Téměř každý nemocniční pokoj je vybavený signalizací, pomocí které si pacient může přivolat zdravotní sestru. Stačí stisknout tlačítko a na sesterně se objeví číslo pokoje nebo lůžka. Zdravotníci jsou samozřejmě zvyklí na poruchy techniky, špatné kontakty nebo omylem zmáčknutá tlačítka. Jenže existují i případy, kdy se signalizace opakovaně ozývala z místností, které byly úplně prázdné. A někdy dokonce z pokojů, ve kterých žádné funkční tlačítko ani nebylo.

Signalizace z prázdné části oddělení

V roce 2026 popsala zdravotnická pracovnice z USA svůj zážitek z nočních směn na poporodním oddělení jedné starší nemocnice. Budova byla rozdělena na část pro maminky po porodu a na dětskou část. Právě dětské oddělení bylo v té době úplně prázdné a místnosti se využívaly převážně jako sklady.

Během jedné noční služby se na sesterně rozsvítila signalizace z pokoje právě v této prázdné části. Zdravotnice hovor přijala, ale nikdo se neozval. Předpokládala technickou závadu. Za chvíli se však signalizace objevila znovu, ze stejného místa.

Tentokrát se rozhodla dojít až k pokoji. Čím blíž byla, tím nepříjemněji se podle svých slov cítila. Když otevřela dveře, zjistila, že místnost není jen prázdná. Nebyla v ní postel, stolek ani žádné další vybavení. Především tam ale nebylo ani tlačítko, kterým by mohl někdo sestru přivolat.

Přesto na chodbě nad dveřmi stále svítilo upozornění a stejné číslo pokoje se zobrazovalo i na sesterně.

Pokoj 614

V srpnu 2026 se na internetu objevilo anonymní svědectví zdravotníka pracujícího na nočních směnách v nemocnici v USA. Název nemocnice ani město neuvedl, protože tam měl stále pracovat. Zážitek se týkal pokoje číslo 614, který byl v danou noc prázdný.

Na sesterně se náhle rozsvítil nápis oznamující, že pacient z pokoje 614 volá personál. Zdravotník pokoj otevřel. Postel byla ustlaná, koupelna prázdná a nikdo uvnitř nebyl. Tlačítko leželo na posteli a jeho kontrolka svítila.

Zdravotník zařízení odpojil ze zásuvky ve zdi a signalizace zhasla. Přibližně o dvacet minut později se však číslo 614 objevilo na panelu znovu. Do pokoje tentokrát šli dva členové personálu společně. Kabel byl stále odpojený, ale nad dveřmi svítila červená kontrolka, jako kdyby někdo uvnitř právě zazvonil.

Podle svědectví technici systém později kontrolovali a některé jeho části byly dokonce vyměněny. Přesto se měl stejný problém čas od času vracet, nejčastěji mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno.

O několik měsíců později se nová sestra, která o předchozích událostech údajně nic nevěděla, zmínila, že kolem třetí hodiny ráno slyšela z prázdného pokoje 614 pláč ženy. Když otevřela dveře, nikoho tam nenašla.

Volání z pokoje, který už nebyl v provozu

Jedna ze zdravotních sester pracujících ve starším nemocničním zařízení popsala událost z období kolem roku 2018. Část jednoho patra byla uzavřená kvůli rekonstrukci a pokoje už několik týdnů nepřijímaly pacienty.

Krátce po druhé hodině ráno se na sesterně ozvala signalizace z jednoho z uzavřených pokojů. Sestra ji vypnula a upozornila kolegyni, že tam nejspíš zůstal aktivní starý systém. O několik minut později zazvonil stejný pokoj znovu.

Obě se proto vydaly na místo. Pokoj byl odemčený, ale úplně vyklizený. Na stěně zůstala pouze zásuvka pro původní signalizační systém. Samotné zařízení už bylo při rekonstrukci odstraněné.

Sestry se vrátily na stanici a událost zapsaly jako technickou závadu. Ještě během stejné směny se však pokoj ozval potřetí. Tentokrát signalizace zůstala aktivní téměř minutu a nešla z panelu okamžitě vypnout. Technik přivolaný následující den údajně nenašel žádný důvod, proč by se číslo odpojeného pokoje mělo na systému vůbec zobrazovat.

Zazvonění po úmrtí pacienta

Další podobné svědectví pochází z nemocničního oddělení ve Velké Británii a mělo se odehrát přibližně kolem roku 2015. Starší pacient zemřel během večerní služby a po odvozu těla zůstal jeho pokoj až do rána uzavřený.

Několik hodin poté se na sesterně rozsvítila signalizace právě z jeho lůžka. Sestra předpokládala, že tlačítko zůstalo někde přimáčknuté pod matrací. Vešla do pokoje, zkontrolovala postel a zařízení položila volně na stolek.

Asi za dvacet minut zazvonilo znovu.

Tentokrát šla do pokoje i další sestra. Tlačítko leželo přesně tam, kam ho předtím položily. Nikdo v místnosti nebyl a dveře byly po celou dobu zavřené. Signalizaci vypnuly a zařízení nakonec úplně odpojily.

Podle jejich vyprávění se už té noci neozvalo. Jedna ze sester ale později uvedla, že ji celá situace zasáhla hlavně proto, že pacient během posledních hodin života zvonil velmi často a několikrát žádal personál, aby u něj někdo chvíli zůstal.

Když zazvoní několik prázdných pokojů

Zdravotníci popisují i případy, kdy se během noční služby nerozsvítí pouze jeden pokoj. V jednom anonymně popsaném případu z americké nemocnice kolem roku 2020 se během několika minut postupně aktivovala signalizace ze tří pokojů na konci stejné chodby.

Všechny byly v tu chvíli prázdné.

Sestry nejprve předpokládaly poruchu centrálního systému. Když ale jedna z nich procházela jednotlivé pokoje, kontrolky nad dveřmi postupně zhasínaly ještě dřív, než k nim došla. Poslední pokoj zůstal svítit nejdéle. Když sestra otevřela dveře, signalizace okamžitě přestala.

Technická porucha je samozřejmě nejjednodušším vysvětlením podobných událostí. Nemocnice jsou plné staré kabeláže, elektroniky a zařízení, která mohou reagovat nepředvídatelně. Jenže pro zdravotníky, kteří stojí u prázdného pokoje a sledují číslo volajícího pacienta na panelu, bývá těžké na podobný okamžik zapomenout. Zvlášť když zjistí, že v místnosti už dávno není nikdo, kdo by mohl tlačítko stisknout.

Zdravotníci v hospicích, nemocnicích a zařízeních paliativní péče se někdy setkávají s tím, že pacient krátce před smrtí začne mluvit o člověku, kterého ostatní v místnosti nevidí. Nejčastěji jde o zemřelé rodiče, manžela, manželku, sourozence nebo blízkého přítele. Pro pacienty přitom tyto zážitky často nepůsobí jako obyčejný sen. Popisují je jako velmi skutečné a mnohdy po nich působí klidněji než předtím. Výzkumy hospicových pacientů ukazují, že podobné sny a vize nejsou ojedinělé a s blížícím se koncem života se v nich častěji objevují právě zemřelí blízcí.

"Moje žena je tady"

Při výzkumu paliativní péče zveřejněném v roce 2021 popsala jedna ze zdravotnic případ staršího muže, který byl dlouhou dobu velmi uzavřený a vůči okolí spíše podrážděný. Jeho stav se postupně zhoršoval a bylo zřejmé, že se blíží konec života.

Jednoho dne se ale jeho chování náhle změnilo. Podíval se směrem ke konci postele, výrazně se usmál a začal mluvit o své zesnulé manželce. Tvrdil, že ji jasně vidí stát přímo v pokoji. Pro zdravotníky tam samozřejmě nikdo další nebyl.

Muž však působil naprosto přesvědčeně. Říkal, že jeho žena přišla za ním a že teď ví, že se s ní brzy znovu setká. Podle zdravotnice se od té chvíle výrazně uklidnil a přestal mít ze smrti takový strach. O několik dní později zemřel.

Zemřelí příbuzní přicházeli stále častěji

V letech 2011 až 2012 probíhal v hospici v oblasti Buffalo ve státě New York výzkum zaměřený právě na sny a vize lidí na konci života. Pacienti byli opakovaně dotazováni na to, co během posledních dnů a týdnů viděli nebo o čem snili.

Jedna z nejčastějších věcí byla překvapivě podobná. Pacienti mluvili o zemřelých rodičích, sourozencích, partnerech nebo přátelích, kteří za nimi údajně přicházeli. Někteří je viděli ve snu, jiní popisovali, že je vnímali přímo ve svém pokoji a byli přesvědčeni, že jsou vzhůru.

Čím blíž byli smrti, tím častěji se v jejich vyprávění objevovali právě lidé, kteří už dávno zemřeli. Pro většinu pacientů nebyly tyto návštěvy děsivé. Naopak je popisovali jako uklidňující. Někteří tvrdili, že na ně jejich blízcí čekají nebo že jim dávají najevo, že už brzy půjdou s nimi.

"Přišla pro mě maminka"

Zdravotníci pracující v hospicové péči popisují opakovaně velmi podobnou situaci. Starší pacient, který už několik dnů téměř nekomunikuje s okolím, se najednou podívá do rohu místnosti nebo směrem ke dveřím a začne mluvit s člověkem, kterého nikdo další nevidí.

V jednom z případů zaznamenaných během výzkumu hospicových pracovníků pacientka krátce před smrtí začala mluvit o své matce. Ta byla v té době už mnoho let mrtvá. Pacientka tvrdila, že její maminka stojí nedaleko postele a čeká na ni.

Rodina se jí snažila vysvětlit, že v pokoji nikdo není, ale žena na tom trvala. Nebyla zmatená ani vyděšená. Naopak působila klidně a několikrát zopakovala, že je všechno v pořádku, protože pro ni maminka přišla. Krátce nato se její zdravotní stav prudce zhoršil a zemřela.

Právě motiv rodičů patří podle hospicových pracovníků k těm nejčastějším. Lidé vysokého věku někdy krátce před smrtí oslovují svou matku nebo otce stejně, jako kdyby skutečně stáli vedle jejich postele.

Někdo na něj čekal u dveří

Další typ zážitků popisovaných pacienty na konci života se netýká pouze postavy stojící u lůžka. Někteří mluví o tom, že jejich zesnulí blízcí stojí ve dveřích, na konci chodby nebo na místě, kam mají společně odejít.

Při hospicovém výzkumu zveřejněném v roce 2014 se podobné příběhy objevovaly natolik často, že výzkumníci vytvořili samostatnou skupinu zkušeností označovanou jako "blízcí čekají". Pacienti vyprávěli o zemřelých lidech, kteří je přišli doprovodit nebo na ně někde čekali.

Jeden nemocný například opakovaně mluvil o příbuzných, kteří jsou připraveni a čekají, až bude moct odejít s nimi. Nešlo podle něj o sen. Mluvil o nich tak, jako kdyby je právě před sebou viděl. Zdravotní personál nikoho dalšího neviděl, přesto pacient svůj zážitek popisoval stále stejně.

Viděla lidi, o jejichž smrti nevěděla

Mezi nejpodivnější vyprávění patří případy, kdy pacient údajně poznal člověka, o jehož úmrtí neměl vědět. Podobná svědectví se objevují v rozhovorech s hospicovými sestrami i pracovníky paliativní péče.

V jednom z popisovaných případů začala těžce nemocná žena krátce před smrtí mluvit o člověku ze své rodiny, kterého viděla poblíž postele. Rodina nejprve předpokládala, že jde o vzpomínku nebo sen. Zvláštní však bylo, že tento příbuzný nedávno zemřel a nemocné ženě to rodina kvůli jejímu stavu zatím neřekla.

Žena přesto mluvila o tom, že za ní přišel a že ji čeká cesta. Podobné příběhy je samozřejmě velmi obtížné zpětně ověřit, a proto je nelze považovat za důkaz něčeho nadpřirozeného. Právě pro zdravotníky a rodinu ale bývají jedny z nejvýraznějších, protože pacient údajně zmíní člověka, o jehož smrti podle ostatních nemohl vědět.

Takové zážitky mohou mít řadu možných vysvětlení. V posledních dnech života mohou hrát roli léky, horečka, změny okysličení mozku, spánek, vzpomínky i celkový zdravotní stav. Přesto výzkumy ukazují, že pacienti své vize často vnímají jinak než běžné sny nebo zmatenost. Mnozí dokážou přesně říct, koho viděli, a jejich vyprávění se opakuje i několik dní. A zvláštní je ještě jedna věc – čím více se blíží konec života, tím častěji v těchto příbězích nepřicházejí neznámí lidé, ale právě ti, kteří zemřeli před nimi.

Prázdný nemocniční pokoj většinou znamená jediné – pacient byl přeložen, propuštěn, nebo je místnost právě připravená pro někoho dalšího. Přesto zdravotníci čas od času popisují situace, kdy z takového pokoje slyšeli hlas, kašel, volání o pomoc nebo dokonce celou krátkou větu. Když ale otevřeli dveře, uvnitř nikdo nebyl. U některých případů se podařilo najít technické vysvětlení, například zvuk z vedlejšího pokoje, starý interkom nebo špatně přenášenou signalizaci. Jindy ale původ hlasu zůstal nejasný.

"Sestro, prosím"

V roce 2018 popsala zdravotní sestra pracující v nemocnici ve státě Ohio v USA zkušenost z noční směny na interním oddělení. Krátce po druhé hodině ráno procházela chodbou kolem pokoje, který byl už několik hodin prázdný. Pacient byl předtím přeložen na jiné oddělení a pokoj měl být uklizený a uzavřený.

Když kolem něj procházela, zaslechla zevnitř ženský hlas. Nebyl hlasitý, ale zřetelně měl říct: "Sestro, prosím."

Zastavila se a otevřela dveře. Pokoj byl prázdný, postel ustlaná a koupelna zhasnutá. Sestra ještě zkontrolovala vedlejší místnosti, protože předpokládala, že se zvuk mohl přenést přes zeď. Pacientky v sousedních pokojích ale spaly.

O několik minut později slyšela stejná sestra hlas znovu. Tentokrát už šla k pokoji společně s kolegyní. Obě údajně slyšely krátké zavolání, ale po otevření dveří uvnitř opět nikoho nenašly.

Hlas dítěte na prázdném oddělení

Na dětských odděleních bývá během noci slyšet pláč nebo volání poměrně běžně. Jinak ale působí situace, kdy je celá část chodby uzavřená.

Kolem roku 2020 popsala zdravotnice z nemocnice v Tennessee událost z noční služby, kdy byla jedna část pediatrického oddělení mimo provoz. Přesto se z ní kolem třetí hodiny ráno ozval dětský hlas.

Nejdřív si myslela, že některé dítě přešlo z otevřené části oddělení na chodbu. Hlas měl znít, jako když malé dítě volá "mami". Společně s další sestrou proto prošly několik pokojů.

Všechny byly prázdné.

Po návratu na sesternu se hlas ozval znovu, tentokrát už vzdáleněji. Sestry podle svého vyprávění prohledaly i koupelny a malý sklad, ale nikoho nenašly. Později zjistily, že podobný hlas už v minulosti slyšeli i další zaměstnanci během nočních směn.

Kašel za zavřenými dveřmi

V roce 2016 měl sanitář v jedné starší nemocnici v Yorkshiru v Anglii během noční služby převážet vybavení do prázdného pokoje. Ještě než odemkl dveře, zaslechl uvnitř silný, opakovaný kašel.

Protože věděl, že místnost má být prázdná, zavolal na kolegu. Oba chvíli stáli na chodbě a kašel slyšeli znovu.

Když pokoj otevřeli, uvnitř nikdo nebyl. Postel byla bez lůžkovin a koupelna prázdná. Zdravotníci následně zkontrolovali pokoj za zdí, ale pacient ležící tam spal a podle personálu v tu dobu nekašlal.

Sanitář později uvedl, že právě tento pokoj býval dříve často obsazován pacienty s plicními nemocemi. To samozřejmě samo o sobě nic nedokazuje, ale právě kvůli tomu mu celý zážitek zůstal v paměti.

Rozhovor, který nikdo nevedl

V roce 2021 měla zdravotní sestra na oddělení následné péče v nemocnici v Pensylvánii projít kolem pokoje, který byl po úmrtí pacienta dočasně uzavřený. Z místnosti zaslechla dva hlasy, jako kdyby spolu uvnitř někdo tiše mluvil.

Sestra si nejprve myslela, že v pokoji zůstali členové rodiny. Když otevřela dveře, místnost byla prázdná.

Co ji zarazilo nejvíc, bylo to, že hlasy podle ní nepůsobily jako vzdálený zvuk z chodby. Měla jasný dojem, že přicházely přímo z pokoje. Jeden hlas byl hlubší, druhý slabší a vyšší. Slovům ale nerozuměla.

O několik dní později se na stejné místo dostala jiná členka personálu. Ta se měla bez předchozího upozornění zmínit, že z pokoje slyšela šeptání. Když jí kolegyně popsala předchozí událost, obě zjistily, že hlasy zaznamenaly přibližně ve stejnou noční dobu.

"Pomozte mi"

Jedno z nejčastěji opakovaných svědectví zdravotníků se týká hlasu, který volá o pomoc. V jednom anonymně popsaném případu z americké nemocnice kolem roku 2019 uslyšela sestra během noční služby jasné "pomozte mi" z pokoje na konci chodby.

Okamžitě se tam rozběhla, protože předpokládala, že některý pacient spadl nebo se mu přitížilo.

Pokoj byl ale prázdný.

Sestra si myslela, že se spletla v čísle, a proto rychle zkontrolovala vedlejší pokoje. Všichni pacienti byli v pořádku. Když se vracela zpět na sesternu, hlas se ozval znovu, tentokrát tišeji.

Další dvě sestry pak šly na místo společně. Už nic neslyšely, ale jedna z nich uvedla, že během předchozích směn slyšela ze stejného pokoje krátké zavolání několikrát.

Podobné příběhy se dají vysvětlovat mnoha způsoby. Nemocniční chodby mají zvláštní akustiku, zvuk se může odrážet mezi pokoji a některé přístroje nebo komunikační systémy dokážou vytvořit velmi přesvědčivý dojem lidského hlasu. Když ale několik zdravotníků nezávisle na sobě slyší stejné volání z pokoje, kde nikdo není, jednoduché vysvětlení se hledá o něco hůř.

Nemocniční chodby jsou během nočních směn místem, kde se personál pohybuje téměř automaticky. Sestry přesně vědí, kdo leží na kterém pokoji, kdo může chodit sám a kdo se bez pomoci z postele vůbec nedostane. Právě proto působí zvláštně svědectví, ve kterých zdravotník zahlédne pacienta na chodbě, jde za ním a až následně zjistí, že člověk, kterého právě viděl, už tam fyzicky být nemohl.

Muž na konci chodby

V roce 2017 popsala zdravotní sestra z nemocnice v Ohiu v USA zážitek z noční směny na interním oddělení. Kolem třetí hodiny ráno zahlédla na konci chodby staršího muže v nemocniční košili. Stál zády k ní a pomalu se pohyboval směrem k výtahům.

Sestra na něj zavolala, protože si byla jistá, že jde o jednoho z pacientů, který měl zákaz samostatné chůze. Muž se ale nezastavil. Když za ním došla k rohu chodby, nikdo tam nebyl. Výtah byl stále v jiném patře a dveře na schodiště byly zavřené.

Sestra se proto vrátila k pokoji pacienta, kterého podle postavy poznala. Muž ale ležel ve své posteli a byl připojený k monitoru. Podle záznamů z něj během poslední hodiny vůbec nevstal.

Pacient po úmrtí

Kolem roku 2019 měl zaměstnanec nemocnice v Pensylvánii při noční službě zahlédnout na chodbě muže v županu, který se pomalu opíral o stěnu. Myslel si, že jde o pacienta, a zamířil k němu.

Postava podle jeho popisu prošla dveřmi do části oddělení, kde se nacházelo několik pokojů. Když tam zaměstnanec dorazil, chodba byla prázdná.

Až později zjistil, že muž, kterého podle obličeje i oblečení poznal, zemřel přibližně hodinu předtím na stejném oddělení. Tělo už v té době bylo převezené z pokoje.

Nejvíc ho znepokojilo, že si v okamžiku, kdy postavu viděl, vůbec neuvědomil, koho přesně sleduje. Došlo mu to až ve chvíli, kdy se o události zmínil kolegyni.

Žena, která prošla kolem sesterny

V roce 2020 se podobný příběh objevil ve svědectví zdravotní sestry z nemocnice v Kentucky. Během noční služby seděla na sesterně, když kolem dveří prošla starší žena v nemocničním oblečení.

Sestra ji zahlédla jen na několik vteřin, ale měla pocit, že ji zná. Vstala a vyšla na chodbu, aby ji zastavila. Žena už tam nebyla.

Když si sestra zkontrolovala seznam pacientů, zjistila, že jí postava připomínala pacientku z jednoho z pokojů na konci chodby. Jenže tato žena byla v kritickém stavu a několik hodin se vůbec nemohla sama pohybovat.

Když sestra dorazila k jejímu pokoji, uvnitř už byli další členové personálu. Pacientka krátce předtím zemřela.

Pacient v pyžamu u výtahu

Další anonymně popsaný případ pochází z nemocnice v Illinois a měl se odehrát přibližně v roce 2018. Sanitář vezl vozík po chodbě, když si všiml muže stojícího u výtahu. Měl na sobě nemocniční pyžamo a vypadal zmateně.

Sanitář se ho zeptal, kam jde. Muž se na něj krátce podíval, ale nic neřekl. Pak udělal několik kroků stranou a zmizel za rohem.

Sanitář se za ním okamžitě vydal, ale chodba byla prázdná. Výtah nikam neodjel a žádné dveře v té části chodby se neotevřely.

Později měl na sesterně zahlédnout fotografii pacienta, který toho dne zemřel. Tvrdil, že právě jeho viděl stát u výtahu. Podle ostatních členů personálu ale v době, kdy sanitář postavu zahlédl, už pacient nebyl na oddělení.

Muž, kterého viděli dva lidé

V roce 2021 měli dva členové personálu v jedné nemocnici ve Velké Británii během stejné noční směny zahlédnout staršího pacienta, který procházel chodbou. Jeden z nich ho viděl vyjít z pokoje, druhý ho zahlédl o několik vteřin později na druhém konci chodby.

Oba se za ním vydali, protože pacient vypadal velmi slabě a chodil bez pomoci.

Když se ale dostali k místu, kde ho naposledy viděli, nikdo tam nebyl. Po kontrole pokojů zjistili, že pacient, kterému se postava podobala, stále leží ve své posteli. Nebyl schopný samostatné chůze a podle monitoru se z lůžka vůbec nepohnul.

Oba zaměstnanci se později shodli, že postavu viděli velmi podobně – stejné nemocniční oblečení, stejnou postavu i způsob chůze. Právě skutečnost, že muže zahlédli dva lidé krátce po sobě, pro ně byla na celé události nejpodivnější.

Nemocniční prostředí může být během nočních směn vyčerpávající a únava, stíny nebo krátký pohled na člověka z dálky mohou snadno vést k omylu. Jenže když zdravotník jasně pozná pacienta, jde za ním a pak zjistí, že dotyčný celou dobu ležel v posteli nebo už dokonce zemřel, zůstává takový zážitek v paměti velmi dlouho.

Smrt pacienta na oddělení je pro zdravotníky součástí práce, i když si na ni člověk nejspíš nikdy úplně nezvykne. Po odvozu těla se pokoj uklidí, vypnou se přístroje, připraví se nové lůžko a provoz pokračuje dál. Právě v těchto chvílích ale někteří zdravotníci popisují podivné události – samovolně spuštěnou signalizaci, zapnuté přístroje, kroky v prázdném pokoji nebo věci, které se pohnuly bez zjevného důvodu. Často se to stane krátce poté, co pacient zemřel.

Monitor, který se znovu zapnul

V roce 2018 popsala zdravotní sestra z nemocnice v americkém státě Indiana událost, která se stala krátce po úmrtí staršího pacienta. Po dokončení všech potřebných úkonů byl pokoj vyklizený a monitor u lůžka vypnutý.

Přibližně o půl hodiny později si sestra při průchodu chodbou všimla, že monitor znovu svítí. Myslela si, že ho některá kolegyně zapnula kvůli kontrole, ale v pokoji od té doby nikdo nebyl.

Na obrazovce nebyly žádné hodnoty, přesto přístroj běžel a ozývalo se z něj pravidelné upozornění. Sestra ho vypnula přímo tlačítkem a odešla. Když kolem pokoje prošla později znovu, monitor měl být opět zapnutý.

Technici podle jejího vyprávění žádnou závadu nenašli.

Postel se sama zvedla

Kolem roku 2020 se na geriatrickém oddělení nemocnice v Pensylvánii odehrála událost, kterou měly vidět dvě zdravotní sestry. Pacient zemřel krátce před půlnocí a jeho tělo bylo později odvezeno. Elektricky polohovatelná postel zůstala prázdná a spuštěná do nejnižší polohy.

Když jedna ze sester přibližně o hodinu později vešla do pokoje, horní část postele byla zvednutá, jako kdyby na ní někdo seděl.

Sestra ji znovu položila a zkontrolovala ovládání. O několik minut později přivedla kolegyni, protože chtěla zjistit, jestli není problém v tlačítkách. Obě pak podle svého vyprávění stály u dveří, když se horní část postele pomalu začala zvedat znovu.

Ovladač ležel na matraci a nikdo se ho nedotýkal.

Kroky v prázdném pokoji

V roce 2017 pracovala zdravotnice na oddělení následné péče v nemocnici ve Wisconsinu. Jeden z pacientů zemřel během večerní směny a jeho pokoj zůstal po odvozu těla několik hodin prázdný.

Během noci začala sestra z pokoje opakovaně slyšet zvuk kroků. Nejprve si myslela, že tam někdo z personálu uklízí, ale dveře byly zavřené a světlo zhasnuté.

Když je otevřela, nikdo uvnitř nebyl.

Asi o dvacet minut později uslyšela kroky znovu. Tentokrát údajně připomínaly pomalé přecházení od postele ke dveřím. Jakmile se k pokoji přiblížila, zvuk ustal.

Pacient, který tam předtím ležel, měl podle personálu ve zvyku během dne často vstávat a přecházet po pokoji, i když mu to zdravotníci kvůli jeho stavu zakazovali.

Televize se zapínala na stejný program

V jedné nemocnici ve státě New York měl kolem roku 2019 zemřít pacient, který trávil většinu času sledováním televize. Personál ho dobře znal a věděl, že každý večer vyžadoval stejný televizní kanál.

Po jeho smrti byl pokoj připravený pro dalšího pacienta. Televize však měla během následujících nocí několikrát samovolně začít hrát.

Zdravotníci ji vypnuli ovladačem a později i přímo na přístroji. Přesto ji během další směny našli znovu zapnutou.

Nejpodivnější bylo, že televize měla pokaždé běžet právě na kanálu, který zesnulý pacient sledoval nejčastěji. Personál samozřejmě připouštěl závadu televize nebo dálkového ovládání, ale podle jejich vyprávění se problém po přijetí nového pacienta přestal opakovat.

Volání ze stejného lůžka

V roce 2022 se na oddělení jedné nemocnice v Texasu krátce po smrti pacienta opakovaně aktivovala sesterská signalizace z jeho lůžka.

První zazvonění přišlo podle zdravotníků asi dvacet minut po odvozu těla. Sestra vešla do pokoje, vypnula signalizaci a zkontrolovala tlačítko. Leželo volně na stolku a nic ho nemačkalo.

O několik minut později zazvonilo znovu.

Tentokrát sestra zařízení odpojila. Přesto se později na centrálním panelu údajně znovu objevilo číslo stejného lůžka. Technik měl následující den systém zkontrolovat, ale jasnou příčinu nenašel.

Pro personál byla situace zvláštní i proto, že pacient během posledních hodin života zvonil velmi často a několikrát prosil, aby u něj někdo zůstal.

Dveře, které se samy otevřely

Další svědectví pochází z nemocnice ve Velké Británii přibližně z roku 2016. Pacient zemřel během noční služby a pokoj byl po odvozu těla zavřený.

Jedna ze sester si později všimla, že dveře jsou dokořán. Zavřela je a pokračovala dál. Když se asi za deset minut vracela stejnou chodbou, dveře byly znovu otevřené.

Tentokrát zkontrolovala, jestli správně zapadl zámek. Dveře skutečně držely.

O několik minut později je měla společně s další kolegyní vidět pomalu se otevřít, aniž by se jich někdo dotkl. Okna na chodbě byla zavřená a v místnosti nikdo nebyl.

Podobné události samozřejmě mohou mít zcela běžné vysvětlení – poruchu elektroniky, tlak vzduchu, špatný kontakt, staré rozvody nebo obyčejnou náhodu. Jenže když se začnou dít krátce po smrti konkrétního pacienta a po několika hodinách nebo dnech samy přestanou, zdravotníci si je často pamatují ještě dlouho. A právě v nemocnicích se podobné příběhy předávají z jedné směny na druhou možná častěji než kdekoliv jinde.

Staré nemocnice mívají místa, o kterých personál mluví trochu jinak než o ostatních. Chodba, kde se v noci ozývají kroky, výtah, který zastaví v patře, kam nikdo nezmáčkl tlačítko, nebo pokoj, ve kterém se opakují podivné události natolik často, že se mu někteří zaměstnanci raději vyhnou, pokud zrovna nemusí dovnitř. Část podobných příběhů může mít úplně běžné vysvětlení. Jenže pokud stejné místo začne zmiňovat víc lidí nezávisle na sobě, vznikne kolem něj pověst, která se mezi směnami drží celé roky.

Chodba ve Waverly Hills

Jedním z nejznámějších míst spojených s podobnými příběhy je bývalé sanatorium Waverly Hills v Louisville ve státě Kentucky. Budova fungovala především jako zařízení pro pacienty s tuberkulózou a během první poloviny 20. století jí prošly tisíce nemocných.

Právě dlouhé chodby bývalého sanatoria patří k místům, kde návštěvníci i bývalí pracovníci popisovali kroky, stíny nebo postavy mizící za rohem. Někteří tvrdili, že zahlédli člověka v nemocničním oblečení na místě, kde už nikdo být neměl. Když se vydali za ním, chodba byla prázdná.

Jedním z nejčastěji zmiňovaných míst je také takzvaný Body Chute, dlouhý tunel, kterým se měla převážet těla zemřelých pacientů. I zde lidé popisovali kroky nebo pocit, že se za nimi někdo pohybuje, přestože byli uvnitř sami.

Výtah v staré nemocnici

Kolem roku 2018 popsala zdravotní sestra z jedné nemocnice v Illinois zkušenost s výtahem, který během nočních směn opakovaně zastavoval v patře, jež bylo částečně mimo provoz.

Sestra tvrdila, že se jí několikrát stalo, že nastoupila do prázdného výtahu, zmáčkla svoje patro a kabina se cestou sama zastavila o patro výš. Dveře se otevřely do zhasnuté chodby, ale nikdo nenastoupil.

Nejdřív to považovala za závadu. Jenže během několika týdnů zažila stejnou situaci několikrát a podobnou zkušenost jí popsaly i dvě kolegyně. Jedna z nich tvrdila, že jednou při otevření dveří zahlédla na konci chodby siluetu člověka. Než se dveře zavřely, postava zmizela.

Technická závada výtahu je samozřejmě velmi pravděpodobné vysvětlení. To ale nezabránilo personálu, aby se mezi sebou nezačal bavit o tom, že je lepší v noci používat druhý výtah.

Pokoj, kde se sestry necítily dobře

V jedné nemocnici v Pensylvánii se měl kolem roku 2020 mezi zaměstnanci šířit příběh o pokoji, ve kterém se pacienti i personál opakovaně necítili dobře, aniž by dokázali přesně říct proč.

Někteří pacienti údajně tvrdili, že během noci někdo stojí u dveří nebo vedle jejich postele. Jiní si stěžovali na klepání ze stěny. Jedna sestra zase popsala, že při úklidu pokoje zaslechla za sebou jasné kroky, přestože byla uvnitř sama.

Nejpodivnější bylo, že podobné poznámky měli dělat i lidé, kteří o pověsti pokoje předem nevěděli.

Personál mu proto začal přezdívat "ten pokoj" a pokud byl prázdný, některé sestry tvrdily, že do něj během noční služby raději nechodily samy. Ne proto, že by věřily na duchy, ale protože se tam jednoduše necítily dobře.

Chodba, kde někdo chodil

V roce 2019 pracoval sanitář v nemocnici v Yorkshiru v Anglii. Během nočních směn měl pravidelně převážet vybavení přes starší část budovy, kde bylo několik pokojů mimo provoz.

Jednou v noci zaslechl před sebou pomalé kroky. Zvuk byl podle něj jasný a pravidelný, jako kdyby někdo šel stejným směrem asi dvacet metrů před ním.

Když zabočil za roh, chodba byla prázdná.

O několik dní později se situace opakovala. Tentokrát kroky slyšela i další členka personálu. Oba chvíli stáli a poslouchali, jak se zvuk pohybuje směrem ke konci chodby.

Když se tam vydali, nikoho nenašli.

Později jim jeden z dlouholetých zaměstnanců řekl, že podobné kroky se v této části budovy údajně ozývají už roky.

Výtah, který jel do suterénu

Další anonymní svědectví pochází z americké nemocnice a mělo se odehrát přibližně kolem roku 2021. Zaměstnanec nastoupil během noční směny do výtahu a chtěl jet do přízemí.

Místo toho kabina sjela do suterénu.

Dveře se otevřely do servisní chodby, kam se běžně dostával jen personál s oprávněním. Nikdo tam nestál a zaměstnanec žádné tlačítko pro suterén nezmáčkl.

Zmáčkl tedy znovu přízemí. Dveře se zavřely, ale výtah se několik vteřin nepohnul. Potom se znovu otevřely do stejné chodby.

Teprve na třetí pokus výtah skutečně odjel.

Když o tom později mluvil s kolegou, ten mu řekl, že stejný výtah údajně občas dělá něco podobného i dalším lidem. Technik žádnou konkrétní závadu nenašel.

Pokoj na konci oddělení

V roce 2022 popsala zdravotní sestra z nemocnice v Ohiu pokoj na konci chodby, kterému se část nočního personálu raději vyhýbala. Pacienti si tam měli opakovaně stěžovat na zvuk otevíraných dveří, šeptání a pohyb závěsu kolem postele.

Jedné noci měla sestra během kontroly vejít dovnitř a zjistit, že pacient spí. Když se otočila k odchodu, uslyšela za sebou tiché "počkejte".

Otočila se zpět k pacientovi, ale ten stále spal.

Sestra pokoj zkontrolovala, nikoho dalšího nenašla a odešla. Později se o tom zmínila kolegyni. Ta jí měla odpovědět, že podobný hlas v pokoji slyšela už několikrát.

Od té doby tam podle svého vyprávění během nočních směn chodily raději ve dvou.

Taková místa často získají svou pověst postupně. Jeden zaměstnanec zaslechne kroky, druhý uvidí postavu, někdo další zažije zvláštní chování výtahu nebo nepříjemný pocit v konkrétním pokoji. Každou jednotlivou událost lze vysvětlit únavou, technickou závadou, akustikou budovy nebo náhodou. Když se ale podobné příběhy opakují roky na stejném místě, začne se o něm mezi personálem mluvit. A někdy stačí jen to, aby se z obyčejné chodby nebo pokoje stalo místo, kam po půlnoci nikdo nechce chodit sám.

Operační sály a jednotky intenzivní péče jsou prostředí, kde se každá sekunda sleduje na monitorech. Pacienti jsou pod narkózou, připojení k přístrojům nebo v kritickém stavu a kolem nich pracuje několik zdravotníků najednou. Právě odtud ale pocházejí některá z nejzajímavějších svědectví lidí, kteří po probuzení dokázali popsat věci, jež se kolem nich odehrávaly ve chvíli, kdy byli podle zdravotnického personálu v bezvědomí. V některých případech šlo o konkrétní části zákroku, polohu lidí v místnosti nebo předměty, které předtím neviděli.

Operace, při které měla sledovat vlastní tělo

Jeden z nejznámějších případů se odehrál v roce 1991 v Barrow Neurological Institute ve Phoenixu v Arizoně. Pacientka podstupovala mimořádně náročnou operaci velkého mozkového aneurysmatu. Během zákroku byla hluboce anestetizovaná, oči měla zakryté a v uších speciální zařízení používané ke sledování mozkových reakcí.

Po operaci popsala, že měla během části zákroku pocit, jako kdyby se nacházela nad operačním stolem a sledovala celý tým pod sebou. Dokázala popsat neobvyklý chirurgický nástroj používaný při otevření lebky a vzpomínala také na rozhovor personálu týkající se cév v její noze.

Její popis později odpovídal některým skutečným událostem ze sálu. Případ se stal známým právě proto, že operace zahrnovala fázi hlubokého podchlazení, při níž bylo pacientce na určitou dobu zastaveno srdce a zásobování mozku krví. Dodnes se diskutuje o tom, ve které přesné části zákroku jednotlivé vzpomínky vznikly a zda mohly být výsledkem sluchových vjemů nebo vzpomínek vytvořených během jiné fáze operace.

Muž, který věděl, kam sestra položila jeho zuby

Na konci 70. let v nemocnici Canisius Wilhelmina v nizozemském Nijmegenu byl přivezen přibližně čtyřicetiletý muž v kritickém stavu po srdeční zástavě. Neměl zjistitelný puls, nedýchal a zdravotníci okamžitě zahájili dlouhou resuscitaci.

Před zavedením dýchací trubice mu zdravotní sestra vyndala z úst horní zubní náhradu a položila ji na vysouvací část resuscitačního vozíku. Pacient byl během celé situace v hlubokém bezvědomí. Po více než hodině se podařilo obnovit krevní oběh a muž byl převezen na jednotku intenzivní péče.

Když stejnou zdravotní sestru přibližně o týden později znovu spatřil, překvapil ji tím, že ji poznal a řekl, že právě ona ví, kde jsou jeho zuby.

Následně popsal, jak mu náhradu vyndala a kam ji položila. Tvrdil také, že během resuscitace viděl své tělo i zdravotníky jakoby shora a dokázal popsat část místnosti i samotný resuscitační vozík. Sestra později uvedla, že ji jeho znalost těchto detailů velmi překvapila.

Pacient na JIP sledoval práci personálu shora

Další případ byl zaznamenán při několikaletém výzkumu na jednotce intenzivní péče v Morriston Hospital ve Swansea v jižním Walesu a zveřejněn v roce 2006. Šedesátiletý muž se zde zotavoval po akutní operaci kvůli rakovině střev. Prodělal těžkou sepsi a selhávání několika orgánů a stále potřeboval podporu dýchání.

Když ho personál posadil do křesla, jeho stav se náhle zhoršil. Klesl mu krevní tlak, přestal reagovat na oslovení i bolestivé podněty a zdravotníci ho rychle přesunuli zpět na lůžko. Lékař kontroloval reakce jeho očí, sestra mu čistila ústa a fyzioterapeutka nervózně sledovala situaci zpoza závěsu.

Pacient byl v tu dobu hluboce v bezvědomí.

Když se později probral, nemohl kvůli ventilátoru mluvit, a tak dostal tabulku s písmeny. Jeho první sdělení bylo, že měl dojem, že zemřel a všechno sledoval shora.

Později popsal lékaře kontrolujícího jeho oči, chování fyzioterapeutky i sestru pracující kolem jeho úst. Část jeho popisu odpovídala tomu, co přítomný personál během jeho bezvědomí skutečně dělal. Některé detaily byly později předmětem odborné diskuse, protože nebyly popsány úplně přesně. Přesto případ zdravotníky zaujal natolik, že byl podrobně zpracován jako součást výzkumu zážitků pacientů na intenzivní péči.

Vědomí během srdeční zástavy

V roce 2014 byly zveřejněny výsledky rozsáhlého mezinárodního projektu AWARE, který sledoval pacienty resuscitované po srdeční zástavě v nemocnicích ve Velké Británii, Spojených státech a Rakousku.

Většina přeživších si z období resuscitace nic nepamatovala. Někteří ale popsali různé vzpomínky a jeden případ byl zvláštní tím, že bylo možné část pacientova vyprávění časově porovnat s průběhem skutečné resuscitace.

Pacient po zotavení popsal členy zdravotnického týmu a také zvuky automatického zařízení používaného během resuscitace. Právě opakující se zvukové pokyny umožnily výzkumníkům přibližně určit, kdy měl své vzpomínky získat.

Nešlo o důkaz toho, že člověk sledoval svoje tělo zvenčí, ale případ ukázal něco jiného – určitá forma vnímání nebo vzpomínek se může za určitých okolností objevit i během resuscitace, kdy pacient na okolí nijak běžně nereaguje.

Co si člověk skutečně pamatuje z operačního sálu?

Příběhy z operačních sálů a jednotek intenzivní péče jsou trochu jiné než běžná nemocniční vyprávění. Tady většinou nejde o neznámou postavu na chodbě nebo zvuk z prázdného pokoje. Zvláštní je spíš to, co dokáže pacient po probuzení popsat.

Člověk v celkové anestezii nebo v kritickém bezvědomí může někdy zachytit zvuky, útržky rozhovorů nebo jiné podněty a mozek z nich později vytvoří vzpomínku. Zážitky blízké smrti jsou navíc skutečným předmětem lékařského výzkumu a jejich přesný vznik není ve všech případech zcela objasněný.

Pro zdravotníky ale musí být zvláštní chvíle, kdy se pacient probudí a začne jim popisovat, co přesně během několika kritických minut dělali kolem jeho lůžka. Zvlášť pokud byli do té chvíle přesvědčení, že o ničem z toho nemohl vědět.

Jedno svědectví se dá snadno připsat únavě, špatnému světlu nebo krátkému okamžiku, kdy si člověk něco vyloží jinak, než se skutečně stalo. Zajímavější ale bývají případy, kdy stejnou postavu popíše několik zaměstnanců nezávisle na sobě. Někdy pracují na jiných směnách, jindy se vůbec neznají a o předchozích zážitcích nevědí. Přesto mluví o podobném oblečení, stejném místě a někdy dokonce i o stejném chování neznámé postavy.

Žena v historické uniformě

V jedné starší nemocnici v Londýně se během několika let mezi zaměstnanci opakovaně objevovalo svědectví o ženě ve starém typu zdravotnické uniformy. První záznamy podobných vyprávění pocházely už z druhé poloviny 20. století.

Jedna sestra měla ženu zahlédnout pozdě večer na konci chodby. Předpokládala, že jde o kolegyni, ale uniforma jí připadala neobvykle stará. Když se za ní vydala, postava zabočila do prostoru u pokojů a zmizela.

O několik měsíců později popsal jiný zaměstnanec velmi podobnou ženu. Tvrdil, že stála poblíž dveří jednoho z pokojů a po několika vteřinách odešla směrem ke schodišti. Když ji chtěl dohnat, nikdo tam nebyl.

Až později oba zjistili, že jejich popisy se téměř shodovaly.

Muž v tmavém obleku

Kolem roku 2018 se mezi zaměstnanci jedné nemocnice v americkém státě Ohio začal opakovat příběh o vysokém muži v tmavém obleku, který se měl objevovat v jedné části oddělení.

První jej údajně viděla zdravotní sestra během noční kontroly. Muž stál na konci chodby a vypadal, jako kdyby na někoho čekal. Sestra se k němu vydala, ale postava zmizela dřív, než k ní došla.

O několik týdnů později popsal velmi podobnou postavu sanitář, který o prvním případu neměl vědět. Tvrdil, že muž stál poblíž výtahu a několik vteřin se díval směrem k sesterně.

Další zaměstnanec ho měl zahlédnout o několik měsíců později na stejném místě. Všichni tři popisovali vysokou postavu, tmavé oblečení a neobvykle bledý obličej.

Dívka u schodiště

V nemocnici v Pensylvánii se kolem roku 2020 několikrát objevilo svědectví o mladé dívce stojící poblíž starého schodiště.

Jedna z uklízeček ji měla zahlédnout brzo ráno. Myslela si, že jde o návštěvnici nebo příbuznou pacienta. Dívka měla dlouhé tmavé vlasy a světlé oblečení. Když uklízečka na chvíli sklopila oči a znovu se podívala, dívka byla pryč.

O několik měsíců později měla stejnou postavu vidět zdravotní sestra při noční službě. Popsala dlouhé vlasy, bledou tvář a světlé šaty.

Třetí zaměstnanec pak přišel s podobným svědectvím bez toho, aby znal předchozí příběhy. Až když o tom začal mluvit s kolegy, zjistil, že stejné místo už dříve zmiňovali i další lidé.

Starší muž u technického vchodu

V roce 2019 se v jedné nemocnici v Yorkshiru objevila série svědectví o starším muži, který se měl pohybovat poblíž technické části budovy.

Nejdřív ho údajně viděl pracovník údržby. Muž stál u dveří, kam běžní návštěvníci neměli přístup. Když na něj zaměstnanec zavolal, otočil se a odešel za roh.

Nikdo tam ale nebyl.

Později podobnou postavu popsala i členka nočního personálu. Tvrdila, že viděla staršího muže ve svetru a tmavých kalhotách stát přesně na stejném místě.

Když se o tom zmínila technikům, jeden z nich jí řekl, že podobného muže zahlédl už dříve jiný kolega. Podle všech tří popisů měl velmi podobný vzhled.

Žena, která se objevovala u stejného pokoje

Kolem roku 2021 se na jednom oddělení nemocnice v Illinois několikrát objevilo svědectví o ženě, která stála u dveří stejného pokoje.

První ji zahlédla zdravotní sestra krátce po půlnoci. Myslela si, že jde o příbuznou některého pacienta. Žena měla světlé vlasy a tmavý kabát. Když se k ní sestra přiblížila, postava ustoupila směrem ke stěně a zmizela z dohledu.

O několik týdnů později popsal podobnou ženu jiný člen personálu. Tvrdil, že ji viděl stát u stejného pokoje a dívat se dovnitř.

Třetí zaměstnankyně ji měla zahlédnout během ranní směny. Teprve potom se mezi personálem začalo mluvit o tom, že několik lidí nezávisle na sobě vidělo stejnou postavu na stejném místě.

Na podobných příbězích je zvláštní právě to, že každý jednotlivý zážitek může mít jednoduché vysvětlení. Člověk zahlédne stín, návštěvníka nebo kolegu a později si detaily vybaví trochu jinak. Když ale několik zaměstnanců, kteří spolu předtím o ničem nemluvili, popíše stejnou postavu na stejném místě, začne celý příběh působit o něco zvláštněji.