Některé hororové příběhy mají mnohem blíž ke skutečnosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Za známými filmy, knihami a příběhy o posednutí, paranormálních jevech nebo prokletých předmětech často stojí reálné případy a lidé, jejichž zkušenosti se později staly předlohou pro další zpracování. V této sekci najdete skutečné události, které inspirovaly slavné horory, příběhy známých paranormálních vyšetřovatelů, případy údajných posednutí, neobvyklé soudní kauzy i předměty a místa, kolem kterých vznikly jedny z nejznámějších paranormálních příběhů vůbec. Podíváme se také na to, co se podle dostupných svědectví a záznamů opravdu odehrálo a jak se původní případy liší od jejich filmových verzí.
ÚVOD
Panenka Annabelle patří mezi nejznámější údajně prokleté předměty na světě. Na první pohled přitom nevypadá nijak zvlášť děsivě. Právě kolem ní ale vznikl příběh plný podivných událostí, nevysvětlitelných jevů a varování, kvůli kterým se nakonec dostala do péče známých vyšetřovatelů paranormálních jevů Eda a Lorraine Warrenových.
Pokud panenku...
Když se řekne The Conjuring (V zajetí démonů) nebo Annabelle, většina fanoušků hororů si vybaví děsivé filmové příběhy. Málokdo ale ví, že za těmito filmy stojí skutečná dvojice amerických vyšetřovatelů paranormálních jevů – Ed a Lorraine Warrenovi.
Enfieldský poltergeist – případ, který vyděsil Británii a inspiroval film V zajetí démonů 2
Na první pohled šlo o úplně obyčejný řadový dům na předměstí severního Londýna. Uvnitř žila matka se čtyřmi dětmi a nic nenasvědčovalo tomu, že se jejich adresa brzy stane jedním z nejslavnějších míst v historii paranormálních jevů.
Od léta roku 1977 se však v domě začaly údajně ozývat nevysvětlitelné rány, nábytek se měl pohybovat bez lidského zásahu a předměty létat místnostmi. Později se přidaly podivné hlasy, údajné levitace a tvrzení, že skrze jedenáctiletou dívku promlouvá zemřelý muž.
Případ, který vstoupil do dějin jako Enfieldský poltergeist, byl sledován novináři, policisty, sousedy i členy britské Společnosti pro psychický výzkum. Dodnes však není jasné, kolik událostí bylo skutečně nevysvětlitelných a kolik jich děti samy zinscenovaly.
---
Obyčejný dům na Green Street
Příběh se odehrával v domě číslo 284 na Green Street v londýnské čtvrti Enfield. Žila zde svobodná matka Peggy Hodgsonová se svými čtyřmi dětmi: Margaret, Janet, Johnnym a Billym.
Hlavní pozornost se později soustředila na dvě dcery – třináctiletou Margaret a především jedenáctiletou Janet. Právě v její blízkosti se měla odehrávat většina nejdramatičtějších událostí.
První problémy začaly na konci srpna 1977. Děti večer tvrdily, že se jejich postele třesou a že se v pokoji něco pohybuje. Peggy jim údajně nejprve nevěřila a domnívala se, že se jen snaží oddálit dobu, kdy mají jít spát.
Potom však měla sama uvidět, jak se těžká komoda posunula od stěny. Když se ji pokusila vrátit na místo, měla pocit, jako by jí v tom bránila neviditelná síla.
---
Klepání ve stěnách
Brzy se domem začalo ozývat hlasité klepání a bouchání.
Zvuky se měly přesouvat z jedné stěny do druhé, pokračovat v podlaze a někdy reagovat na otázky přítomných. Peggy se nejprve obrátila na sousedy, kteří přišli dům prohlédnout, ale žádný zjevný zdroj hluku nenašli.
Nakonec byla přivolána policie.
Jedna z přítomných policistek později uvedla, že viděla židli, která se zakymácela a posunula po podlaze. Nedokázala ale určit, co pohyb způsobilo. Policie současně rodině vysvětlila, že pokud nikdo nebyl zraněn a nedošlo k trestnému činu, nemůže v případu dále zasahovat.
---
Případ se dostává do novin
O podivných událostech se dozvěděl britský deník Daily Mirror, který do domu vyslal reportéra a fotografa Grahama Morrise.
Novináři podle pozdějších výpovědí čekali několik hodin, aniž by se stalo něco neobvyklého. Když se však chystali odejít, měly místností začít létat kostky stavebnice a další drobné předměty.
Fotograf se poté do domu opakovaně vracel. Tvrdil, že zažil situace, kdy ho předměty zasáhly, přestože neviděl nikoho, kdo by je hodil. Právě mediální pozornost proměnila místní podivnost v událost sledovanou po celé Británii.
Dobová reportáž BBC představovala případ jako mimořádně dobře zdokumentovaný, protože svědky údajně nebyli pouze členové rodiny, ale také sousedé, novináři a policisté. To ovšem samo o sobě nedokazovalo nadpřirozený původ jednotlivých jevů.
---
Přichází Maurice Grosse
Deník požádal o pomoc Society for Psychical Research, tedy Společnost pro psychický výzkum.
Do domu byl vyslán Maurice Grosse, inženýr, vynálezce a začínající vyšetřovatel paranormálních jevů. Krátce nato se k němu přidal spisovatel a výzkumník Guy Lyon Playfair.
Právě Grosse a Playfair se stali hlavními vyšetřovateli celého případu. V domě strávili během přibližně dvou let stovky hodin, uskutečnili kolem 180 návštěv a nejméně 25 celonočních pozorování. Pořídili více než 140 hodin zvukových nahrávek a rozsáhlé zápisy z výslechů rodiny i dalších svědků.
Grosse přinesl fotoaparáty, magnetofony, mikrofony a jednoduchá zařízení, která měla odhalit manipulaci s dveřmi nebo předměty. Doufal, že se mu podaří některé jevy zaznamenat za kontrolovaných podmínek.
---
Předměty létající domem
Rodina a vyšetřovatelé popisovali široké množství neobvyklých událostí.
Kostky, knihy, hračky a další předměty se měly samovolně přesouvat nebo být prudce vrhány místností. Dveře se údajně otevíraly a zavíraly bez viditelné příčiny. Z podlahy, stropu a stěn se ozývalo bouchání a škrábání.
V jednom případě měl být ze zdi vytržen nebo posunut krbový rošt. Jindy se mělo převrátit těžké křeslo. Některé události pozorovalo více lidí současně, jiné nastávaly pouze tehdy, když se Janet nebo Margaret nacházely mimo přímý dohled.
Právě tato skutečnost se později stala jedním z hlavních argumentů skeptiků. Poukazovali na to, že nejdramatičtější projevy často přicházely ve chvílích, kdy nebylo dobře vidět na ruce a nohy dětí.
---
Janet jako střed celého případu
Ačkoli první události popisovala celá rodina, postupně se většina projevů soustředila kolem Janet.
Měla upadat do zvláštních stavů, mluvit neobvyklým hlasem a někdy si údajně nepamatovala, co se během těchto okamžiků dělo. Rodina tvrdila, že ji neviditelná síla vytahovala z postele nebo házela přes pokoj.
Vznikla známá série fotografií, na nichž je Janet zachycena ve vzduchu nad postelí. Zastánci paranormálního vysvětlení je označují za snímky levitace. Skeptici namítají, že fotografie stejně dobře mohou zachycovat dívku, která z postele úmyslně skáče.
Ze samotných snímků nelze spolehlivě určit, která možnost je správná.
---
Hlas starého muže
Nejznámější částí případu se stal hluboký a chraplavý hlas, který měl promlouvat skrze Janet.
Hlas se představoval jako starý muž jménem Bill. Tvrdil, že v domě kdysi žil a že tam také zemřel. Během rozhovorů měl odpovídat na otázky, urážet přítomné a pronášet vulgární poznámky.
Vyšetřovatelé pořídili řadu zvukových nahrávek. Někteří lidé považovali za neuvěřitelné, že by jedenáctiletá dívka dokázala tak dlouho vytvářet hluboký hlas bez zjevného poškození hlasivek.
Později se údajně podařilo nalézt muže, jehož otec v domě skutečně zemřel. Některé informace pronesené hlasem měly odpovídat okolnostem jeho smrti. Tento detail ale vznikl v prostředí plném novinářů, vyšetřovatelů a vzájemně sdílených informací, takže nelze bezpečně doložit, co mohla Janet vědět předem.
Skeptici upozorňují, že hlas mohl vznikat technikou podobnou břichomluvectví nebo takzvaným falešným hlasivkovým rejstříkem. Podle nich nebylo nutné předpokládat nadpřirozenou příčinu.
---
Skutečně v domě zemřel muž jménem Bill?
Hlas bývá spojován s mužem jménem Bill Wilkins, který měl v domě žít před Hodgsonovými a zemřít v křesle na následky krvácení do mozku.
Tato shoda se často uvádí jako jeden z nejsilnějších argumentů zastánců případu. Problémem však zůstává, že příběh byl zpětně ověřován až poté, co se případ stal veřejně známým.
Nelze tedy vyloučit, že se informace o předchozím obyvateli dostaly k rodině běžným způsobem – od sousedů, původních nájemníků nebo během rozhovorů s vyšetřovateli.
Případ proto nabízí zajímavou shodu, nikoli jednoznačný důkaz, že skrze Janet skutečně promlouval zemřelý člověk.
---
Janet v nemocnici
Kvůli jejímu neobvyklému chování byla Janet na několik týdnů převezena do nemocnice, kde podstoupila zdravotní a psychologická vyšetření.
Podle zastánců případu se během její nepřítomnosti některé podivné události v domě nadále objevovaly. Jejich intenzita však měla výrazně klesnout.
To bylo vykládáno dvěma způsoby. Vyšetřovatelé, kteří případu věřili, tvrdili, že Janet byla hlavním prostředníkem jevů, nikoli jejich vědomou původkyní. Skeptici naopak považovali pokles aktivity za důkaz, že za většinou událostí stála právě ona.
---
Přiznané podvody
Jedním z nejdůležitějších faktů je, že děti byly několikrát přistiženy při podvádění.
Janet a Margaret měly ohýbat lžíce, schovávat Grosseho magnetofon a pokoušet se vyvolávat zvuky nebo pohybovat předměty ve chvíli, kdy si myslely, že nejsou sledovány.
Janet později přiznala, že některé události skutečně předstíraly. Tvrdila ale, že tak činily jen občas – například proto, aby zjistily, zda vyšetřovatelé dokážou pravý jev odhalit, nebo protože je neustálá přítomnost dospělých a novinářů začala unavovat.
Grosse a Playfair podvádění nepopírali. Domnívali se však, že vysvětluje pouze část událostí a že vedle dětských žertů docházelo také k jevům, které neuměli objasnit.
---
Spor mezi samotnými vyšetřovateli
Ani členové Society for Psychical Research nebyli v hodnocení případu jednotní.
Výzkumnice Anita Gregoryová byla k práci Grosseho a Playfaira velmi kritická. Domnívala se, že k rodině přistupovali příliš důvěřivě, nezavedli dostatečné kontrolní podmínky a nechali se dětmi opakovaně oklamat.
Grosse a Playfair naopak tvrdili, že kritici vybírali pouze případy odhaleného podvodu a ignorovali události, které podle nich proběhly před více svědky nebo za podmínek, kdy děti nemohly být jejich původci.
Spor tak neprobíhal pouze mezi věřícími a skeptiky, ale i uvnitř samotné organizace zabývající se psychickým výzkumem.
---
Co tvrdí skeptici
Skeptický vyšetřovatel a bývalý kouzelník Joe Nickell dospěl k závěru, že většinu projevů lze vysvětlit dětskými žerty, pozorností médií, nedostatečnou kontrolou a ochotou některých vyšetřovatelů věřit nadpřirozenému vysvětlení.
Podle skeptického pohledu mohly rány vznikat údery do stěn nebo nábytku, předměty mohly děti házet mimo zorné pole pozorovatelů a fotografie "levitace" zachycovaly obyčejné skoky z postele.
Hluboký hlas mohl být záměrně vytvářen Janet a jeho obsah se mohl postupně rozvíjet podle reakcí dospělých.
Skeptici také upozorňují, že dům nebyl nepřetržitě sledován kamerami a většina událostí se odehrávala v chaotickém prostředí plném rodinných příslušníků, novinářů, sousedů a výzkumníků. Takové podmínky výrazně komplikovaly spolehlivé ověření jednotlivých tvrzení.
Proč případu někteří lidé stále věří
Na druhé straně stojí počet lidí, kteří tvrdili, že zažili něco neobvyklého osobně.
Podle záznamů vyšetřovatelů mělo být svědky různých incidentů nejméně třicet osob. Patřili mezi ně sousedé, novináři, policisté, rodinní příslušníci i členové výzkumných organizací.
Grosse a Playfair namítali, že dvě děti by jen obtížně dokázaly téměř dva roky soustavně klamat tak velké množství dospělých, a to i během dlouhých nočních pozorování. Současně však připouštěli, že některé projevy děti skutečně zinscenovaly.
Právě tato směs přiznaných triků, nejasných nahrávek a výpovědí zdánlivě důvěryhodných svědků udržuje spor při životě dodnes.
---
Jakou roli ve skutečnosti hráli Warrenovi?
Film V zajetí démonů 2 staví do centra příběhu Eda a Lorraine Warrenovy. Podle filmu přijíždějí do Londýna, dlouhodobě vyšetřují dům a nakonec rodinu zachrání před démonickou bytostí.
Skutečnost byla výrazně odlišná.
Hlavními a dlouhodobými vyšetřovateli byli Maurice Grosse a Guy Lyon Playfair. Warrenovi dům skutečně navštívili, ale jejich zapojení bylo krátké a v dokumentaci celého případu okrajové.
Playfair později kritizoval tvrzení, že Warrenovi případ zásadně vyšetřovali. Vadilo mu také, že film jejich účast výrazně zvětšil, zatímco jeho samotného a Grosseho dlouhodobou práci odsunul do pozadí.
---
Valak do skutečného případu nepatří
Démonická jeptiška Valak, která ve filmu vystupuje jako hlavní nepřítel, není součástí původních svědectví rodiny Hodgsonových.
Jde o postavu vytvořenou a výrazně upravenou pro filmovou sérii. V původním případu se mluvilo především o poltergeistovi, hlubokém hlasu jménem Bill, pohybu předmětů a projevech soustředěných kolem Janet.
Ve skutečnosti také nedošlo k filmovému závěrečnému střetu, při němž Lorraine odhalí jméno démona a zachrání Janet před pádem z okna.
Tyto scény patří k hororové fikci, nikoli k doložené historii případu.
---
Konec událostí
Aktivita začala během roku 1978 postupně slábnout a kolem roku 1979 téměř úplně ustala.
Neexistuje jediný okamžik, při němž by byl dům oficiálně "očištěn" nebo by někdo poltergeista definitivně vyhnal. Události jednoduše postupně ztrácely intenzitu.
Peggy Hodgsonová v domě žila až do své smrti v roce 2003. Janet později vedla převážně soukromý život a opakovaně tvrdila, že velká část toho, co rodina prožila, byla skutečná, přestože připustila určitý podíl předstírání.
---
Knihy a televizní zpracování
Guy Lyon Playfair vydal v roce 1980 knihu This House Is Haunted: The True Story of the Enfield Poltergeist, která se stala jedním z hlavních zdrojů informací o případu.
Vznikly také rozhlasové pořady BBC, dokumenty, podcasty a televizní minisérie The Enfield Haunting z roku 2015.
Největší celosvětovou popularitu přinesl případu film V zajetí démonů 2 (The Conjuring 2) z roku 2016. Film využívá skutečná jména rodiny, místo i několik známých motivů, ale většinu děje výrazně dramatizuje a doplňuje smyšlenými prvky.
V roce 2023 vznikl také dokumentární seriál The Enfield Poltergeist, který pracuje s původními zvukovými nahrávkami pořízenými během vyšetřování.
---
Skutečný poltergeist, nebo mimořádně propracovaný dětský podvod?
Jednoznačná odpověď dodnes neexistuje.
Je prokázané, že děti některé jevy předstíraly. Není však jisté, zda tím lze vysvětlit úplně všechno, co během téměř dvou let popisovali další svědci.
Zastánci případu poukazují na počet svědků, dlouhé trvání událostí, zvukové nahrávky a incidenty, které měly nastat i tehdy, když byly děti sledovány.
Skeptici namítají, že žádný z těchto důkazů nebyl získán za dostatečně kontrolovaných podmínek. Výpovědi svědků mohou být ovlivněny strachem, očekáváním, chaosem, sugescí i tím, co předtím slyšeli od ostatních.
Možná tedy nešlo ani o stoprocentně skutečné strašení, ani o jediný promyšlený podvod. Případ mohl být směsí dětských žertů, rodinného napětí, mediálního zájmu, chybných pozorování a několika událostí, pro které se nikdy nepodařilo najít uspokojivé vysvětlení.
A právě tato nejistota je důvodem, proč Enfieldský poltergeist ani po téměř padesáti letech nezmizel z veřejné paměti. Zůstává jedním z nejlépe zdokumentovaných, nejspornějších a zároveň nejděsivějších případů údajného strašení v moderní historii.
Film Vymítač ďábla (The Exorcist) z roku 1973 patří mezi nejslavnější a nejvlivnější horory všech dob. Příběh dvanáctileté Regan MacNeil, kterou má ovládnout démonická bytost, však nevznikl úplně od nuly. Spisovatele Williama Petera Blattyho inspiroval případ dospívajícího chlapce, na němž katoličtí kněží v roce 1949 provedli sérii exorcismů.
Chlapec byl dlouhá desetiletí znám pouze pod smyšlenými jmény Roland Doe, Robbie Mannheim nebo jednoduše Robbie. Jeho identita byla chráněna, protože byl v době událostí nezletilý. Pozdější pátrání jej označilo za Ronalda Edwina Hunkelera, jenž zemřel v roce 2020. Přestože jde o slavný případ, je nutné rozlišovat mezi doloženými událostmi, zápisy účastníků a příběhy, které byly během dalších desetiletí přikrášleny.
---
Kdo byl Roland Doe?
Roland Doe byl přibližně třináctiletý až čtrnáctiletý chlapec, který žil se svou rodinou v oblasti amerického státu Maryland poblíž Washingtonu. Rodina byla německého původu a hlásila se k luteránské víře.
Chlapec byl jedináček a údajně trávil mnoho času s dospělými příbuznými. Významnou roli v pozdějších vyprávěních hrála jeho teta Harriet, která se měla zajímat o spiritualismus a seance. Podle některých verzí představila chlapci spiritistickou tabulku Ouija.
Tato část příběhu je často prezentována jako začátek problémů. Není však spolehlivě doloženo, zda chlapec tabulku skutečně používal, jak často se to dělo ani zda to mělo s pozdějšími událostmi nějakou souvislost. Informace pochází hlavně z pozdějších rekonstrukcí případu.
---
Smrt tety a první podivné jevy
Teta Harriet zemřela na začátku roku 1949. Krátce nato měla rodina začít v domě pozorovat zvláštní jevy.
Zpočátku se údajně ozývaly škrábavé a klepavé zvuky vycházející ze stěn, stropu a podlahy. Rodina si nejprve myslela, že je způsobují hlodavci nebo vadné potrubí, ale žádný jasný zdroj se prý nepodařilo najít.
Později se měly přidat další události:
chlapcova postel se údajně třásla,
předměty se měly samovolně přesouvat,
v pokoji byly slyšet kroky,
nábytek měl vibrovat,
obrázky nebo náboženské předměty měly padat ze stěn,
na chlapcově těle se měly objevovat škrábance a červené stopy.
Největší pozornost údajně přitahoval právě Roland. Projevy se většinou objevovaly v jeho přítomnosti, často během noci nebo ve chvíli, kdy nebyl pod přímým dohledem více lidí.
Rodina se nejprve obrátila na svého luteránského pastora Luthera Milese Schulzeho. Ten měl chlapce na několik nocí ubytovat ve svém domě, aby mohl zjistit, zda se jevy budou objevovat i mimo rodinné prostředí.
Schulze později tvrdil, že slyšel podivné zvuky a viděl, jak se chlapcovo lůžko pohybuje. Právě on pravděpodobně pomohl dostat první zprávy o případu k novinářům.
---
Lékařské a psychiatrické vyšetření
Podle pozdějších zpráv měl chlapec podstoupit lékařské a psychiatrické vyšetření. Nebyla však údajně nalezena jasná tělesná nemoc, která by vysvětlovala všechny projevy popisované rodinou.
To ovšem neznamená, že bylo prokázáno posednutí. Psychiatrie a neurologie byly v roce 1949 na jiné úrovni než dnes a podrobné zdravotní záznamy nejsou veřejně dostupné.
Někteří pozdější skeptici navrhli, že chlapcovo chování mohlo souviset s psychickými problémy, rodinným napětím, dospíváním nebo touhou po pozornosti. Jiní se domnívají, že část jevů mohl sám vytvářet, zatímco dospělí kolem něj je vykládali náboženským způsobem.
Žádná z těchto možností ale nebyla definitivně potvrzena.
---
První pokus o katolický exorcismus
Rodina se nakonec obrátila na katolickou církev. Do případu se měl zapojit kněz E. Albert Hughes z Marylandu.
Podle některých verzí požádal svého biskupa o povolení provést takzvaný velký exorcismus. Církevní pravidla vyžadovala, aby kněz před obřadem získal souhlas a přesvědčil se, že byly nejprve zváženy přirozené a zdravotní příčiny.
První pokus se měl odehrát v nemocnici v oblasti Washingtonu. Chlapec měl být údajně připoután k posteli, protože se během obřadu choval agresivně.
Podle pozdějšího vyprávění měl vytrhnout kovovou část z postele a kněze poranit. Obřad byl přerušen a Hughes se měl následně z případu stáhnout.
Tato dramatická epizoda se často opakuje v článcích a dokumentech. Podrobnosti se ale v různých verzích liší a nejsou všechny potvrzené nezávislými záznamy.
---
Cesta do St. Louis
Rodina měla příbuzné v americkém městě St. Louis ve státě Missouri. Během návštěvy se o chlapcově stavu dozvěděli místní katoličtí kněží a jezuité spojení se Saint Louis University.
Do případu se postupně zapojili zejména:
William S. Bowdern, který vedl hlavní část exorcismů,
Raymond J. Bishop, jenž si zapisoval průběh událostí,
Walter Halloran, mladý jezuitský seminarista a pozdější kněz,
William Van Roo, který měl při některých obřadech rovněž pomáhat.
Právě zápisy otce Raymonda Bishopa se staly jedním z nejdůležitějších zdrojů pozdějšího vyprávění. Nešlo ale o nezávislou vědeckou dokumentaci. Byl to záznam člověka, který události pozoroval v náboženském rámci a počítal s možností posednutí.
---
Projevy během obřadů
Série modliteb a exorcismů měla trvat několik týdnů. Některé zdroje uvádějí, že se konaly opakovaně po dobu několika měsíců, nejprve v rodinném domě a později také v nemocničním prostředí v St. Louis.
Během obřadů se chlapec údajně choval velmi neklidně. Kněží a další přítomní popisovali následující projevy:
hlasité nadávky a výkřiky,
odpor vůči modlitbám a náboženským předmětům,
prudké pohyby těla,
neobvyklou sílu,
plivání na přítomné,
škrábání a údery,
údajné pohyby postele nebo matrace,
červené stopy a nápisy na těle.
Na chlapcově kůži se podle zápisů měla objevovat slova nebo písmena, například "hell", tedy "peklo", nebo "devil", tedy "ďábel". Jindy se měly objevit škrábance připomínající čísla, šípy nebo další obrazce.
Zastánci případu tvrdili, že se stopy vytvářely před očima svědků. Skeptici upozorňují, že mohly vzniknout poškrábáním nehty, tlakem předmětů na kůži nebo takzvaným dermografismem, při kterém se pokožka po podráždění snadno zbarví a vystoupí.
Také tvrzení o mimořádné síle může mít přirozené vysvětlení. Člověk ve stresu, panice nebo silném emočním rozrušení dokáže klást značný odpor, zvláště když se jej několik lidí snaží držet.
---
Zranění Waltera Hallorana
Walter Halloran později vzpomínal, že ho chlapec během jednoho z obřadů udeřil a poranil mu nos. Také měl na kněze plivat, křičet a prudce se bránit.
Halloran je důležitým svědkem právě proto, že se k případu později stavěl opatrně. Nepopíral, že zažil neobvyklé a dramatické chování, ale odmítal jednoznačně potvrdit, že šlo skutečně o démonické posednutí.
Když byl později žádán, aby veřejně prohlásil, že chlapec byl posedlý, odpověděl v podstatě tak, že to nemůže s jistotou potvrdit, protože se necítil být kvalifikovaný k takovému závěru.
To je velmi důležité: jeden z přímých účastníků připouštěl, že události byly zvláštní, ale zároveň nepovažoval jejich nadpřirozené vysvětlení za prokázané.
---
Nemocniční část exorcismu
Část obřadů měla probíhat v psychiatrickém oddělení nemocnice Alexian Brothers Hospital v St. Louis.
Otec Bowdern opakovaně pronášel modlitby z katolického rituálu exorcismu. Chlapec měl být někdy kvůli prudkým reakcím přidržován nebo připoután.
Podle tradičního vyprávění se během závěrečného obřadu jeho stav náhle změnil. Chlapec měl vykřiknout, že vidí svatého Michaela Archanděla bojujícího s démonem. Poté se měl uklidnit a údajné projevy posednutí ustaly.
Jiná verze uvádí, že pronesl slovo "Dominus", tedy latinsky "Pán", a následně se probudil bez vzpomínek na předchozí události.
Přesné znění a pořadí událostí se v různých textech liší. Jisté je pouze to, že kněží nakonec obřad považovali za úspěšný a chlapec se vrátil ke své rodině.
---
Život po exorcismu
Po událostech roku 1949 měl Roland Doe pokračovat v běžném životě. Podle Waltera Hallorana vedl později "poměrně obyčejný život".
Pozdější pátrání označilo chlapce za Ronalda Edwina Hunkelera. Pracoval jako technik nebo inženýr a bývá spojován s americkým vesmírným programem. Některé zdroje uvádějí, že se podílel na činnosti NASA související s programem Apollo.
Jeho kolegové údajně netušili, že právě on mohl být předlohou nejslavnějšího příběhu o exorcismu. Podle pozdějších zpráv se obával odhalení své minulosti a před odchodem do důchodu měl dokonce kontrolovat, zda jeho spolupracovníci jeho totožnost neznají.
Zemřel v roce 2020 ve věku 84 nebo 85 let. Jeho jméno bylo veřejně spojeno s případem až po smrti, především prostřednictvím pátrání zveřejněného časopisem Skeptical Inquirer.
---
Jak případ objevil William Peter Blatty
Budoucí spisovatel William Peter Blatty studoval na Georgetown University, když se v roce 1949 dozvěděl o novinových zprávách popisujících exorcismus dospívajícího chlapce.
Příběh jej zaujal natolik, že se k němu po letech vrátil. Pokoušel se získat další informace od církve i od kněží, ale kvůli ochraně soukromí rodiny nedostal přístup ke všem materiálům.
Blatty nakonec skutečný případ použil pouze jako základní inspiraci. Vytvořil zcela nový příběh a změnil řadu zásadních prvků.
Jeho román The Exorcist vyšel v roce 1971 a stal se bestsellerem. O dva roky později vznikla filmová adaptace režiséra Williama Friedkina, k níž Blatty napsal scénář.
---
Rozdíly mezi skutečným případem a filmem
Film není rekonstrukcí skutečných událostí. Jde o fiktivní příběh, který si z případu vypůjčil pouze základní myšlenku posedlého dítěte a zásahu katolických kněží.
Roland byl chlapec, Regan je dívka
Skutečným aktérem byl dospívající chlapec. Blatty změnil hlavní postavu na dvanáctiletou dívku jménem Regan MacNeil.
Rodina nebyla slavná
Ve filmu je Reganina matka známou herečkou. Roland pocházel z běžné rodiny a nežil v luxusním domě v Georgetownu.
Kněží nezemřeli jako ve filmu
Ve filmu otec Merrin zemře během exorcismu a otec Karras se obětuje skokem z okna. Nic takového se při skutečném případu nestalo.
Pazuzu je filmová postava
Démon Pazuzu, který má ve filmu ovládnout Regan, nebyl součástí původních zpráv o Rolandovi. Jde o postavu vycházející ze starověké mezopotámské mytologie, kterou Blatty použil pro román.
Filmové projevy jsou mnohem extrémnější
Otáčení hlavy, levitace, zvracení zelené tekutiny, obscénní projevy a dramatické proměny těla jsou součástí hororové fikce. Skutečné výpovědi hovoří hlavně o křiku, odporu, pohybu lůžka, škrábancích a agresivním chování.
Film vše soustředí do jednoho příběhu
Ve skutečnosti měly obřady probíhat na několika místech a během delšího období. Film události zjednodušuje a dramaticky spojuje do několika závěrečných nocí.
---
Byl Roland skutečně posedlý?
Na tuto otázku neexistuje ověřitelná odpověď.
Katoličtí kněží, kteří případ vedli, nakonec věřili, že duchovní zásah pomohl. Někteří účastníci považovali projevy za důkaz působení zlé síly.
Jiní svědci byli mnohem opatrnější. Walter Halloran nikdy s jistotou nepotvrdil, že šlo o posednutí. Také spisovatel Thomas B. Allen, který případ podrobně zpracoval, upozorňoval, že definitivní důkaz démonického původu nelze získat.
---
Možné přirozené vysvětlení
Skeptici upozorňují na několik možných vysvětlení.
Dospívající chlapec mohl některé jevy předstírat
Většina událostí se odehrávala v jeho blízkosti. Některé zvuky, pohyby postele nebo stopy na těle mohl vytvářet sám.
Rodina mohla projevy nevědomky posilovat
Pokud dítě zjistí, že neobvyklé chování vyvolává silnou pozornost dospělých, lékařů a kněží, může v něm pokračovat, aniž by si plně uvědomovalo následky.
Náboženské očekávání mohlo ovlivnit všechny přítomné
Lidé, kteří věří v posednutí, mohou běžné nebo psychologicky vysvětlitelné chování interpretovat jako démonický projev.
Mohlo jít o psychické nebo neurologické potíže
Úzkost, trauma, disociativní stavy, poruchy chování nebo jiné zdravotní problémy mohly způsobit část projevů. Bez úplné zdravotní dokumentace však nelze určit konkrétní diagnózu.
Zápisy nebyly nezávislým záznamem
Hlavní informace pocházejí z deníku kněze a z pozdějších vzpomínek. Paměť se časem mění a dramatické události bývají při opakovaném vyprávění neúmyslně přikrášlovány.
---
Knihy a další zpracování
Vedle Blattyho románu vznikla také kniha Possessed: The True Story of an Exorcism od Thomase B. Allena, která se snažila rekonstruovat samotný případ.
Podle této knihy vznikl v roce 2000 televizní film Possessed. Událostem se věnovaly rovněž dokumenty In the Grip of Evil a The Haunted Boy: The Secret Diary of the Exorcist.
Ani tato zpracování ale nelze považovat za čistě historické dokumenty. Často kombinují skutečná jména, církevní zápisy, pozdější svědectví a dramatické rekonstrukce.
---
Proč je případ dodnes tak slavný?
Samotný případ by možná časem upadl v zapomnění. Román a film z něj však vytvořily jednu z největších moderních legend o posednutí.
Vymítač ďábla změnil způsob, jakým veřejnost vnímá exorcismus. Mnoho motivů, které si dnes lidé spojují s posednutím – změněný hlas, odpor ke kříži, pohyb postele nebo nadlidská síla – bylo výrazně rozšířeno právě díky filmu.
Film měl zároveň tak velký kulturní dopad, že po jeho premiéře vzrostl zájem veřejnosti o exorcismus a údajné případy posednutí. Skutečný případ tak inspiroval fikci a fikce následně ovlivnila způsob, jakým lidé vykládali skutečné události.
---
Skutečnost ukrytá pod vrstvou legend
Na případu Rolanda Doea lze s jistotou říct pouze několik věcí: v roce 1949 se katoličtí kněží skutečně zabývali dospívajícím chlapcem, jehož rodina věřila, že trpí démonickým posednutím. Proběhla série náboženských obřadů a jeden z přítomných kněží si o událostech vedl zápisy. Chlapec se následně vrátil k běžnému životu.
Není však prokázáno, že předměty létaly bez lidského zásahu, že se na jeho těle nadpřirozeně objevovaly nápisy nebo že jej ovládala démonická bytost.
Příběh, který dnes známe, vznikl spojením skutečného církevního zásahu, rodinných výpovědí, novinových článků, pozdějších vzpomínek a hororové fikce.
Právě proto zůstává Roland Doe jedním z nejzajímavějších případů údajného posednutí. Není jen příběhem o chlapci a skupině kněží. Je také ukázkou toho, jak se nejasná skutečná událost může postupně proměnit v legendu, která ovlivní knihy, film i představy celých generací o tom, jak má démonické posednutí vypadat.
Jen málokterý dům se stal tak slavným jako ten na adrese 112 Ocean Avenue v americkém městečku Amityville ve státě New York. Pro jedny je symbolem jedné z nejděsivějších paranormálních událostí moderní historie, pro druhé jde o promyšlenou mystifikaci, která se změnila v milionový byznys. Ať už je pravda jakákoli, příběh Amityville inspiroval desítky knih, dokumentů i filmů a dodnes fascinuje miliony lidí po celém světě.
---
Vražda, která všechno změnila
Celý příběh začíná 13. listopadu 1974.
Tehdy třiadvacetiletý Ronald DeFeo Jr. během jediné noci zastřelil šest členů své rodiny – oba rodiče a čtyři sourozence. Všichni byli nalezeni ve svých postelích.
Případ šokoval celé Spojené státy.
Největší záhadou bylo, že sousedé téměř neslyšeli výstřely z pušky a žádná z obětí se podle vyšetřování nepokusila utéct ani ostatní varovat.
Ronald DeFeo Jr. byl krátce nato zatčen. Nejprve tvrdil, že vraždy spáchal nájemný vrah, později svou výpověď několikrát změnil. Nakonec byl odsouzen na šest doživotních trestů.
Dodnes není zcela jasné, proč rodinu zavraždil. Objevily se teorie o psychických problémech, drogách i domácím násilí. DeFeo později tvrdil, že slyšel hlasy, které mu přikazovaly zabíjet. Pro tato tvrzení však neexistují důkazy.
---
Noví majitelé
Přibližně o rok později koupili dům George a Kathy Lutzovi.
Cena byla překvapivě nízká právě kvůli tragické minulosti domu.
Manželé se do něj nastěhovali spolu se třemi dětmi a věděli, co se zde odehrálo. Přesto věřili, že dokážou začít nový život.
Ještě před nastěhováním požádali kněze, aby dům požehnal.
Právě tehdy měl podle jeho výpovědi uslyšet hlas, který mu údajně řekl jediné slovo:
> "Get out!" – "Odejdi!"
Kněz později tvrdil, že po návratu domů dostal vysokou horečku a na rukou se mu objevily puchýře. Tyto události ale nebyly nikdy nezávisle potvrzeny.
---
Podivné události
Lutzovi později popsali desítky zvláštních zážitků.
George se údajně každou noc budil přesně ve 3:15 ráno – přibližně v době, kdy měly být podle vyšetřování spáchány vraždy rodiny DeFeových.
V domě prý docházelo k náhlým poklesům teploty. Některé místnosti měly být ledově studené, zatímco jinde bylo normálně.
Rodina také tvrdila, že slyšela kroky, bouchání dveří, zvláštní hlasy a nevysvětlitelné zvuky vycházející ze zdí.
---
Zelený sliz a roj much
Jedním z nejznámějších tvrzení bylo, že ze stěn domu vytékal podivný zelený sliz připomínající hlen.
Další často zmiňovanou událostí byl obrovský roj much.
Podle rodiny se stovky much objevily v jedné místnosti navzdory tomu, že byla zima a venkovní teploty byly hluboko pod bodem mrazu.
Nikomu se údajně nedařilo se jich zbavit.
---
Tajemná postava v okně
Jednou z nejslavnějších fotografií spojených s Amityville je snímek pořízený během pozdějšího vyšetřování.
Na fotografii je údajně zachycena malá postava s jasně svítícíma očima stojící ve dveřích domu.
Dodnes se vedou spory, zda jde o dítě, člena vyšetřovacího týmu, optický klam nebo něco zcela jiného.
Fotografie se stala jedním ze symbolů celého případu.
---
Prase se zářícíma očima
Dcera Missy tvrdila, že se spřátelila s podivným tvorem jménem Jodie.
Popisovala ho jako velké prase s červeně zářícíma očima.
Jednou v noci měl George údajně spatřit stejné oči za oknem v horním patře domu.
Právě tento motiv se později objevil i v několika filmových adaptacích.
---
Pouhých 28 dní
Rodina vydržela v domě pouze 28 dní.
Jedné lednové noci prý zažila sérii mimořádně děsivých událostí. Tvrdili, že slyšeli hlasité rány, nábytek se měl pohybovat, dveře samovolně bouchaly a v domě panoval naprostý chaos.
Lutzovi se rozhodli okamžitě odejít.
Nechali za sebou téměř všechen majetek a už se nikdy nevrátili.
---
Warrenovi v Amityville
Krátce poté začali případ zkoumat Ed a Lorraine Warrenovi.
Společně s dalšími vyšetřovateli provedli v domě několik průzkumů.
Lorraine Warrenová později tvrdila, že v domě cítila velmi silnou negativní přítomnost.
Právě během jednoho z těchto vyšetřování vznikla známá fotografie dítěte se svítícíma očima.
Warrenovi označovali Amityville za jeden z nejvýznamnějších případů své kariéry.
---
Kniha, která změnila všechno
V roce 1977 vyšla kniha The Amityville Horror, kterou napsal Jay Anson na základě vyprávění rodiny Lutzových.
Kniha se okamžitě stala bestsellerem.
Prodalo se jí několik milionů výtisků a přeložena byla do desítek jazyků.
Právě ona udělala z Amityville celosvětový fenomén.
---
Filmové zpracování
Úspěch knihy vedl ke vzniku filmu The Amityville Horror (Amityville Horror) z roku 1979.
Následovalo mnoho dalších pokračování, remake z roku 2005 i řada dalších filmů inspirovaných tímto příběhem.
Stejně jako u filmů o Warrenových je však potřeba počítat s tím, že filmy řadu událostí dramatizují nebo zcela vymýšlejí.
---
Skutečnost, nebo promyšlená legenda?
Dodnes neexistuje shoda na tom, co se v domě skutečně odehrálo.
Skeptici poukazují na rozpory ve výpovědích rodiny Lutzových a na to, že pozdější obyvatelé domu žádné podobné jevy nezažili.
Naopak zastánci paranormálních jevů věří, že dům byl skutečně místem nevysvětlitelných událostí a že tragédie rodiny DeFeových s nimi mohla souviset.
Ať už je pravda jakákoli, Amityville se navždy zapsalo do historie jako jeden z nejslavnějších a nejdiskutovanějších případů moderního hororu. Dodnes přitahuje badatele, fanoušky záhad i milovníky strašidelných příběhů a zůstává jedním z nejsilnějších symbolů světa paranormálních jevů.
Případ Arne Cheyenne Johnsona patří k nejznámějším a zároveň nejkontroverznějším událostem spojeným se jmény paranormálních vyšetřovatelů Eda a Lorraine Warrenových. Nejde totiž pouze o příběh údajných démonických jevů, ale také o skutečnou vraždu, soudní proces a pokus použít démonické posednutí jako součást obhajoby před americkým soudem. Události z let 1980 a 1981 se později staly známými pod označením "The Devil Made Me Do It" – "Ďábel mě donutil to udělat" a inspirovaly knihy, dokumenty i třetí film ze série V zajetí démonů.
Všechno začalo u jedenáctiletého Davida
Příběh ve skutečnosti nezačíná u Arneho, ale u mladšího bratra jeho přítelkyně Debbie Glatzelové. David Glatzel byl v roce 1980 přibližně jedenáctiletý chlapec, když začal podle své rodiny vykazovat velmi neobvyklé chování. Debbie se tehdy chtěla odstěhovat se svým přítelem Arnem Johnsonem a rodina jí pomáhala připravovat pronajatý dům. Právě tam měl David zažít první podivnou událost.
Podle pozdějších výpovědí tvrdil, že se v jednom z pokojů setkal s děsivou postavou starého muže. Měla ho odstrčit nebo přitlačit a varovat ho, aby se do domu nestěhovali. V následujících dnech se jeho stav podle rodiny prudce zhoršoval. David měl křičet, nadávat, dostávat záchvaty, popisovat démonickou postavu a na jeho těle se údajně objevovaly škrábance a modřiny. Rodina také hovořila o nevysvětlitelných zvucích přicházejících z domu.
Situace začala být natolik vážná, že se Glatzelovi obrátili na Eda a Lorraine Warrenovy, kteří už tehdy byli známí svými vyšetřováními údajných paranormálních jevů. Lorraine podle jejich pozdějšího líčení tvrdila, že kolem Davida vnímala temnou přítomnost. Warrenovi dospěli k přesvědčení, že nejde o ducha zemřelého člověka, ale o démonické posednutí. Rodině doporučili události dokumentovat a usilovali také o zapojení katolických duchovních.
Modlitby, exorcismus a znepokojivé nahrávky
Podle lidí přítomných událostem proběhla série náboženských zásahů a modliteb, jejichž cílem bylo Davida zbavit údajné entity. Dodnes existují zvukové nahrávky zachycující některé z těchto okamžiků. Na nich je slyšet David během velmi intenzivních záchvatů, kdy křičí, používá vulgarity a jeho hlas i chování působí značně neobvykle. Část těchto materiálů byla veřejnosti později představena například v dokumentu Netflixu The Devil on Trial.
Právě během jednoho z těchto zásahů měl Arne Cheyenne Johnson udělat něco, co se později stalo klíčovou částí celého příběhu. Když viděl Davida v těžkém stavu, údajně se na entitu obrátil a vyzval ji, aby nechala chlapce na pokoji a vzala si místo něj jeho.
Podle zastánců démonické verze příběhu právě v tomto okamžiku došlo k takzvané "transmigraci" – údajnému přechodu entity z Davida na Arneho. Neexistuje samozřejmě žádný vědecký důkaz, že se něco takového skutečně stalo. Je to výklad událostí, který prosazovali Warrenovi a část Glatzelovy rodiny.
Změnil se Arne po Davidově exorcismu?
Podle Debbie a dalších lidí, kteří věřili v posednutí, se po Davidově případu začal měnit také Arne. Měl údajně zažívat chvíle, na které si později nepamatoval, chovat se neobvykle a někdy upadat do stavů připomínajících trans. Sám později tvrdil, že měl zkušenosti s démonickou přítomností a že po událostech kolem Davida nebyl stejný jako dříve.
Tato tvrzení ale nejsou nezávisle doloženými fakty. Navíc se později objevily velmi odlišné výpovědi některých členů rodiny Glatzelových, především Davidova bratra Carla. Ten dlouhodobě tvrdil, že David posednutý nebyl a že Warrenovi celou situaci démonizovali a využili. V roce 2007 Carl a David Glatzelovi dokonce podnikli právní kroky v souvislosti s knihou The Devil in Connecticut, která jejich rodinný příběh prezentovala jako skutečný případ démonického posednutí.
16. únor 1981 – skutečná vražda
Ať už se předchozí události vysvětlují jakkoli, 16. února 1981 se stalo něco naprosto skutečného a tragického.
Arne Johnson, Debbie Glatzelová a několik dalších lidí byli toho dne v Brookfieldu v Connecticutu společně s Alanem Bonem, který byl Debbieiným zaměstnavatelem a zároveň spravoval psí chovatelskou stanici, u níž Arne a Debbie bydleli. Během dne se konzumoval alkohol a situace mezi přítomnými se postupně vyhrotila. Dobové zprávy popisovaly konflikt mezi Johnsonem a Bonem, který skončil venku před objektem.
Bono byl následně několikrát bodnut nožem. Na následky zranění zemřel. Forenzní expert Henry Lee později u soudu vypověděl, že krev a vlasy nalezené na Johnsonově zavíracím noži odpovídaly typu krve a vlasů oběti.
Arne z místa utekl a policie ho následně zadržela.
Bylo mu devatenáct let.
"Nepamatuji si, že bych ho zabil"
Jedním z nejpodivnějších prvků celého případu bylo Johnsonovo tvrzení, že si samotného útoku nepamatuje. Podle verze, kterou později popisovala Debbie, se měl Arne krátce před útokem výrazně změnit. Jeho oči podle ní působily jinak a následně měl upadnout do nekontrolovatelného stavu. Arne později tvrdil, že si uvědomil, co se stalo, až poté, co byl útok u konce.
Z pohledu policie a obžaloby však šlo o vražedný konflikt mezi lidmi, kteří spolu předtím pili alkohol. Dobové zprávy navíc zaznamenaly svědectví, podle něhož se Johnson už během stejného dne choval agresivně také vůči Debbie. Jeho mladší sestra Janice u soudu vypověděla, že viděla Arneho Debbie kopat a bít.
Právě zde se velmi ostře rozcházejí dvě podoby příběhu: jedna hovoří o mladém muži, kterého ovládla nadpřirozená síla, druhá o vyhroceném konfliktu, alkoholu, žárlivosti a násilí.
Démon jako obhajoba před soudem
Arneho obhájce Martin Minnella se rozhodl pro mimořádně neobvyklou strategii. Chtěl před soudem argumentovat tím, že jeho klient nebyl v době činu odpovědný za své jednání, protože byl démonicky posedlý.
Případ okamžitě přitáhl obrovskou pozornost médií. Minnella dokonce cestoval do Evropy a zajímal se o jiné právní případy, při nichž se objevovala tvrzení související s posednutím. Obrana chtěla předvolávat lidi, kteří byli svědky událostí kolem Davida Glatzela, a hovořit o exorcismu i údajném přechodu entity na Arneho.
Jenže soudce Robert Callahan tuto cestu prakticky okamžitě uzavřel. Démonické posednutí podle něj nebylo možné před soudem objektivně prokázat a takové vysvětlení nemohlo být předloženo porotě jako právně platná obhajoba. Soud proto nedovolil postavit proces na tvrzení, že Arneho k vraždě donutil démon.
Obhajoba se následně soustředila na argumentaci sebeobranou.
Rozsudek
Porota nakonec Arneho Cheyenne Johnsona 24. listopadu 1981 uznala vinným z vraždy prvního stupně v kategorii manslaughter, tedy z trestného činu odpovídajícího přibližně zabití. Dne 18. prosince 1981 dostal trest 10 až 20 let vězení.
Celý trest ale neodpykal. Za dobré chování byl propuštěn přibližně po pěti letech. Během pobytu ve vězení dokončil vzdělání a vzal si Debbie Glatzelovou. Po propuštění se oba snažili vést mnohem soukromější život.
Případ už však nikdy nezmizel.
Bylo vůbec nějaké posednutí?
Právě tato otázka rozděluje rodinu i veřejnost dodnes.
Debbie Glatzelová, Arne Johnson a Warrenovi trvali na tom, že paranormální události byly skutečné. Existují zvukové nahrávky Davidových záchvatů a fotografie pořízené během událostí, nic z toho však samo o sobě nedokazuje démonické posednutí.
Carl Glatzel, Davidův bratr, předložil úplně jinou verzi. Podle něj jeho mladší bratr posednutý nebyl a rodinu využili lidé, kteří z příběhu následně vytvořili senzaci. Carl také v dokumentu The Devil on Trial uvedl teorii, podle níž jejich matka Judy přidávala členům rodiny do jídla přípravek na spaní Sominex. Podle něj mohlo právě toto sehrát roli v některých Davidových stavech a halucinacích. Jde ovšem o Carlovo tvrzení, nikoliv o definitivně prokázané vysvětlení celého případu.
Skeptici poukazují také na možné psychické potíže, spánkové poruchy, sugesci a obrovský vliv, který mohlo mít přesvědčení dospělých kolem jedenáctiletého dítěte. Kritici Warrenových navíc dlouhodobě zpochybňují způsob, jakým některé své nejslavnější případy interpretovali.
Rodina, která se rozdělila na dva tábory
Možná právě to dělá případ Arneho Johnsona ještě zajímavějším než řadu jiných paranormálních příběhů. Neexistuje zde pouze konflikt mezi skeptiky a věřícími. Rozpor existuje uvnitř samotné rodiny, která události zažila.
Jedni členové rodiny tvrdili, že David skutečně procházel něčím nevysvětlitelným a že Arne později čelil stejné temné síle. Jiní byli přesvědčeni, že jejich rodinná tragédie byla přetvořena v démonický příběh, který následně vydělával peníze lidem kolem nich.
Režisér dokumentu The Devil on Trial Chris Holt proto případ pojal právě jako střet několika verzí stejné události. Sám uvedl, že jeho cílem nebylo dokázat existenci démonů ani ji vyvrátit, ale umožnit členům rodiny popsat to, co podle nich tehdy skutečně prožívali.
The Devil in Connecticut
V roce 1983 vyšla kniha The Devil in Connecticut od Geralda Brittlea. Vznikla ve spolupráci s Warrenovými a představila veřejnosti rozsáhlou verzi událostí kolem Davida Glatzela a Arneho Johnsona.
Právě tato kniha je zároveň jedním z hlavních zdrojů řady známých detailů celého případu – a současně jedním z jeho nejkontroverznějších prvků. Carl a David Glatzelovi později tvrdili, že kniha obsahuje nepravdivé informace a že rodinné problémy prezentovala jako démonické posednutí. Spor kolem knihy ukazuje, proč je nutné rozlišovat mezi doloženým průběhem vraždy a soudního procesu a tvrzeními o paranormálních událostech, která pocházejí především od účastníků případu a Warrenových.
V zajetí démonů 3
Příběh se po desetiletích dostal k nové generaci diváků díky filmu The Conjuring: The Devil Made Me Do It (V zajetí démonů 3) z roku 2021.
Film využívá skutečná jména Arneho Johnsona, Davida Glatzela, Debbie i Eda a Lorraine Warrenových a vychází ze základní skutečné události – údajného posednutí Davida, Arneho výzvy démonovi a pozdější vraždy Alana Bona. Velká část filmového děje je ale vytvořena čistě pro hororový příběh a ve skutečném případu se nestala. Film například výrazně rozšiřuje motiv satanistického prokletí a přidává události, které nemají historický podklad.
Skutečný případ je vlastně méně filmový, ale možná o to znepokojivější. Nebyl v něm žádný velkolepý souboj s čarodějnicí ani honba za okultním artefaktem. Byl v něm jedenáctiletý chlapec v těžkém stavu, vyděšená rodina, kontroverzní paranormální vyšetřovatelé, mladý muž, který tvrdil, že ztrácel kontrolu nad svým tělem – a nakonec mrtvý člověk.
The Devil on Trial – případ znovu otevřený po více než čtyřiceti letech
V roce 2023 uvedl Netflix dokument The Devil on Trial, který se k celému případu vrátil s odstupem více než čtyřiceti let. Poprvé v širším měřítku zveřejnil některé původní zvukové nahrávky a fotografie spojené s Davidovým případem a poskytl prostor několika členům rodiny Glatzelových i samotnému Arnemu Johnsonovi.
Dokument je zajímavý právě tím, že nenabízí jednoduchou odpověď. Jednotliví lidé, kteří byli tehdy ve stejném domě a prožívali stejné období, si události vysvětlují naprosto odlišně.
Pro jednoho šlo o skutečný střet s něčím démonickým.
Pro druhého o manipulaci a rodinné trauma.
A mezi těmito dvěma verzemi zůstává skutečná smrt Alana Bona, kterou žádné nadpřirozené vysvětlení nemůže změnit.
Co je tedy na případu skutečně doloženo?
Doložené je, že David Glatzel v roce 1980 procházel velmi neobvyklými stavy a rodina požádala o pomoc Eda a Lorraine Warrenovy i duchovní. Doložená je existence nahrávek z náboženských zásahů. Doložené je také to, že Arne Cheyenne Johnson 16. února 1981 zabil Alana Bona, byl zatčen, souzen a odsouzen. Je rovněž doloženo, že jeho právník chtěl před soudem argumentovat démonickým posednutím a soudce tuto možnost odmítl.
Co doložené není, je existence démona.
Neexistuje způsob, jak zpětně prokázat, že David nebo Arne byli skutečně posedlí, stejně jako nelze ze samotných svědectví, nahrávek nebo fotografií určit nadpřirozenou příčinu jejich chování. Na druhou stranu pro lidi, kteří tvrdili, že události zažili na vlastní oči, byla jejich zkušenost skutečná – a někteří na své verzi trvali i desítky let poté.
Případ, který dodnes nemá jedinou verzi
Arne Cheyenne Johnson se do historie nezapsal pouze jako mladý muž odsouzený za smrt Alana Bona. Jeho případ se stal symbolem otázky, která před soudem vlastně nikdy nemohla být zodpovězena:
Co kdyby člověk skutečně nebyl pánem svého jednání?
Americký soud na tuto otázku odpověděl jednoznačně. Nadpřirozené vysvětlení nelze změřit, ověřit ani předložit porotě jako objektivní důkaz. Z právního hlediska proto za čin odpovídal Arne Johnson.
Co se však odehrálo v rodině Glatzelových během měsíců před vraždou, zůstává dodnes předmětem sporů. Jedni v něm vidí jeden z nejlépe známých případů údajného démonického posednutí v moderních amerických dějinách. Druzí tragický příběh rodiny, jejíž problémy byly obaleny do paranormální legendy.
A právě díky tomu se případ "The Devil Made Me Do It" připomíná i více než čtyřicet let poté. Ne proto, že by někdo dokázal existenci démona, ale proto, že se v jednom příběhu protnuly údajné paranormální jevy, víra, rodinné trauma, skutečná vražda a soud, před kterým měl poprvé stanout nejen člověk – ale podle jeho obhajoby také samotný ďábel.
Emily Rose – skutečný příběh Anneliese Michel, který dodnes rozděluje celý svět
Film Hrůzy v Connecticutu (The Haunting in Connecticut) z roku 2009 patří mezi nejznámější horory inspirované údajně skutečnými událostmi. Tvůrci uváděli, že vychází z příběhu rodiny Snedekerových, která se v 80. letech přestěhovala do domu ve městě Southington ve státě Connecticut. Podle jejich výpovědi se zde začaly odehrávat děsivé události, které přivedly na místo i známé démonology Eda a Lorraine Warrenovy.
Dodnes však patří tento případ mezi nejkontroverznější ze všech, které jsou s Warrenovými spojovány. Zatímco rodina tvrdí, že v domě zažila nevysvětlitelné jevy, mnoho skeptiků zpochybňuje, zda se skutečně odehrálo něco paranormálního.
---
Nový domov kvůli léčbě
Příběh začíná v roce 1986.
Allen a Carmen Snedekerovi hledali dům poblíž nemocnice, kde jejich čtrnáctiletý syn Philip podstupoval léčbu rakoviny.
Rodina našla prostorný viktoriánský dům v Southingtonu. Nájem byl překvapivě nízký, což považovali za velké štěstí.
Krátce po nastěhování však zjistili, že dům měl velmi temnou minulost.
---
Dům býval pohřebním ústavem
Rodina údajně objevila ve sklepě podivné předměty.
Našli kovové odtokové stoly, háky, chladicí zařízení a další vybavení, které podle všeho sloužilo při přípravě zesnulých před pohřbem.
Teprve tehdy se dozvěděli, že dům po mnoho let fungoval jako pohřební ústav.
Tato informace rodinu vyděsila, ale vzhledem k finanční situaci neměli možnost se okamžitě odstěhovat.
---
První podivné události
Krátce nato začali členové rodiny popisovat zvláštní zážitky.
Tvrdili, že slyšeli kroky v prázdných místnostech, bouchání dveří, podivné hlasy a šepot.
Některé dveře se údajně samy otevíraly a zavíraly.
V domě se prý objevoval zvláštní zápach připomínající rozkládající se tělo nebo chemikálie používané při balzamování.
Rodina si zpočátku myslela, že jde o starý dům, který pouze pracuje, ale události se měly postupně zhoršovat.
---
Postavy v domě
Carmen Snedekerová později uvedla, že několikrát spatřila postavy lidí stojících v chodbách nebo ve dveřích.
Některé měly být průsvitné.
Jiné podle jejího popisu připomínaly zaměstnance pohřebního ústavu oblečené do tmavého pracovního oblečení.
Když se k nim přiblížila, měly zmizet.
Podobné postavy údajně vídaly i některé děti.
---
Philipovy zážitky
Největší pozornost se soustředila na Philipa.
Tvrdil, že v pokoji vídá neznámé osoby.
Někdy měl pocit, že ho někdo pozoruje.
Jindy prý slyšel hlasy nebo cítil přítomnost někoho, kdo v místnosti nebyl.
Podle rodiny se jeho psychický stav začal výrazně zhoršovat.
Je však důležité připomenout, že Philip v té době podstupoval náročnou léčbu rakoviny, která sama o sobě představovala obrovskou fyzickou i psychickou zátěž.
---
Údajné fyzické útoky
Rodina později popsala i závažnější události.
Tvrdili například, že některé členy rodiny neznámá síla odstrčila nebo se jich dotkla.
Objevovaly se také zprávy o škrábancích na těle.
Nejkontroverznější částí příběhu jsou tvrzení o sexuálních útocích duchů na některé členy rodiny.
Tyto výpovědi pocházejí především z knihy o případu a nebyly nikdy nezávisle potvrzeny.
Právě kvůli těmto tvrzením patří případ mezi nejdiskutovanější v celé historii paranormálních vyšetřování.
---
Warrenovi vstupují do případu
Rodina se obrátila na Eda a Lorraine Warrenovy.
Ti dům navštívili a podle svých pozdějších výpovědí dospěli k závěru, že se v něm nachází silně negativní duchovní přítomnost.
Lorraine Warrenová tvrdila, že během návštěvy cítila velké množství neklidných duší spojených s bývalým pohřebním ústavem.
Podle Warrenových nebylo problémem samotné balzamování zemřelých, ale údajné okultní praktiky, které se měly v domě odehrávat.
Pro tato tvrzení však nebyly nikdy nalezeny věrohodné důkazy.
The Entity – skutečný případ Doris Bither, který inspiroval stejnojmenný film
Příběh Bellovy čarodějnice (The Bell Witch) patří mezi nejslavnější paranormální příběhy ve Spojených státech. Inspiroval desítky knih, dokumentů i filmů a dodnes přitahuje návštěvníky do městečka Adams v Tennessee, kde se měl na počátku 19. století odehrát. Na rozdíl od případů Warrenových nebo Amityville jde o velmi starou událost, u níž se historická fakta prolínají s lidovou legendou. Dodnes se vedou spory o tom, zda se skutečně odehrálo něco nevysvětlitelného, nebo se z původního příběhu během let stala pouze slavná americká legenda.
---
Rodina Bellových
Na začátku 19. století se farmář John Bell přestěhoval se svou rodinou ze Severní Karolíny do Tennessee, kde si pořídili rozsáhlou farmu. Několik let žili poklidným životem, než se kolem jejich domu začaly dít zvláštní události. Podle legendy jednoho dne John Bell na svém poli spatřil podivné zvíře připomínající psa s hlavou králíka. Vystřelil po něm, ale tvor beze stopy zmizel. Krátce nato se kolem domu začalo ozývat klepání, škrábání, bouchání do stěn a kroky, přestože v okolí nikdo nebyl.
---
Útoky na rodinu
Zpočátku šlo jen o podivné zvuky, ale postupně se situace zhoršovala. Rodina tvrdila, že někdo dětem v noci stahuje přikrývky z postelí, tahá je za vlasy a štípe je. Nejvíce měla trpět dcera Betsy Bellová, kterou údajně neviditelná síla opakovaně škrábala, tahala za vlasy a několikrát udeřila do obličeje. Některé z těchto událostí prý viděli i sousedé, kteří Bellovy navštěvovali.
Po několika měsících se měl začít ozývat ženský hlas. Nejprve šeptal, později mluvil zcela srozumitelně. Představil se jako Kate a tvrdil, že přišel potrestat Johna Bella. Hlas údajně citoval Bibli, zpíval náboženské písně, odpovídal na otázky a znal informace o lidech, které nemohl běžně znát.
---
Kdo byla Kate?
Nejznámější legenda říká, že šlo o ducha ženy jménem Kate Battsová, která žila nedaleko Bellových. Podle vyprávění ji měl John Bell při obchodování podvést a ona před smrtí přísahala, že se vrátí a pomstí se jemu i celé jeho rodině. Historici ale upozorňují, že pro tuto část příběhu neexistují žádné dobové důkazy a pravděpodobně byla do legendy přidána až mnohem později.
---
Návštěvníci z celého Tennessee
Jak se zprávy o strašení šířily, začali na Bellovu farmu jezdit lidé z širokého okolí. Někteří tvrdili, že sami slyšeli podivné hlasy, klepání nebo byli svědky útoků na Betsy. Jiní naopak neviděli vůbec nic neobvyklého. Právě rozdílná svědectví provázejí celý případ až dodnes.
Nejslavnější část příběhu se týká budoucího amerického prezidenta Andrewa Jacksona. Podle legendy se rozhodl Bellovy navštívit, protože nevěřil vyprávění o strašení. Když se jeho povoz blížil k farmě, údajně se náhle zastavil a koně se odmítali pohnout. V tu chvíli se měl ozvat ženský hlas: "Dobře, generále. Pokračujte dál. Uvidíme se večer." Jackson se svými muži na farmě přenocoval a během noci prý slyšeli zvláštní zvuky a někteří vojáci tvrdili, že je něco tahalo z postelí. Druhý den měl Jackson pronést slavnou větu: "Raději bych znovu bojoval proti celé britské armádě, než strávil další noc s Bellovou čarodějnicí." Historici ale upozorňují, že neexistují žádné dobové dokumenty potvrzující, že se tato návštěva skutečně odehrála.
---
Smrt Johna Bella
V roce 1820 se zdravotní stav Johna Bella začal rychle zhoršovat. Trpěl záchvaty, třesem a silnou slabostí. Po jeho smrti rodina údajně našla u postele malou lahvičku s neznámou tekutinou. Podle legendy se tehdy opět ozval hlas Kate a prohlásil: "Já jsem ho otrávila." Nikdy se ale nepodařilo zjistit, co Johna Bella skutečně zabilo, protože v té době nebyla provedena pitva ani podrobné lékařské vyšetření.
Po jeho smrti se Bellova čarodějnice měla zaměřit především na Betsy. Vadilo jí údajně její zasnoubení s mladíkem Joshuou Gardnerem, kterému měla vyhrožovat tak dlouho, až byly zásnuby zrušeny.
---
Konec strašení
Po smrti Johna Bella začaly paranormální jevy postupně slábnout a nakonec téměř úplně zmizely. Legenda ale říká, že Kate před svým odchodem prohlásila, že se za 107 let vrátí. Podle některých vyprávění se kolem roku 1935 skutečně objevila nová svědectví o podivných událostech v okolí Bellovy farmy, žádné z nich však nebylo spolehlivě doloženo.
Nedaleko původní farmy se dnes nachází známá Bell Witch Cave, tedy Jeskyně Bellovy čarodějnice. Místní legenda tvrdí, že právě zde měla tajemná bytost přebývat. Jeskyně je dodnes turistickou atrakcí a každoročně ji navštěvují tisíce lidí zajímajících se o historii i paranormální jevy.
---
Filmy a knihy
Příběh Bellovy čarodějnice inspiroval velké množství knih. Za nejznámější bývá považována kniha An Authenticated History of the Famous Bell Witch z roku 1894, která významně přispěla k rozšíření celé legendy. Podle příběhu vzniklo také několik filmů, například An American Haunting (2005), Bell Witch Haunting (2004) nebo Bell Witch: The Movie (2007). Všechny ale skutečné události výrazně upravují a přidávají mnoho smyšlených scén.
---
Skutečnost, nebo legenda?
Bellova čarodějnice dodnes rozděluje historiky i badatele. Zastánci paranormálních jevů věří, že množství svědků naznačuje, že se na Bellově farmě skutečně odehrálo něco nevysvětlitelného. Skeptici naopak upozorňují, že většina známých informací pochází z knih vydaných desítky let po údajných událostech a že se příběh během let neustále měnil a rozšiřoval.
Ať už byla Bellova čarodějnice skutečným paranormálním jevem, nebo pouze legendou předávanou z generace na generaci, její příběh přežil více než dvě století. Dodnes inspiruje filmaře, spisovatele i badatele a patří k nejznámějším americkým příběhům o strašení. Právě díky této kombinaci historie, tajemství a lidové tradice zůstává Bellova čarodějnice jednou z nejznámějších záhad paranormálního světa.
Dybbuk Box – tajemná dřevěná schránka, která měla přinášet neštěstí
Příběh Dybbuk Boxu patří mezi nejznámější moderní legendy o údajně prokletých předmětech. Na rozdíl od Amityville nebo Bellovy čarodějnice se zde nejedná o strašidelný dům ani posedlého člověka, ale o starou dřevěnou schránku, která měla podle svého majitele obsahovat zlého ducha z židovského folklóru – dybbuka. Příběh se rozšířil po celém světě díky internetu, později inspiroval film The Possession (2012) a dodnes vyvolává spory mezi zastánci paranormálních jevů i skeptiky.
Co je vlastně dybbuk?
V židovské mystice označuje slovo dybbuk neklidného ducha zemřelého člověka, který údajně není schopen odejít na onen svět. Podle starých legend se může přichytit k živému člověku nebo k určitému předmětu a přinášet utrpení, nemoci nebo smůlu. Tyto příběhy jsou součástí židovského folklóru už několik století a dodnes se objevují v různých legendách a náboženských textech.
Právě odtud pochází název Dybbuk Box – schránka, ve které měl být podle vyprávění takový duch uvězněn.
Jak celý příběh začal
Celý případ se stal známým až v roce 2003, kdy americký obchodník se starožitnostmi Kevin Mannis zveřejnil na internetové aukci eBay neobvyklý inzerát. Nabízel starou dřevěnou skříňku na víno a tvrdil, že jde o předmět s velmi temnou minulostí.
Podle jeho vyprávění schránku koupil při výprodeji majetku starší židovské ženy, která přežila holocaust. Její rodina ho údajně varovala, že skříňka nesmí být nikdy otevírána, protože obsahuje zlou bytost. Mannis přiznal, že tomu nejprve nevěřil. Po otevření schránky se ale podle jeho slov začaly dít zvláštní události.
Co se mělo stát po otevření schránky
Kevin Mannis tvrdil, že krátce po otevření Dybbuk Boxu začal zažívat nevysvětlitelné jevy. Objevovaly se zvláštní pachy připomínající kočičí moč nebo jasmín, světla v domě blikala bez zjevné příčiny a elektronická zařízení se samovolně porouchávala.
Nejvíce ho však vyděsily opakující se noční můry. Tvrdil, že se mu pravidelně zdála stejná postava – děsivá stará žena s prázdnýma očima, která ho napadala ve spánku. Podobné sny měli údajně i další lidé, kteří přišli se schránkou do kontaktu.
Mannis nakonec uvedl, že se jeho zdravotní stav zhoršoval natolik, že se rozhodl skříňky zbavit.
Putování mezi majiteli
Po zveřejnění inzerátu se Dybbuk Box prodal dalšímu majiteli. Ani tím ale příběh neskončil.
Několik dalších vlastníků později tvrdilo, že po převzetí schránky zažili podivné události. Někteří popisovali nevysvětlitelné bolesti hlavy, jiní opakující se noční můry nebo náhlé poruchy elektroniky. Objevily se také zprávy o podivných stínech, změnách teploty nebo pocitu, že je někdo neustále sleduje.
Žádná z těchto tvrzení však nebyla nikdy nezávisle potvrzena.
Co se nacházelo uvnitř?
Podle Kevina Mannise obsahovala schránka několik zvláštních předmětů:
dva prameny vlasů,
starou minci,
svícen,
sušenou růži,
malou sošku,
několik dalších drobných předmětů nejasného původu.
Nikdo ale nikdy neprokázal, že by tyto věci měly jakoukoli nadpřirozenou moc. Přesto právě jejich neobvyklá kombinace přispěla k tomu, že kolem schránky vznikla aura tajemství.
Film The Possession
V roce 2012 vznikl horor The Possession, který byl volně inspirován příběhem Dybbuk Boxu.
Ve filmu si malá dívka koupí starou dřevěnou schránku na bleším trhu. Po jejím otevření se začne chovat stále podivněji a její rodina postupně zjišťuje, že uvnitř je uvězněn nebezpečný dybbuk.
Film obsahuje mnoho dramatických scén, které se ve skutečném příběhu nikdy neobjevily. Jde o hororovou fikci využívající pouze základní myšlenku údajně prokleté schránky.
Zájem Eda a Lorraine Warrenových
Přestože Dybbuk Box není jedním z klasických případů Warrenových, o schránku se později začali zajímat i někteří badatelé zabývající se paranormálními jevy.
Nejslavnějším vlastníkem se stal Zak Bagans, moderátor pořadu Ghost Adventures, který schránku zakoupil do svého Haunted Museum v Las Vegas.
Tvrdí, že je uložena za ochranným sklem a že někteří návštěvníci po jejím spatření hlásili nevolnost, úzkost nebo silný pocit strachu. Ani tato tvrzení však nebyla vědecky potvrzena.
Skeptický pohled
V roce 2021 překvapil veřejnost samotný Kevin Mannis, když přiznal, že velkou část příběhu kolem Dybbuk Boxu vytvořil jako marketing, aby zvýšil zájem o aukci.
Uvedl, že schránka byla obyčejná stará skříňka na víno a většina legend vznikla jeho vlastní fantazií. Přesto připustil, že netušil, jak obrovský zájem jeho příběh vyvolá.
To ale neznamená, že všichni majitelé později lhali. Někteří dodnes tvrdí, že se kolem schránky skutečně odehrávaly zvláštní události. Skeptici naopak upozorňují, že pokud člověk věří, že drží v rukou prokletý předmět, může běžné náhody snadno spojovat s jeho údajnou mocí.
Proč je Dybbuk Box dodnes slavný?
Příběh Dybbuk Boxu ukazuje, jak obrovskou sílu může mít internetová legenda. Z obyčejné aukce na eBay vznikl během několika let jeden z nejslavnějších příběhů o prokletém předmětu na světě. Inspiroval knihy, dokumenty, televizní pořady i film The Possession, který jeho popularitu ještě více rozšířil.
Ať už byla schránka skutečně prokletá, nebo šlo pouze o dobře vymyšlený příběh, Dybbuk Box se stal moderní ikonou paranormálních legend. Dodnes je vystaven v muzeu Zaka Baganse a přitahuje tisíce návštěvníků, kteří si chtějí na vlastní oči prohlédnout předmět, jenž měl podle legendy ukrývat jednoho z nejděsivějších duchů židovského folklóru.
