem, kterého se lidé skutečně báli mít doma.

Nebyl jen jeden Crying Boy

Jedna věc je důležitá hned na začátku.

The Crying Boy není jediný originální obraz.

Existuje celá řada portrétů plačících chlapců a dívek, které se ve velkém množství reprodukovaly od 50. a 60. let. Nejznámější z nich byly podepsané G. Bragolin a jsou spojovány s umělcem známým jako Giovanni Bragolin, respektive Bruno Amadio.

Reprodukce byly mimořádně populární hlavně ve Velké Británii.

Historik folkloru David Clarke uvádí, že dobový tisk mluvil nejméně o 50 000 prodaných reprodukcích, zatímco jiné odhady hovořily dokonce o čtvrt milionu kusů. Visely především v domácnostech britské pracující a střední třídy.

A právě jejich obrovské rozšíření je později důležité pro pochopení celé "kletby".

Když nějaký obraz visí v desetitisících domácností, statisticky se samozřejmě objeví i v domech, kde dojde k požáru.

V roce 1985 ale lidé ještě podobnou úvahu příliš neřešili.

Protože přišel jeden konkrétní požár.

Rodina Hallových – případ, který všechno odstartoval

Začátkem září 1985 vypukl požár v domě manželů Rona a May Hallových v oblasti Rotherhamu v South Yorkshire.

Požár měl poměrně běžnou příčinu.

Začal při přípravě hranolků, když se vznítil tuk v kuchyni, a následně se rychle rozšířil do domu.

Přízemí bylo silně poškozené.

Jenže jedna věc údajně zůstala téměř nedotčená.

Reprodukce The Crying Boy.

Obraz dál visel na zdi obklopené následky požáru.

Samo o sobě by možná šlo pouze o zajímavou kuriozitu.

Pak ale do příběhu vstoupil Ronův bratr Peter.

"Viděli jsme to i při dalších požárech"

Peter Hall pracoval jako hasič v Rotherhamu.

A podle dobových reportáží upozornil na něco velmi zvláštního.

Jeho kolega, velitel hasičské stanice Alan Wilkinson, údajně znal další požáry, při kterých se mezi zbytky shořelých domů našel právě obraz plačícího chlapce.

A opět měl být téměř nepoškozený.

Právě tato informace změnila obyčejný požár v něco úplně jiného.

Dne 4. září 1985 zveřejnil The Sun článek s titulkem v překladu přibližně:

"Žhavá kletba Plačícího chlapce!"

a podtitul tvrdil, že obraz je jakýmsi ohnivým prokletím.

Od té chvíle začalo šílenství.

Lidé začali volat do redakce

Hned následující den The Sun oznámil, že redakci kontaktovaly desítky vyděšených čtenářů, kteří tvrdili, že také vlastní Crying Boy a že se kolem obrazu stalo něco špatného.

Jedna žena tvrdila, že její dům vyhořel šest měsíců poté, co si obraz koupila.

Všechny ostatní obrazy v domě měly být zničeny.

Crying Boy přežil.

Další žena tvrdila, že ona, její švagrová i její kamarádka všechny zažily vážné požáry poté, co si pořídily reprodukci.

Rodina z Nottinghamu zase obvinila obraz z požáru, po kterém zůstala bez domova.

A další případ byl ještě dramatičtější.

Rodina v nemocnici – obraz stále na stěně

Brian Parks uvedl, že jeho žena a tři děti potřebovaly po požáru ošetření kvůli nadýchání kouře.

Když se později vrátil do poničeného domu, měl objevit Crying Boy stále visící na začernalé stěně.

Obraz následně zničil.

Příběhy se začaly množit.

A s každým dalším článkem sílil dojem, že nejde jen o náhodu.

"Obraz se sám pohyboval"

Požáry nebyly jediným problémem.

Jedna obyvatelka Londýna tvrdila, že viděla obraz pohybovat se ze strany na stranu na stěně, aniž by s ním někdo manipuloval.

Jiní lidé začali s obrazem spojovat úrazy, úmrtí a nejrůznější neštěstí.

Jedna žena dokonce napsala do The Sun, že od chvíle, kdy si obraz koupila v roce 1959, zemřeli její tři synové i manžel a že začala přemýšlet nad tím, zda rodinu nepostihla kletba.

Žádné z těchto událostí samozřejmě nedokazuje, že měl obraz jakoukoli paranormální schopnost.

Ale ve chvíli, kdy lidé začali hledat souvislosti, dokázala se kletba rozšířit neuvěřitelně rychle.

A potom se ukázalo, že obraz skoro nejde zapálit

Pověst The Crying Boy získala ještě větší sílu díky lidem, kteří se ho pokusili zničit.

Jeden muž jménem Paul Collier údajně hodil reprodukci na velký oheň.

Obraz měl zůstat v plamenech přibližně hodinu.

A podle jeho tvrzení nebyl téměř vůbec ohořelý.

To už znělo skoro jako dokonalý důkaz prokletí.

Obraz má způsobovat požáry.

Ale sám hořet nechce.

Jenže právě tady se později objevilo velmi dobré technické vysvětlení.

Hasiči paranormální vysvětlení odmítali

Zajímavé je, že samotní hasiči, jejichž výpovědi pomohly legendu rozjet, netvrdili, že obraz zakládá požáry.

Alan Wilkinson během své kariéry zaznamenal desítky požárů, při kterých se Crying Boy objevil, ale sám odmítal paranormální spojení.

Ve většině případů se podařilo určit úplně běžnou příčinu:

nedbalost při vaření,

cigarety,

vadné elektrické topení

nebo jiné běžné zdroje požáru.

Chief Divisional Officer Mick Riley pak přímo uvedl, že neexistuje důvod spojovat obrazy se vznikem požárů.

Přišel ale s vysvětlením, proč je lidé nacházejí téměř nepoškozené.

Hustá dřevovláknitá deska

Reprodukce nebyly běžně vytištěné na tenkém papíru.

Mnohé byly upevněné na velmi husté dřevovláknité desce – hardboardu, která se zapaluje podstatně hůře než běžný papír nebo textilie.

Navíc byly obrazy povrchově upravené.

To ale nebylo všechno.

O desítky let později se do celé věci pustila BBC a nechala Crying Boy skutečně otestovat.

BBC vyšetřování – proč obraz přežíval požáry?

V roce 2010 se případu věnoval britský komik a vyšetřovatel Steve Punt v pořadu Punt PI na BBC Radio 4.

A tentokrát se neřešily jen příběhy.

Obraz byl skutečně podroben testování s odborníky z Building Research Establishment.

Výsledek byl velmi zajímavý.

Reprodukce byla opatřená lakem s vlastnostmi zpomalujícími hoření.

A způsob, jakým byly obrazy zavěšené, vytvářel ještě další ochranu.

Obraz spadne obličejem dolů

Když se místnost zahřeje, první často selže provázek nebo šňůra, kterou je obraz zavěšený.

Obraz spadne ze stěny.

A protože jeho těžší přední část směřuje dolů, může přistát obrazem k podlaze.

Tím se malovaná strana dostane mimo přímý kontakt s plameny a je chráněna podlahou a samotnou deskou.

Najednou tedy máme velmi jednoduché vysvětlení jevu, který celé roky působil téměř démonicky.

Obraz neodolával ohni díky kletbě.

Byl prostě obtížně hořlavý.

🎥 BBC – SKUTEČNÝ TEST CRYING BOY

Punt PI tries to burn 'cursed' Crying Boy painting – BBC Radio 4

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=AyRL-yIIVH0

Steve Punt se společně s odborníkem pokusí reprodukci skutečně zapálit a vysvětluje, proč mohla v hořících domech přežívat.

Tohle je jedno z nejzajímavějších videí k celému případu, protože tentokrát nejde o ghost hunting.

Jde o praktický experiment.

Ani při testu nezačal hořet snadno

A výsledek je svým způsobem docela creepy i bez duchů.

Když se reprodukci pokoušeli zapálit, nechytila se okamžitě tak, jak by člověk čekal.

Její povrchové ošetření skutečně zpomalovalo šíření plamene.

Takže lidé z 80. let si nevymýšleli jednu důležitou věc.

Obraz opravdu mohl přežít požár překvapivě dobře.

Jen důvod byl pravděpodobně úplně jiný, než si mysleli.

The Sun vyzývá čtenáře: pošlete nám své obrazy

Hysterie mezitím v roce 1985 dosáhla takové úrovně, že se The Sun rozhodl zasáhnout.

Noviny vyzvaly lidi:

Pokud se Crying Boy bojíte, pošlete nám ho. My ho zničíme.

A lidé skutečně začali obrazy posílat.

Redakce byla podle pozdějšího popisu reprodukcemi doslova zaplavena.

Stohy obrazů se hromadily v kancelářích a skladovacích místnostech.

Nakonec jich mělo být přibližně 2 500.

A redakce naplánovala velké veřejné pálení.

Hasiči odmítli spolupracovat

Ironií je, že některé hasičské sbory nechtěly mít s akcí nic společného.

Plán spálit obrazy přímo na střeše redakce byl odmítnut a hasiči celou akci označili za publicitní trik.

Noviny proto odvezly obrazy jinam.

A kolem Halloweenu roku 1985 byly tisíce Crying Boys naskládány na obrovskou hranici.

Potom byly zapáleny.

The Sun následně oznámil, že tím kletbu definitivně zlomil.

Kletba skutečně "ustala"

A zvláštní je, že po veřejném pálení začal počet článků o nových požárech prudce klesat.

Paranormální výklad by mohl znít:

kletba byla zničena.

Mnohem jednodušší vysvětlení je:

noviny o ní přestaly psát.

A když médiím zmizí téma z titulních stran, často zmizí i obrovská část veřejných hlášení.

The Crying Boy se ale už nedal úplně zastavit.

Protože legenda dostala vlastní historii.

Don Bonillo – dítě, které mělo přinášet požáry

Dnes se velmi často vypráví příběh o chlapci jménem Don Bonillo, někdy přezdívaném Diablo.

Podle legendy měl být sirotek ze Španělska.

Jeho rodiče údajně zemřeli při požáru a chlapec měl podivnou schopnost:

kdekoliv se objevil, začalo hořet.

Malíř ho měl potkat na ulici v Madridu a rozhodnout se namalovat jeho portrét.

Místní kněz ho údajně varoval, aby se dítěti vyhnul.

Malíř neposlechl.

Později shořel jeho ateliér.

A Don Bonillo měl nakonec v devatenácti letech zahynout při automobilové nehodě, při které auto explodovalo v plamenech.

Fantastický hororový příběh.

A téměř jistě vymyšlený.

Don Bonillo se v příběhu objevil až mnohem později

Historik folkloru David Clarke zjistil, že příběh Dona Bonilla se v původních novinových zprávách z roku 1985 vůbec nevyskytoval.

Objevil se až mnohem později.

Výrazně ho rozšířila kniha Haunted Liverpool 4 Toma Slemena z roku 2000.

Clarke nenašel žádný důkaz, že Don Bonillo skutečně existoval.

Stejně tak není doložená dramatická historie:

že mu shořeli rodiče,

že všude zakládal požáry,

že ho malíř adoptoval,

ani že zemřel při záhadné automobilové nehodě.

Je to krásný příklad toho, jak se legenda postupně vyvíjí.

Původně máme pouze:

"Obraz přežil několik požárů."

O patnáct let později už máme:

"Na obraze je prokleté dítě, jehož rodiče uhořeli a které samo přinášelo oheň."

Ještě podivnější: nebyl to vždy stejný obraz ani stejný malíř

Během vyšetřování se ukázalo další něco, co celé paranormální vysvětlení komplikuje.

Požáry nebyly spojované pouze s jedním konkrétním portrétem.

Existovala řada různých "Crying Boys".

A některé dokonce nebyly od stejného autora.

Jedna z reprodukcí spojovaných s pozdějšími požáry například vycházela z práce jiné umělkyně.

To znamená, že teorie jednoho konkrétního prokletého dítěte nebo jednoho jediného originálu začíná být ještě problematičtější.

Spíš než jeden prokletý obraz vznikla kletba celé kategorie obrazů plačících dětí.

Scream Team – vyšetřování skutečného požáru

V roce 2002 se Crying Boy dostal také do britského televizního pořadu Scream Team, který vznikl v době první velké vlny televizního ghost huntingu.

Šestice účastníků cestovala po Británii a snažila se prověřovat známé paranormální legendy.

4. epizoda první řady byla věnována právě The Crying Boy a odvysílána 15. října 2002.

Tentokrát tým neřešil pouze staré novinové výstřižky.

Jel do Wiganu v Lancashire, kde krátce předtím skutečně vyhořela dopravní kavárna Eddieho a Marian Brockleyových.

A uvnitř se nacházel Crying Boy.

Obraz opět přežil

Po požáru kavárny zůstala reprodukce viset na zčernalé stěně.

Majitel Eddie považoval spojení s obrazem za náhodu.

Jeho žena už si tak jistá nebyla a odmítla dovolit, aby se obraz po opravě vrátil zpět do kavárny.

Scream Team přizval různé lidi s odlišnými názory.

Jedním z nich byl právě David Clarke, který týmu vysvětlil, že neexistuje důkaz o Donu Bonillovi a že jde o klasický příklad moderní městské legendy.

Pak ale přišlo médium.

Médium vidělo Španělsko, oheň a autonehodu

Trance médium mělo před obrazem provést vlastní "čtení".

Podle pořadu údajně nevědělo, jakou legendu tým zkoumá.

Přesto začalo popisovat Španělsko, oheň, dopravní nehodu a chlapce, jehož jméno mělo znít přibližně jako Din, Don nebo Dan.

Část členů týmu to považovala za velmi silnou podporu příběhu Dona Bonilla.

Skeptická strana samozřejmě upozorňovala, že podobná mediální "čtení" nejsou kontrolovaným experimentem a že nelze vyloučit předchozí znalost legendy, obecná tvrzení ani interpretaci až po události.

Přesto šlo o jeden z nejzajímavějších paranormálních televizních momentů spojených s Crying Boy.

A nakonec obraz skutečně spálili

Na závěr pořadu se tým rozhodl reprodukci zničit ohněm.

Obraz polili benzínem.

Zapálili ho.

A nešlo to úplně snadno.

Podle Davida Clarka byly potřeba tři pokusy, než se reprodukce konečně rozhořela.

Pro věřící to samozřejmě působilo téměř jako další důkaz.

Pro skeptiky šlo opět o vlastnost materiálu, ze kterého byly reprodukce vyrobené.

Každopádně televizní tým nakonec obraz skutečně spálil.

🎥 SCREAM TEAM – THE CRYING BOY

Curse of the Crying Boy – Scream Team, Season 1 Episode 4

Pořad je vedený jako 4. epizoda první řady a přímo zkoumá požáry spojované s obrazy v severní Anglii.

Newkirk Museum of the Paranormal – Crying Boy mezi haunted předměty

Crying Boy nezmizel ani z moderní paranormální scény.

Některé reprodukce jsou dnes součástí soukromých sbírek údajně haunted předmětů.

Jedna taková kolekce je spojena s Newkirk Museum of the Paranormal, které se zabývá předměty s údajnou paranormální historií. Moderní vyšetřovatelé zde přímo rozebírali také Crying Boy.

🎥 TEARS OF FIRE – THE CRYING BOY

Tears of Fire: Curse of the Crying Boy Paintings

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=sXwP7LTpIJ8

Video se věnuje historii kletby a exemplářům Crying Boy v paranormální sbírce.

Další moderní rozbor legendy

Pokud chce člověk vidět spíš současné paranormální zpracování než původní britské reportáže, existuje také podrobný moderní rozbor příběhu.

🎥 THE DISTURBING STORY BEHIND THE CURSED CRYING BOY

▶️ https://www.youtube.com/watch?v=uVO6wYy6KCg

Video prochází požáry, legendu o kletbě a otázku, zda na příběhu vůbec může být něco paranormálního.

Proč se lidé obrazu báli ještě desítky let?

I když se podařilo vysvětlit jeho odolnost vůči ohni, legenda nezmizela.

Důvod je jednoduchý.

Samotný obraz působí znepokojivě.

Dítě pláče.

Dívá se přímo na člověka.

Nevíme proč pláče.

Nevíme, co se mu stalo.

A pokud k tomu člověk předem dostane informaci:

"Tento obraz přežil desítky požárů domů,"

je téměř nemožné se na něj dívat stejně jako předtím.

A když potom v domě něco zapraská, začne být cítit spálenina nebo se rozbije elektrický spotřebič, legenda okamžitě nabízí vysvětlení.

"Kdyby byl obraz opravdu prokletý, proč nehořely statisíce domů?"

Tohle je asi nejsilnější jednoduchá námitka.

Ve Velké Británii se prodaly desítky tisíc, možná stovky tisíc reprodukcí plačících dětí.

Pokud by samotný obraz skutečně způsoboval požáry, měli bychom očekávat obrovské množství požárů právě v domácnostech, kde visel.

To se nestalo.

Objevila se relativně malá skupina případů.

A navíc hasiči ve většině z nich zjistili běžný zdroj vzniku požáru.

Paranormální část tedy stojí především na tom, že obraz přežil.

Nikoli na důkazu, že požár skutečně založil.

A právě přežití už umíme vysvětlit

Hardboard.

Ochranný lak.

Způsob zavěšení.

Pád obrazem dolů.

To jsou velmi obyčejné fyzikální vlastnosti.

A zároveň přesně vysvětlují jev, který dal celé kletbě její sílu.

To ale ještě neznamená, že všechny osobní příběhy lidí musely být vymyšlené.

Člověk mohl skutečně vidět obraz kývat se na zdi.

Mohl skutečně zažít požár.

Mohl skutečně přijít o členy rodiny.

Otázka je pouze:

souviselo to s obrazem?

Co je skutečné?

Skutečné je:

Existuje rozsáhlá série reprodukcí obrazů plačících dětí známých jako The Crying Boy.

Nejznámější jsou spojovány s podpisem G. Bragolin.

Ve Velké Británii se prodaly desítky tisíc až možná stovky tisíc reprodukcí.

V roce 1985 skutečně došlo k požáru domu rodiny Hallových a jejich Crying Boy zůstal relativně nepoškozený.

Hasiči skutečně uváděli další případy, při kterých se podobné reprodukce našly v troskách požárů.

The Sun skutečně rozpoutal rozsáhlou mediální kampaň a čtenáři mu poslali tisíce obrazů ke zničení.

V roce 2002 případ skutečně vyšetřoval televizní Scream Team.

A v roce 2010 BBC skutečně provedla experiment, který ukázal, proč mohou reprodukce odolávat ohni překvapivě dobře.

Co prokázané není:

Že obrazy zakládaly požáry.

Že v nich sídlí duch dítěte.

Že existoval prokletý chlapec jménem Don Bonillo.

Že jeho rodiče zemřeli při požáru.

Že malíři shořel ateliér právě kvůli němu.

Že chlapec později zemřel v hořícím automobilu.

Nebo že kdokoli, kdo má Crying Boy doma, je vystaven nějakému nadpřirozenému nebezpečí.

Prokletý obraz, jehož největší záhada možná vůbec není paranormální

The Crying Boy je fascinující právě proto, že u něj nemusíme vybírat mezi:

"všechno je pravda"

a

"všechno je nesmysl".

Něco zvláštního se opravdu dělo.

Obrazy skutečně přežívaly požáry způsobem, který lidi překvapoval.

Hasiči je skutečně opakovaně nacházeli.

Majitelé skutečně začali mít strach.

Tisíce lidí skutečně poslaly své obrazy novinám, aby je raději spálily.

Jenže vědecký test nakonec ukázal velmi pravděpodobné vysvětlení.

Obrazy nebyly démonicky chráněné před ohněm.

Byly prostě vyrobené způsobem, díky kterému dokázaly oheň přežít lépe než věci kolem nich.

A možná právě to vytvořilo perfektní kletbu.

Protože představte si, že se vrátíte do domu po požáru.

Pohovka je pryč.

Závěsy jsou pryč.

Nábytek je zničený.

Stěny černé.

A mezi vším tím stojí nebo leží téměř nepoškozený obraz malého chlapce.

Pláče.

A dívá se přímo na vás.

V tu chvíli možná vůbec není důležité, jestli znáte fyzikální vlastnosti ochranného laku.

Stejně byste ten obraz už na zeď nejspíš znovu nepověsili.