Tohle se opakovalo každý den. Týdny. Měsíce. Roky. Zvláštní je, jak rychle si člověk zvykne i na vlastní strach. Přestane se ptát proč, přestane hledat vysvětlení a jednoduše přijme, že některé věci prostě jsou. Já přijala, že přes ten průchod budu běhat. Stejně samozřejmě, jako jiní lidé zamykají dveře nebo kontrolují, jestli vypnuli sporák. Nikomu jsem o tom nevyprávěla. Jak bych taky mohla? "Bojím se průchodu." Znělo to absurdně. A přitom to byla pravda. Jediný člověk, kdo o tom věděl byla má kamarádka. Po letech si z celé té doby nevybavím jediný konkrétní den. Všechno splývá. Jen jeden zůstává naprosto ostrý a vrací se mi ve vzpomínkách se stejnou přesností jako fotografie. Bylo po škole. Na rameni jsem měla tašku. Počasí už si nepamatuji. Možná bylo zataženo, možná svítilo slunce. Na tom vlastně nezáleží. Pamatuji si jen cestu. Každý krok směrem k domu. Každý metr, který mě dělil od vrat. A ten zvláštní pocit, který se probudil mnohem dřív než obvykle. Nebyl stejný jako jindy. Byl těžší. Naléhavější. Jako by mě něco uvnitř varovalo. Ne slovy. Pocitem. Když jsem došla až ke vratům, zastavila jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Možná deset vteřin, možná minutu. Najednou se mi vůbec nechtělo vejít dovnitř. Neměla jsem k tomu jediný rozumný důvod. Jen jsem cítila, že bych neměla. Rozhlédla jsem se po ulici. Lidé chodili kolem mě, aniž by mi věnovali jediný pohled. Pro ně to byl úplně obyčejný den. Pro mě ne. Dívala jsem se do tmavého průchodu a měla pocit, že se dívám na místo, které znám až příliš dobře, a přesto jako bych ho viděla poprvé. Nebylo v něm nic. Žádný člověk. Žádný pohyb. Jen prázdný prostor mezi dvěma domy. Zhluboka se nadechla a cítila, jak mi srdce buší rychleji než obvykle. Je to jen průchod, řekla jsem si v duchu. Jen průchod. Nic víc. Udělala jsem krok dovnitř. Pak druhý. Zastavila jsem se. Ještě jednou jsem se rozhlédla. Prázdno. Ticho. Zhluboka jsem se nadechla, až mě zabolelo na hrudi. Jedna. Dvě. Tři. A rozběhla jsem se. První kroky byly vždycky nejrychlejší. Jako by tělo samo vědělo, co má dělat, a neponechávalo rozhodnutí na mně. Podrážky bot tvrdě dopadaly na kamennou dlažbu a jejich pravidelný rytmus se odrážel od stěn zvláštní ozvěnou. Ta nepřicházela jen zezadu, ale vracela se ze všech stran najednou, až jsem občas nedokázala poznat, jestli slyším vlastní kroky, nebo jen jejich odraz. Dívala jsem se před sebe, ke světlu na druhém konci průchodu. Vždycky jsem se soustředila jen na něj. Nikdy jsem se nerozhlížela kolem sebe. Chtěla jsem mít ten prostor co nejrychleji za sebou. S každým krokem sílil ten známý pocit. Nebyl to obyčejný strach ze tmy. Byl to stejný pocit, jaký člověk zažije, když vstoupí do místnosti, o níž je přesvědčený, že je prázdná, a přesto má jistotu, že v ní není sám. Nešlo o představu ani o myšlenku. Byl to instinkt. Celé tělo mi říkalo jediné – nejsi tu sama. Běžela jsem dál a neodvažovala se zpomalit. Připadalo mi, že kdybych jen na okamžik přešla do chůze, stalo by se něco, co už nepůjde vzít zpátky. Dodnes nevím, proč jsem tehdy udělala to, co následovalo. Možná jsem chtěla sama sobě dokázat, že za mnou opravdu nikdo není. V polovině průchodu jsem prudce otočila hlavu. Jen na zlomek vteřiny. Podívala jsem se za sebe. Nebyl tam nikdo. Průchod zůstával stejně prázdný jako před několika okamžiky. Žádná postava, žádný pohyb. Jen dlouhý pás kamenné dlažby vedoucí zpátky k vratům. Okamžitě jsem otočila hlavu zpátky. A v té jediné vteřině se všechno změnilo. Dodnes nedokážu ten okamžik popsat jinak než tak, jak jsem ho prožila. Bylo to, jako když se otočíte a někdo stojí těsně před vámi. Tak blízko, že už nevidíte jeho obličej ani tělo. Jen temnou plochu vyplňující celé zorné pole. Neviděla jsem tvář. Neviděla jsem ani obrysy postavy. Jen tmu. Ne tmu průchodu, ale tmu, která byla několik centimetrů přede mnou. A pak přišel náraz. Nebyl to lehký dotek ani pád způsobený nepozorností. Nebyla to rána, kterou si člověk zpětně namluví, když zakopne. Byl to tvrdý odpor. Tak skutečný, že si ho dodnes dokážu vybavit celým tělem. Narazila jsem do něčeho pevného. Do něčeho, co stálo přímo přede mnou. Síla střetu mě okamžitě odrazila dozadu. Na okamžik jsem ztratila dech. Pamatuji si jen pocit, že letím, pak prudký dopad na záda, studenou dlažbu a ticho. Takové ticho, jaké jsem v tom průchodu nikdy předtím neslyšela. Ležela jsem několik vteřin bez hnutí. Taška mi spadla z ramene a zůstala ležet o kus dál. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že mi praskne hrudník. Snažila jsem se nadechnout, ale nešlo to. Nakonec jsem se opřela o lokty a rozhlédla se. Nejdřív před sebe, potom kolem sebe, a nakonec za sebe. Průchod byl prázdný. ….. Úplně prázdný. Na místě, kde jsem před jedinou vteřinou do něčeho narazila, nebylo vůbec nic. Žádný člověk. Žádná překážka. Žádný sloup. Žádné otevřené dveře. Nic. Seděla jsem na studené dlažbě a dívala se přímo před sebe. Snažila jsem se pochopit, co se právě stalo. To přece nebylo možné. Nešlo o pocit ani o domněnku. Ten náraz jsem cítila. Celým tělem. Cítila jsem odpor. Sílu, která mě odrazila zpátky. A přesto jsem před sebou viděla jen prázdný prostor. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Možná několik vteřin, možná déle. V takových chvílích přestává čas plynout normálně. Nakonec jsem se zvedla. Kolena se mi třásla tak silně, že jsem měla problém udělat první krok. Sebrala jsem tašku, ani jsem si ji pořádně nepřehodila přes rameno, a rozběhla se ke vchodu našeho domu. Nepamatuji si, že bych se ještě jednou otočila. Neměla jsem odvahu. Celou cestu jsem měla jedinou myšlenku – dostat se dovnitř. Nic jiného neexistovalo. Jen dveře. Klíče. Zámek. Když jsem doběhla ke vchodu, ruce se mi třásly tak silně, že jsem se několikrát netrefila klíčem do zámku. Až napočtvrté zapadl tam, kam měl. Odemkla jsem, vběhla dovnitř, prudce za sebou zabouchla dveře a zamkla. Pak jsem o ně zůstala opřená zády. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak rychle dýchám, jak se třesu a jak mě po pádu bolí záda. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Vím jen, že jsem se bála od těch dveří odejít. Jako by jejich tenká vrstva dřeva byla jedinou věcí, která mě dělila od něčeho, čemu jsem nerozuměla. Od té události uplynulo mnoho let. Zažila jsem během života řadu zvláštních věcí a některé z nich byly možná ještě podivnější než tahle. Přesto se právě k tomuto okamžiku vracím nejčastěji. Ne proto, že bych tehdy něco viděla. Právě naopak. Nikdy jsem nemohla říct, že jsem viděla ducha. To bych si vymýšlela. Neviděla jsem žádnou postavu, žádný obličej ani oči. Jen zlomek vteřiny tmy těsně před sebou. To jediné jsem zahlédla. Ale něco jiného vím s naprostou jistotou. Uprostřed prázdného průchodu jsem do něčeho narazila. Do něčeho, co mě zastavilo. Do něčeho, od čeho jsem se odrazila. A když jsem se po pádu podívala před sebe, nebylo tam vůbec nic. Nikdy jsem si nedokázala vysvětlit, co se tehdy stalo. A možná právě proto mě ta vzpomínka pronásleduje víc než všechny ostatní. Protože některé otázky člověk časem zodpoví. A některé s ním zůstanou až do konce života. Ta moje začíná jedinou větou.

 Jak je možné narazit do něčeho, co tam vůbec není?