Tenhle příběh patří mezi moje nejnovější zážitky. Nestalo se to v době, o které píšu ve své knize, ale až mnohem později, v současnosti. A možná právě proto na mě působí tak silně.

Jednoho dne jsem posílala známému přes WhatsApp delší hlasovou zprávu. Hlasovky posílám docela často, protože je pro mě jednodušší něco namluvit než všechno dlouze vypisovat. Když je zpráva delší, občas si ji potom pustím zpětně, abych se ujistila, že jsem neřekla nějakou hloupost, nezamotala se nebo něco neřekla jinak, než jsem chtěla. Ten den jsem byla úplně sama doma. Seděla jsem v chodbě našeho domu, kousek od schodiště, pila jsem kávu a kolem mě bylo opravdu ticho. Televize byla vypnutá, rádio jsem zapnuté neměla, nikde nehrála hudba a v domě nebyl nikdo další.

Hlasovou zprávu jsem normálně nahrála a po celou dobu jsem klidně mluvila dál. Vyprávěla jsem přesně to, co jsem chtěla, a během samotného nahrávání jsem nezaregistrovala nic, co by mě přimělo přestat mluvit nebo se otočit. Kdybych něco slyšela, určitě bych nějak zareagovala. Na nahrávce je ale slyšet, že pokračuju úplně normálně, jako kdyby se vůbec nic nedělo.

Až když jsem zprávu odeslala a potom si ji pustila zpětně, všimla jsem si něčeho zvláštního. Hned po několika prvních slovech se ozvalo krátké "cvak, cvak" a hned potom jasný mužský hlas, který řekl:

"Haló."

Na chvíli jsem úplně zpozorněla a pustila si tu část znovu. A pak ještě jednou. Pořád tam bylo to samé: cvak, cvak a mužské "haló". Nebyl to můj hlas a nebylo to součástí toho, co jsem říkala. Navíc působil, jako kdyby byl někde přímo u mě, v prostoru chodby nebo u schodiště. Jenže já jsem v tu chvíli byla doma sama.

Okamžitě jsem tedy nahrála tomu člověku další hlasovou zprávu. Řekla jsem mu, že jsem si právě pustila tu předchozí a že tam slyším to mužské "haló". Zeptala jsem se ho, jestli to slyší také. Zprávu si pustil a odpověděl mi, že ano, slyší to taky. Slyšel ten mužský hlas, slyšel "haló" a sám se ptal, co to je. V tu chvíli se pro mě celý zážitek změnil. Už jsem si nemohla říkat, že si něco namlouvám nebo že ve zvuku slyším něco, co tam ve skutečnosti není. Ten samý zvuk slyšel i další člověk.

A tím to neskončilo. Hlasová zpráva byla docela dlouhá, takže jsem ji poslouchala dál. Ke konci jsem narazila na další místo, které mě zarazilo ještě víc. V jednom okamžiku, přesně ve chvíli, kdy já sama ve zprávě něco říkám, se v pozadí ozve lidský výkřik. Pro mě to zní jako člověk, který někde zařval. Tentokrát ten zvuk působí trochu vzdáleněji, jako kdyby přišel z prostoru někde za mnou nebo z jiné části domu. Přesto je na nahrávce slyšet. A znovu platí úplně stejná věc: při samotném nahrávání jsem nic takového nezaregistrovala a ve zprávě dál normálně mluvím, aniž bych jakkoli zareagovala.

Asi o půl hodiny později jsem tedy znovu kontaktovala stejného člověka a poslala mu konkrétní část zprávy s tím výkřikem. Zeptala jsem se ho, jestli ho tam slyší také. A opět přišla stejná reakce. Slyšel to hned napoprvé. Nemusela jsem ho přesvědčovat ani mu to pouštět desetkrát. Poslechl si to a potvrdil mi, že tam ten zvuk opravdu je.

Od té chvíle jsem tu nahrávku začala zkoumat snad ze všech možných stran. Pustila jsem si ji opravdu snad čtyřicetkrát, vracela se pořád ke stejným místům, zesilovala zvuk a poslouchala jednotlivé části přes sluchátka. Čím víc jsem ji ale poslouchala, tím víc mi vrtalo hlavou, co přesně se na ní vlastně zachytilo. Právě proto mě napadlo zkusit ještě jednu věc – nechat nahrávku analyzovat umělou inteligencí.

Nahrávku jsem jí poskytla a zeptala se, co v ní kromě mého vlastního hlasu slyší. Chtěla jsem vědět, jestli ty zvuky, které vnímám já, dokáže zachytit také. Výsledek mě překvapil. Analýza označila jak cvaknutí následované "haló", tak i pozdější výkřik jako slyšitelné části nahrávky.

Pak jsem se zeptala ještě konkrétněji. Zajímalo mě, jestli ono "haló" nemůže být třeba jen nějaký elektronický impuls, chyba nahrávky nebo jiný technický zvuk, který můj mozek pouze vyhodnocuje jako lidské slovo. Upřímně jsem skoro doufala, že právě takovou odpověď dostanu. Že mi analýza řekne, že jde nejspíš o nějaký technický artefakt a tím pro mě bude celá věc vysvětlená.

Jenže odpověď byla jiná.

Podle analýzy ten zvuk působí jako lidský hlas.

Samozřejmě ani umělá inteligence nedokáže určit, kdo ten hlas vytvořil, ani dokázat jeho původ. Analýza zvuku není důkazem ničeho paranormálního. Ale právě to, že ani po dalším rozboru nebyl zvuk vyhodnocen jednoduše jako elektronické lupnutí nebo běžná chyba nahrávky, mě vyděsilo ještě víc. V tu chvíli jsem totiž čekala spíš nějaké úplně obyčejné technické vysvětlení.

A tady se dostávám k tomu, co mi na celé věci vrtá hlavou úplně nejvíc. Řekněme, že bych přijala možnost, že první část nahrávky byla opravdu nějaká technická chyba. Něco přeskočilo, nahrávka udělala zvláštní artefakt a náhodou vznikl zvuk, který připomíná mužské "haló". Dobře. I když mi to přijde zvláštní, pořád by se člověk mohl pokusit si tím celou věc vysvětlit.

Jenže v té samé nahrávce se potom stane ještě něco dalšího.

Ke konci je slyšet, jak někdo zakřičí.

Ne při jiné nahrávce. Ne o několik dní později. V té samé hlasové zprávě. V domě, kde jsem byla sama. Ve chvíli, kdy jsem při samotném nahrávání nic takového neslyšela a dál úplně normálně mluvila.

A právě kombinace těch dvou událostí mi připadá nejpodivnější. Jednu zvláštní zvukovou chybu by člověk možná dokázal přijmout. Ale nejdřív cvaknutí a mužské "haló" a o něco později v té samé nahrávce lidský výkřik? To už je pro mě něco, nad čím se opravdu musím zastavit a přemýšlet, co se v tu chvíli vlastně stalo.

Nechci tvrdit, že můžu dokázat, že šlo o ducha. To samozřejmě nemůžu. Nevím, kdo nebo co vytvořilo ten hlas. Nevím, odkud pocházel výkřik. Ale zatím jsem nenašla vysvětlení, které by mi dávalo smysl pro obě věci zároveň.

Za svůj život jsem zažila několik věcí, které jsem si nedokázala vysvětlit. Některé z nich jsou součástí mé knihy. Další se objevily až později. Jenže tentokrát je tu jeden zásadní rozdíl: nezůstala mi pouze vzpomínka na to, co jsem slyšela. Mám záznam. A člověk, kterému jsem zprávu poslala, slyšel to samé.

A tak se nakonec pořád vracím ke dvěma otázkám:

Pokud jsem byla doma sama, kdo tím mužským hlasem řekl "haló"?

A jak je možné, že se ke konci stejné nahrávky ozve lidský výkřik, který jsem při samotném nahrávání vůbec neslyšela?

Tohle se mi stalo před několika lety, když jsem pracovala na nočních směnách v jednom nejmenovaném obchodě v Praze. Byla jsem tam tehdy jako vedoucí směny a tu noc jsme byli na celé prodejně jen tři – já a dva další pracovníci. Prodejna nebyla nijak velká, sklad byl malý a úzký a během doplňování jsme měli na prodejně spoustu klecí a vozíků se zbožím.

Jedna kolegyně doplňovala mléčné výrobky úplně vzadu u stěny. Stála na malé stoličce, byla otočená zády a celou dobu byla zabraná do práce. Dodnes si říkám, že je zvláštní, že nic nezaznamenala. Je možné, že měla sluchátka, ale tím už si po těch letech nejsem jistá. Druhý kolega doplňoval někde uprostřed prodejny vody a hlavně basy s pivem. Já jsem byla u ovoce a zeleniny, zády směrem ke kolegyni, a doplňovala jsem zboží.

Hned vedle mě byl regál a za jeho rohem vedla úzká ulička. Jenže právě tahle ulička byla v tu chvíli úplně zablokovaná klecemi a vozíky se zbožím. Byly tam natlačené za sebou tak, že se tudy prostě nedalo projít. Vůbec.

Byla jsem zabraná do doplňování, když jsem najednou za sebou jasně uslyšela rychlé kroky, jako když někdo proběhne těsně kolem vás. Nebyl to jen nějaký neurčitý zvuk. Opravdu to znělo, jako by někdo běžel přímo za mnou. Ve stejnou chvíli jsem periferně zahlédla pohyb až v momentě, kdy něco rychle zaběhlo za roh regálu.

U zeleniny jsme měli vysunuté držáky s rolemi igelitových sáčků. Jedna z těch rolí byla trochu odmotaná a přesně v tu chvíli jsem viděla, jak sáčky zavlály. Úplně stejně, jako když kolem nich někdo rychle proběhne a proud vzduchu je rozhýbe. Na celé prodejně přitom nebyla žádná okna ani klimatizace, takže tam nebyl ani průvan, který by mohl sáčky takhle rozhýbat.

V tu chvíli jsem automaticky předpokládala, že to byl kolega. Zrovna jsem po něm něco potřebovala a měla jsem v hlavě, že mu to musím hned říct. Takže jsem bez přemýšlení seskočila dolů a rovnou se za ním rozběhla. Byla jsem přesvědčená, že právě proběhl za mnou a zmizel za rohem regálu.

Až když jsem doběhla k tomu rohu, došlo mi, že to vlastně vůbec nedává smysl.

Ta ulička byla úplně zablokovaná klecemi a vozíky. Tudy se prostě nedalo projít. Vůbec. Takže pokud za ten regál skutečně někdo zaběhl, neměl kam zmizet.

Oběhla jsem to proto z druhé strany, odkud se do toho prostoru dostat dalo, protože jsem pořád čekala, že tam kolegu někde uvidím nebo že vyjde z druhého konce. Jenže tam nikdo nebyl.

Šla jsem proto dál do prodejny a kolegu jsem našla až uprostřed, pořád na místě, kde doplňoval piva. Hned jsem se ho ptala, jestli před chvílí proběhl za mnou. Říkala jsem mu, že jsem slyšela, jak někdo běží, koutkem oka jsem viděla, jak něco zaběhlo za roh, a že jsem se za ním hned rozběhla, protože jsem po něm něco potřebovala.

Jenže on mi řekl, že nikam nešel. Celou dobu byl na stejném místě a doplňoval zboží.

Kolegyně u mléčných výrobků také nikam nešla. Byla pořád úplně vzadu, otočená zády a vůbec netušila, co se právě stalo. Jak už jsem psala, je možné, že měla sluchátka, ale tím si dnes už nejsem jistá. A nikdo jiný na celé prodejně nebyl. To jsem věděla naprosto jistě, protože jsem byla vedoucí směny.

Dodnes si pamatuju hlavně ty kroky. Byly rychlé a jasné, jako když za vámi někdo opravdu proběhne. A k tomu ten pohyb, který jsem periferně zahlédla až ve chvíli, kdy něco mizelo za rohem, a sáčky, které se za tím rozvlnily. Na prodejně nebyla žádná okna ani klimatizace, takže tam opravdu neměl odkud vzniknout průvan. A to, co jsem zahlédla, zmizelo přesně za rohem do uličky, kterou nebylo možné projít.

A nebyla to jediná zvláštní věc, která se mi na tom místě stala.

Jednou byl nějaký svátek a já jsem z určitého důvodu přišla do práce asi o hodinu dřív než ostatní. Obchod byl zavřený a na celé prodejně jsem byla úplně sama. Prošla jsem jednou z uliček, kde byly různé věci na pečení, například kypřicí prášky a podobné zboží, a pokračovala jsem do skladu. Ten byl opravdu malý a úzký a cestou jsem procházela také kolem monitorů bezpečnostních kamer.

Když jsem se po chvíli vracela zpátky a podívala se na kamerový systém, všimla jsem si, že v uličce, kterou jsem před chvílí prošla, leží uprostřed podlahy asi dvě krabičky se zbožím.

Když jsem tou uličkou předtím procházela, nic tam neleželo. To bych viděla. A hlavně – v celé prodejně jsem byla sama.

Samozřejmě mohly krabičky z regálu jednoduše spadnout. To se stát může. Jenže po tom, co jsem na stejném místě už jednou zažila, že za mnou někdo proběhl, slyšela jsem jeho kroky a viděla něco mizet za rohem do uličky, kterou nebylo možné projít, jsem nad tím už přemýšlela trochu jinak.

Dodnes nevím, co jsem tehdy na té noční směně slyšela a zahlédla. Vím jen, že za mnou někdo nebo něco rychle proběhlo, slyšela jsem kroky, periferně jsem viděla pohyb mizící za rohem a viděla jsem i sáčky, které se za tím zavlnily. Člověk, o kterém jsem byla přesvědčená, že to byl on, byl přitom celou dobu úplně někde jinde.

A právě to je na celém tom zážitku dodnes nejpodivnější.

O aplikaci GhostTube jsem slyšela teprve poměrně nedávno. Pokud jste se už dívali do mojí sekce věnované paranormálnímu vyšetřování a pomůckám, které vyšetřovatelé používají, možná jste tam narazili i na takzvaný Ovilus. Ten se v paranormálním vyšetřování používá už dlouhou dobu. Zjednodušeně řečeno obsahuje databázi slov a reaguje na určité změny ve svém okolí. Podle teorie, na které funguje, by si případný duch, entita nebo cokoliv, co se snaží komunikovat, mohlo z této databáze vybírat jednotlivá slova. Ta se potom zobrazují na displeji a vyšetřovatel se snaží zjistit, jestli spolu nějak souvisejí a jestli mu tím někdo skutečně něco sděluje. Dnes už samozřejmě existují i mobilní aplikace založené na podobném principu a jednou z nich je právě GhostTube. Zaujala mě hlavně proto, že jsem ji začala vídat i u některých paranormálních vyšetřovatelů, které sleduju. Někdy ji používají místo Ovilusu, jindy jako další pomůcku vedle něj. A tak jsem si řekla: proč to vlastně nezkusit? Protože přesně takhle samozřejmě začínají všechna rozumná životní rozhodnutí. 😄

Než jsem si aplikaci stáhla, přečetla jsem si recenze a ty byly přesně tak rozporuplné, jak jsem čekala. Jedni tvrdili, že je to naprostá blbost a aplikace pouze náhodně vybírá slova z databáze. Druzí naopak popisovali situace, kdy jim odpovědi seděly až nepříjemně přesně. Já byla někde mezi. Nečekala jsem, že zapnu telefon a okamžitě začnu vést rozhovor s druhou stranou, ale zároveň jsem nechtěla všechno předem označit za nesmysl. Je navíc důležité říct, že GhostTube nefunguje stylem: "Jak se jmenuješ?" a aplikace vám odpoví: "Karel Novák, narozený roku 1847." To by bylo sice velmi praktické, ale bohužel to tak jednoduché není. 😄 Aplikace nabízí jednotlivá slova, která mohou být úplně mimo, mohou začít dávat smysl až ve spojení s dalšími, nebo si v nich člověk může souvislost vytvořit sám. Od začátku jsem proto počítala s tím, že spousta věcí bude prostě náhoda.

Poprvé jsem GhostTube zapnula doma v ložnici. Ležela jsem na posteli a řekla si, že udělám úplně jednoduchý test. Žádný rituál, žádné svíčky, žádná temná hudba v pozadí. Prostě já, telefon a moje zvědavost, která mě už několikrát v životě dostala do situací, kdy jsem si zpětně říkala, že jsem možná mohla být zvědavá o něco méně. Zeptala jsem se: "Je tady se mnou někdo?" Po chvíli se začala objevovat první slova. Pokud si dobře vzpomínám, jedno z nich bylo horký. Dobře, to člověka ještě nijak zvlášť nerozhodí. Potom ale přišlo démon a následně, myslím, rakev. Na první test v mojí vlastní ložnici tedy opravdu krásná sestava. 😄 Pořád jsem to ale brala s rezervou. Tři náhodná slova sama o sobě nic nedokazují.

Pak mě začala silně studit pravá ruka. Nebyl to jen lehký chlad, měla jsem na celé ruce husí kůži a připadala mi skoro ledová. O to podivnější to bylo proto, že tehdy panovala obrovská vedra a ani doma rozhodně nebyla zima. Začala jsem si levou rukou po pravé paži přejíždět a několik minut jsem tak pokračovala. Nic jsem přitom neřekla. Nezmínila jsem, že je mi zima, ani že mě studí ruka. Kamera nebyla zapnutá, telefon tedy neměl odkud "vidět", co dělám. A potom aplikace napsala:

TVOJE PAŽE😶

To už mě zarazilo mnohem víc. Démon, rakev nebo horký mohou být naprosto náhodná slova, ale zrovna ve chvíli, kdy si několik minut přejíždím po studené ruce, dostat "tvoje paže", byla jedna z těch shod, u kterých člověk na pár vteřin přestane všechno brát jako legraci. Samozřejmě to pořád mohla být náhoda. Jen už trochu zajímavější.

Aplikaci jsem vypnula a usoudila, že pokud ji budu zkoušet dál, rozhodně ne v místnosti, kde mám potom spát. Když vám totiž první pokus nabídne démona, rakev a nakonec ještě okomentuje vaši ruku, člověk nemá úplně potřebu čekat, co přijde jako další. 😄

Další pokus jsem proto přesunula ven na zahradu, kousek dál od domu. Tam celá komunikace působila úplně jinak. Poměrně dlouho jsem měla dojem, jako kdybych komunikovala přibližně se dvěma ženami. Objevovala se slova jako železo, kov, meč a další výrazy, které na mě působily dojmem nějaké starší doby. Pokud si správně vzpomínám, padla dokonce i zmínka o vojákovi. Pokládala jsem otázky a sledovala, jestli budou odpovědi alespoň trochu navazovat, nebo jestli aplikace začne bez jakékoliv souvislosti sypat jedno slovo za druhým. Tentokrát na mě komunikace nepůsobila nijak nepříjemně.

V jednu chvíli aplikace řekla kuchyň. O něco později následovalo umýt. Začala jsem si z toho dělat legraci a řekla: "To mám jako umýt kuchyň?"😂
Po chvilce jsem dostala odpověď.

IDIOT 😂

Takže pokud tam se mnou skutečně někdo komunikoval, minimálně měl docela slušný smysl pro humor. 😂
Jenže krátce potom se stala další zvláštní věc. Měla jsem doma otevřené okno, protože venku bylo nesnesitelné vedro, a úplně jsem zapomněla, že mi v kuchyni běží myčka. Najednou se z domu ozvalo její známé trojí pípnutí oznamující konec programu. Teprve tehdy mi došlo: kuchyň – umýt – a následně domytá myčka. O myčce jsem vůbec nemluvila a dokonce jsem sama zapomněla, že je zapnutá. Už to byla druhá shoda, která mi připadala docela přesná.

Po nějaké době následovala slova obývák a stůl. Napadlo mě proto udělat malý test. Moc dobře jsem věděla, že na stole v obýváku leží jedna jediná věc, a zeptala jsem se: Dobře. Když říkáš obývák a stůl, tak mi řekni, co na tom stole leží?

Odpověď byla ..... STAROVĚKÝ😶

Na první pohled to samozřejmě nemusí působit nijak přesvědčivě. Jenže na stole ležela kniha Démonologové, která pojednává o manželích Warrenových, jejich paranormálních vyšetřováních, démonech, různých entitách a historii démonologie. Kdyby tam ležel hrnek, sklenice nebo ovladač, slovo "starověký" by bylo úplně mimo. Ke knize zabývající se démonologií mi ale sedělo překvapivě dobře. Nešlo o přesnou odpověď, ale vzhledem k tomu, že aplikace pracuje s jednotlivými slovy, mě to rozhodně zaujalo.

Ještě několik dalších dní jsem GhostTube občas zapnula. Dokonce i v práci, když byla chvíle klidu, jsem zkusila položit pár otázek a sledovat, co aplikace nabídne. Jednou jsem měla dojem, jako kdyby se tam neozýval pouze jeden "někdo", ale víc lidí zároveň. Některá slova působila skoro jako útržky rozhovoru mezi nimi, například něco na způsob Kdo je ona? Z dalších odpovědí jsem měla pocit, že někdo tvrdí, že se na tom místě pohyboval už dávno předtím, než tam stála současná budova. Samozřejmě vůbec nevím, co tam kdysi bylo, takže tím rozhodně netvrdím, že to byla pravda. Jen popisuju, jak na mě tehdejší komunikace působila.

Později se objevilo něco ve smyslu, že vyrušuju, a tak jsem řekla, že komunikaci ukončím. Ještě předtím jsem ale položila poslední otázku: "Kolik vás tady je?" Nic. Zeptala jsem se znovu a opět žádná odpověď. Pak už jsem pokračovala jiným tématem a na otázku skoro zapomněla. Po nějaké době aplikace vyhodila stovky. Chvíli jsem přemýšlela, čeho stovky, než mi došlo, na co jsem se předtím ptala. Kolik vás tady je? Stovky. Následovalo promiňte, potom znovu stovky a po chvíli opět promiňte. U aplikace s velkou databází slov mě překvapilo, že se během poměrně krátké chvíle stejná slova zopakovala. Zeptala jsem se tedy: "Stovky? To je vás tady opravdu tolik?" A aplikace odpověděla MANIFEST😶

Tady jsem usoudila, že pro dnešek bohatě stačilo. 😄 Poděkovala jsem, rozloučila se a řekla, že komunikaci ukončuju. Aplikaci jsem zavřela a rozhodla se, že podobné pokusy už dělat nebudu. Jenže jednu věc jsem neudělala – GhostTube jsem si z telefonu nesmazala.

A právě v následujícím období začalo něco, co pro mě bylo mnohem nepříjemnější než všechna předchozí slova. Ve svém domě jsem se vždycky cítila bezpečně a nikdy jsem neměla důvod se tam v noci zvlášť bát. Přibližně v době, kdy jsem si s aplikací začala hrát, jsem se ale začala téměř každou noc probouzet kolem třetí hodiny ráno. Někdy bylo 3:02, jindy 3:03, někdy o pár minut jinak, ale stále přibližně ve stejnou dobu. Nebylo to obyčejné probuzení, kdy člověk otevře oči, otočí se a pokračuje ve spánku. Probrala jsem se z hlubokého spánku a okamžitě cítila obrovský strach. Byla jsem úplně propocená, rozklepaná a měla jsem potřebu rozsvítit nebo pustit televizi, jen abych neležela v úplné tmě.

Žádný děsivý sen si přitom nepamatuju. Vedle mě spal přítel, takže jsem v pokoji nebyla sama, ale ani to moc nepomáhalo. Někdy jsem se na něj doslova nalepila a stejně jsem měla pocit naprosté panické hrůzy. Nešlo o obyčejný strach ze tmy ani o krátké nepříjemné probuzení. Prostě jsem otevřela oči a bez jakéhokoliv zjevného důvodu byla vyděšená. A jestli existuje chvíle, kdy člověk opravdu nechce zničehonic procitnout a dívat se do černé místnosti, tak tři ráno jsou podle mě docela dobrý kandidát. 😅

Trvalo to zhruba čtrnáct dní a postupně se to začalo podepisovat i na běžném fungování. Byla jsem nevyspalá, vyčerpaná, nervózní a občas asi i trochu protivná na lidi v práci. Jenže zkuste někomu vysvětlit: "Promiň, jsem protivná, protože se už dva týdny budím kolem třetí ráno úplně vyděšená a možná za to může aplikace na komunikaci s duchy." To opravdu není věta, kterou člověk jen tak mezi řečí pronese u kafe. 😂

Po těch čtrnácti dnech mě napadlo GhostTube jednoduše odinstalovat. Ne proto, že bych byla přesvědčená, že za všechno může právě aplikace, ale říkala jsem si, že tím rozhodně nic nezkazím. A ono se skutečně něco změnilo. Ne ze dne na den – ještě asi dva dny jsem cítila, že všechno není úplně v normálu – ale potom noční probouzení ustalo. Přestala jsem se budit kolem třetí, přestala jsem být propocená a zmizel i ten zvláštní strach. Když jsem se v noci vzbudila, bylo to zase obyčejné noční probuzení. Žádná potřeba okamžitě rozsvítit, žádné civění do tmy a čekání, jestli v ní něco neuvidím.

Tehdy mě poprvé vážněji napadlo, jestli jsem tím vším nemohla nějaký komunikační kanál otevřít a samotná přítomnost aplikace v telefonu ho určitým způsobem neudržovala. Netvrdím, že to tak bylo. Nemám pro to důkaz a klidně mohla existovat úplně jiná příčina. Jenže načasování bylo natolik zvláštní, že se té myšlenky úplně zbavit nedokážu.

Právě tady se mi nabízí srovnání se spiritistickou tabulkou. Ať už jí říkáme spiritistická tabulka, Ouija nebo Ouija board, základní myšlenka je pořád podobná – člověk se snaží vytvořit možnost komunikace s něčím, co běžně nevidí. Spiritistické tabulky se navíc dodnes prodávají i jako hra, což mi osobně připadá dost šílené. Sama s ní mám zkušenost a moc dobře vím, proč bych ji už nikdy nebrala jako nevinnou zábavu. Neříkám, že GhostTube je totéž. Jen mě napadá, jestli podobné aplikace nejsou jakousi moderní verzí stejného principu. Telefon místo tabulky, aplikace místo ukazovátka, ale stále pokus oslovit něco, o čem vlastně nevíte, co je zač.

Když si svou zkušenost zpětně poskládám, zůstává několik momentů, které mi dodnes připadají zvláštní: tvoje paže během několika minut, kdy mě pravá ruka nepřirozeně studila; kuchyň a umýt krátce předtím, než domyla myčka; obývák, stůl a starověký, když tam ležela kniha o démonologii; a nakonec opakované stovky po otázce, kolik jich tam je. Jednu takovou situaci bych bez problémů označila za náhodu. U druhé bych si řekla totéž. Jak se ale začaly vršit, bylo pro mě stále těžší všechno jednoduše odmávnout.

Přesto nechci tvrdit, že GhostTube určitě funguje nebo že jsem přes telefon skutečně komunikovala s duchy. To nevím a pravděpodobně to nikdy vědět nebudu. Můžu jen popsat, co se stalo mně. Možná šlo o náhodný generátor slov a sérii zvláštních shod. Možná ne. A právě tahle nejistota mě na paranormálních tématech vždycky fascinovala nejvíc.

Napadá mě v souvislosti s tím ještě jedna možná trochu zvláštní myšlenka. I člověk, který tvrdí, že na duchy, entity nebo paranormální jevy absolutně nevěří, podle mě někde hluboko uvnitř často nechává alespoň malinkou pochybnost. Proč se totiž tolik lidí necítí dobře ve tmě? Samozřejmě ne všichni, ale i mezi velkými skeptiky najdete spoustu lidí, kterým není příjemné vejít do úplně tmavé místnosti nebo se po probuzení dlouho dívat do temného rohu. Čeho se vlastně bojí? Že tam něco uvidí? A pokud vás alespoň na okamžik napadne, že byste tam něco vidět mohli, nepřipouštíte už tím někde hluboko možnost, že existují věci, kterým úplně nerozumíme? Možná je to trochu divná teorie, ale zkuste se nad tím někdy zamyslet. 🙂

Já sama už za svůj život zažila příliš mnoho podivných situací na to, abych všechno automaticky shazovala ze stolu. O některých z nich si ostatně můžete přečíst i v mojí knize Moje creepy příběhy, které se opravdu staly. Zároveň ale nemám potřebu za každou nevysvětlitelnou událostí okamžitě hledat ducha nebo jinou entitu. Mnohem zajímavější mi připadá nechat některé otázky jednoduše otevřené.

Pokud jste někdy GhostTube nebo podobnou aplikaci používali, budu moc ráda, když se podělíte o svoji zkušenost. Vyhazovala vám jen úplné nesmysly, nebo jste někdy dostali odpověď, u které jste se na telefon chvíli dívali a pomysleli si: "Tak dobře… tohle už bylo trochu moc přesné."?

Já sama jsem si z celé zkušenosti odnesla jedno.

S některými věcmi možná opravdu není dobré si příliš zahrávat.

A GhostTube?

Ten už si do telefonu rozhodně znovu nestáhnu. 🖤🩶🤍