Ukázka z knihy

Průchod

Jsou místa, na která člověk zapomene hned poté, co je opustí. A pak jsou místa, která si pamatuje celý život. Ne proto, že by byla krásná nebo něčím výjimečná na první pohled, ale protože se tam stalo něco, co se vám prostě zavrtá do hlavy. Stačí si na to místo po letech vzpomenout a najednou přesně víte, jak vypadalo, jak tam bylo chladno, jak zněly vaše kroky a jak zvláštní atmosféru mělo.

Náš dům na Smíchově byl obyčejný starý činžák s vysokými okny a oprýskanou fasádou. Nic, čeho by si člověk při pohledu zvenku nějak zvlášť všiml. Jenže k našemu vchodu se nedalo vejít rovnou z ulice. Nejdřív se muselo projít dlouhým průchodem pod přední budovou a teprve potom se člověk dostal do vnitrobloku k našemu domu. A právě ten průchod byl pro mě místem, na které jsem nikdy nezapomněla.

Byl poměrně široký, měl vysoký strop a starou kamennou dlažbu. Přes den do něj pronikalo světlo jen z obou konců, kde byla ve vratech malá okénka, takže uprostřed bývalo vždycky o něco větší šero. Zhruba v prostřední části byl po jedné straně ještě vchod do domu, kterému průchod patřil a pod kterým vlastně vedl. V létě tam bylo chladno, v zimě ještě větší zima a každý krok se rozléhal dutou ozvěnou, kterou staré průchody prostě mají.

Kdybych ho ukázala někomu cizímu, pravděpodobně by se na mě podíval a řekl:

"A co je na něm?"

A vlastně bych mu ani nedokázala odpovědět. Na pohled na něm nebylo nic. Žádná strašidelná socha, podivné dveře nebo sklep uprostřed průchodu. Prostě průchod. Jenže já jsem se v něm od začátku necítila dobře.

Zpočátku to nebyl nějaký vyložený strach. Spíš hodně nepříjemný dojem, který přišel pokaždé, když jsem vešla dovnitř. Velmi rychle se k tomu přidalo silné přesvědčení, že mě tam někdo sleduje. Ne že bych někoho viděla. Nikdo za mnou nestál a přede mnou se nic nehýbalo, ale stejně jsem měla potřebu se pořád otáčet a kontrolovat prostor kolem sebe. Někdy jsem byla tak nervózní, že jsem jen čekala, kdy se za mnou někdo ozve. Jako kdyby byl někdo kousek ode mě a jen čekal, až se podívám jinam.

Venku přitom bylo všechno normální. Lidé chodili po ulici, projížděla auta, někdo se bavil pod oknem. Pak jsem prošla vraty a jako by se všechno najednou odřízlo. Ruch ulice zůstal za mnou a já automaticky zpozorněla. Vlastní kroky se ke mně vracely ozvěnou a čím déle jsem byla uvnitř, tím víc jsem chtěla být zase venku.

Časem jsem si vytvořila úplně absurdní rituál. Nejdřív jsem se podívala, jestli průchodem někdo nejde. Když ano, byla jsem spokojená. Šla jsem prostě za tím člověkem a připadala si mnohem bezpečněji. Dotyčný samozřejmě neměl ani tušení, že se z něj právě stal můj osobní doprovod přes průchod.

Horší bylo, když tam nikdo nebyl. To jsem se většinou zastavila u vrat, podívala se dovnitř a chvíli poslouchala. Očima jsem projela celý prostor, jestli tam někde někdo nestojí, i když jsem přesně věděla, jak hloupě to musí vypadat.

"Je to jen průchod," řekla jsem si. Jen průchod.

Pak jsem se nadechla.

Raz. Dva. Tři. A rozběhla jsem se.

Ne že bych šla jen rychle. Opravdu jsem běžela. A dělala jsem to prakticky pokaždé.

Trvalo to dlouho. Ne pár dní nebo týdnů, ale roky. Člověk by řekl, že když nějakým místem chodí pořád dokola, časem si zvykne. U mě to fungovalo přesně opačně. Čím víc jsem ten průchod znala, tím méně jsem ho měla ráda. Nikomu jsem o tom moc nevyprávěla, protože co jsem měla říct.

"Bojím se průchodu." To by znělo vážně divně.

Moje nejlepší kamarádka o tom ale věděla a vlastně mě docela chápala. I jí se doma občas děly zvláštní věci, takže když jsem jí o průchodu vyprávěla, nepřipadalo jí to tak absurdní jako mně. Nemusela jsem jí složitě vysvětlovat, proč mi vadí místo, na kterém vlastně nic nebylo. Jinak jsem si ale tenhle svůj každodenní běh nechávala pro sebe.

Z celé té doby si samozřejmě nepamatuju každý den. Většina jich splývá dohromady. Jeden si ale pamatuju velmi dobře.

Bylo po škole a šla jsem domů jako obvykle. Na rameni jsem měla tašku. Jaké bylo přesně počasí, už si nepamatuju, ale mám dojem, že bylo zataženo a možná chvíli po dešti. Vím hlavně to, že už cestou domů se se mnou něco dělo. Tentokrát to začalo ještě dřív, než jsem vůbec došla k vratům. Čím víc jsem se k nim blížila, tím větší nervozita ve mně narůstala. Najednou se mi tam vůbec nechtělo. Jako kdyby mě něco uvnitř varovalo, ať tentokrát raději nejdu dál.

Když jsem dorazila k průchodu, zastavila jsem se před vraty. Chvíli jsem tam jen stála a dívala se na ně. Nakonec jsem je trochu pootevřela a nakoukla dovnitř.

Nikde nikdo.

Neměla jsem jediný rozumný důvod zůstávat venku, a přesto jsem se nemohla přinutit udělat další krok. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po ulici normálně chodili lidé a všichni si hleděli svého. Jen já jsem stála před pootevřenými vraty a přemýšlela, jestli mám vůbec vejít.

"Prosím tě, kašli na to a běž," řekla jsem si nakonec sama pro sebe.

Vstoupila jsem dovnitř. Udělala jsem pár kroků a znovu se zastavila. Ještě jednou jsem se podívala před sebe i za sebe.

Pořád nic.

Hluboce jsem se nadechla, zavřela oči a začala počítat.

Raz. Dva. Tři.

A rozběhla jsem se tak rychle, jak jsem jen dokázala. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli vypadám směšně nebo jestli přeháním. Chtěla jsem se prostě dostat na druhou stranu.

Moje kroky se rozléhaly po celém průchodu. Kdo někdy běžel po staré kamenné dlažbě v prázdném prostoru, asi ví, jaký to dělá rámus. Zvuk se vrací ze stran i zezadu a člověk chvílemi skoro nepozná, co jsou ještě jeho vlastní kroky a co už ne.

Já se dívala hlavně před sebe, na světlo na druhém konci.

Nezastavovat se.

Moc se nerozhlížet.

Prostě se dostat ven.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Čím dál silněji jsem byla přesvědčená, že v tom průchodu nejsem sama. Nebyl to strach z tmy a nepředstavovala jsem si žádnou konkrétní postavu. Jen jsem měla naprostou jistotu, že je tam se mnou ještě někdo. Jako kdyby se něco pohybovalo za mnou stejným směrem a pořád se drželo těsně mimo můj pohled.

Všechno ve mně mi říkalo, ať nezastavuju. A hlavně ať se neotáčím.

Jenže přesně to jsem nakonec udělala.

Byla jsem zhruba uprostřed průchodu a pořád jsem běžela, když jsem na jediný okamžik otočila hlavu za sebe.

Nikdo tam nebyl. Okamžitě jsem se podívala zpátky před sebe.

A v tu chvíli jsem uviděla tmu.

Ne tmu průchodu. Tahle byla přímo přede mnou.

Bylo to jako ve chvíli, kdy se otočíte a někdo stojí tak blízko, že vám vyplní celé zorné pole. Už vlastně nevidíte obličej ani tělo. Jen tmavou plochu těsně před sebou.

A hned potom jsem do něčeho narazila.

Tvrdě. Takovou silou, že mě to odhodilo dozadu.

Vůbec jsem nestihla přemýšlet, do čeho jsem vrazila. Jen jsem před sebou cítila něco pevného a o okamžik později jsem letěla na zem. Dopadla jsem na záda na dlažbu. Taška mi sklouzla z ramene, otevřela se a učebnice se rozlétly po průchodu. Několik vteřin jsem tam zůstala ležet a snažila se popadnout dech. Všechno se stalo tak rychle, že mi chvíli vůbec nedocházelo, co se právě stalo. Před chvílí jsem běžela. Pak jsem do něčeho narazila. A teď jsem ležela na zemi mezi rozházenými věcmi. Když jsem se konečně trochu vzpamatovala, zvedla jsem hlavu a podívala se před sebe.

Nic.

Sedla jsem si a rozhlédla se kolem sebe. Před sebe, za sebe, do stran.

Nikde nikdo.

A tím jsem si byla naprosto jistá. Celý průchod jsem předtím viděla, těsně před nárazem jsem se podívala i za sebe a nikdo tam nebyl. Neměl tam kdo stát ani odkud během té krátké chvíle přijít.

Až tehdy mi začalo naplno docházet, co se vlastně stalo. Já jsem do něčeho narazila. Nevymyslela jsem si to a nebylo to tak, že bych zakopla a až potom si začala namlouvat, že přede mnou něco stálo. Jasně jsem před sebou cítila pevný odpor. Narazila jsem do něj takovou silou, že mě odhodil dozadu na zem.

Jenže přede mnou nikdo nebyl.

Právě to pro mě na celé té události bylo nejhorší. Věděla jsem, že jsem do něčeho narazila, a zároveň jsem věděla, že tam žádný člověk nestál.

Seděla jsem na dlažbě a hlavou mi běželo jediné.

Do čeho jsem to sakra narazila?

Jak je možné, že jsem uprostřed prázdného průchodu narazila do něčeho pevného?

A co byla ta tma, kterou jsem těsně před nárazem viděla?

Nakonec jsem se zvedla. Třásly se mi nohy a chtěla jsem být hlavně pryč. Posbírala jsem učebnice, nacpala je zpátky do tašky a rozběhla se ke vchodu našeho domu. Tentokrát už jsem se neotočila.

Ani náhodou.

Když jsem doběhla ke dveřím, třásly se mi ruce tak silně, že jsem se nemohla trefit klíčem do zámku. Několikrát mi klíče dokonce vypadly z ruky a spadly na zem. Sehnula jsem se pro ně a snažila se sama sebe uklidnit.

"No tak. Uklidni se. Musíš dovnitř."

Myslím, že až napočtvrté jsem se konečně trefila. Odemkla jsem, vlítla dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Chvíli jsem stála opřená zády o ně a jen dýchala. Teprve tam mi naplno došlo, jak strašně jsem byla vyděšená. A taky jak mě po tom pádu bolí záda. Pak jsem co nejrychleji vyběhla nahoru do našeho bytu. Zabouchla jsem za sebou dveře, zamkla a konečně si sedla. Chvíli jsem jen zírala před sebe a snažila se srovnat si v hlavě, co se právě stalo.

Do čeho jsem to vůbec narazila?

Co to sakra bylo?

Tohle nebyl jeden z těch zážitků, u kterých si po letech říkám, jestli jsem něco špatně slyšela nebo se jen lekla vlastního stínu. Tady se stalo něco fyzického. Do něčeho jsem vrazila takovou silou, že jsem skončila na zemi. Od té události uplynulo hodně let a zažila jsem od té doby spoustu dalších zvláštních věcí. Přesto se mi právě tenhle okamžik vrací pořád. Možná právě proto, že jsem tehdy vlastně nic pořádného neviděla. Nemůžu říct, že přede mnou stál duch. Neviděla jsem žádnou postavu, obličej ani oči. Zahlédla jsem jen tmu těsně před sebou.

A potom přišel náraz.

Jednu věc ale vím naprosto jistě. Běžela jsem prostředkem prázdného průchodu a narazila do něčeho, co jsem nedokázala vidět ani vysvětlit.

Náraz byl skutečný.

Pád byl skutečný.

Rozházené učebnice po dlažbě byly skutečné.

A možná právě proto se mi po těch letech pořád vrací stejná otázka:

Jak je možné narazit do něčeho, co tam vůbec není?