Dne 5. prosince 1945 odstartovalo z námořní letecké základny Fort Lauderdale na Floridě pět amerických torpédových bombardérů TBM Avenger. Na palubách bylo celkem 14 mužů a mělo jít o běžný navigační výcvik nad Atlantikem. Žádné z pěti letadel se už nevrátilo. A co je na celém případu ještě podivnější? Když po nich vyrazilo pátrací letadlo s dalšími třinácti muži na palubě, zmizelo také.

Skupina označovaná jako Flight 19 – Let 19 odstartovala ve 14:10. Velel jí poručík Charles C. Taylor, zkušený pilot, který měl za sebou tisíce letových hodin. Trasa nebyla ničím neobvyklá. Piloti měli absolvovat navigační cvičení nad oceánem, provést cvičné bombardování a následně se vrátit zpět do Fort Lauderdale. První část letu probíhala normálně, ale přibližně kolem čtvrté hodiny odpoledne začalo být z rádiové komunikace zřejmé, že posádky nevědí, kde se nacházejí. Taylor hlásil problémy s orientací i kompasy a snažil se určit, kudy se mají vrátit na Floridu.

Situace se postupně zhoršovala. Taylor se zřejmě domníval, že se nachází nad oblastí Florida Keys, přestože skupina mohla být ve skutečnosti nad Bahamami a postupně se vzdalovat od floridského pobřeží. Pozemní stanice se snažily určit jejich polohu a navést je zpět, ale rádiové spojení bylo stále horší. Z komunikace dokonce zaznělo přesvědčení jednoho z pilotů, že kdyby jednoduše zamířili na západ, dostali by se domů. Mezitím se však zhoršovalo počasí, přicházela tma a v nádržích rychle ubývalo palivo.

Poslední zachycené zprávy přišly kolem 18:20. Taylor měl ostatním letadlům nařídit, aby zůstala těsně u sebe, a piloti už počítali s možností, že budou muset nouzově přistát na hladině, jakmile některému z nich začne docházet palivo. Potom nastalo ticho. Pět bombardérů a čtrnáct mužů zmizelo někde nad Atlantikem a žádné další potvrzené spojení už nepřišlo.

Americké námořnictvo okamžitě zahájilo rozsáhlou pátrací akci. Do vzduchu byly vyslány také hydroplány Martin PBM Mariner. Jeden z nich odstartoval večer s třináctičlennou posádkou, ale po několika minutách se rovněž odmlčel a už se nikdy nevrátil. V jeho případě existuje pravděpodobné vysvětlení – posádka obchodní lodi v oblasti údajně zahlédla výbuch a následně také olejovou skvrnu na hladině. PBM Mariner měl navíc pověst stroje náchylného k požárům způsobeným únikem paliva. Přesto je až znepokojivé, že během jediného večera zmizelo šest vojenských letadel a celkem 27 mužů.

Následující dny byly prohledávány obrovské oblasti oceánu. Pátrání však nepřineslo žádný jednoznačný výsledek. Nebyla nalezena těla, záchranné čluny ani trosky pěti Avengerů, které by bylo možné s jistotou spojit s Letem 19. A právě tato skutečnost pomohla vytvořit jednu z nejznámějších leteckých záhad historie.

Nejpravděpodobnější vysvětlení přitom nemusí být nijak nadpřirozené. Taylor se mohl jednoduše špatně zorientovat a kvůli své mylné představě o poloze vést skupinu dál nad otevřený Atlantik. K tomu se přidaly problémy s kompasy, horšící se počasí, tma a nedostatek paliva. Letadla nakonec pravděpodobně musela nouzově přistát na rozbouřené hladině. Těžké vojenské stroje mohly po dopadu velmi rychle klesnout ke dnu a trosky mohly skončit ve velké hloubce.

Případ se později stal jedním z nejslavnějších příběhů spojovaných s Bermudským trojúhelníkem. Objevily se teorie o magnetických anomáliích, časových poruchách, UFO nebo dalších nevysvětlitelných jevech. Pro žádnou z nich však neexistují spolehlivé důkazy. Dochované informace mnohem více odpovídají tragické kombinaci navigačního omylu, špatných podmínek a docházejícího paliva.

Přesto zůstává jedna otázka, která celé záhadě dodává sílu i po více než osmdesáti letech: Kde jsou ta letadla? Na dně Atlantiku bylo v průběhu let nalezeno několik vraků Avengerů, některé byly dokonce chvíli považovány za stroje z Letu 19, ale žádný z pěti ztracených bombardérů nebyl s jistotou identifikován.

Možná tedy jejich trosky dodnes leží hluboko pod hladinou někde na místě, které ještě nikdo pořádně neprozkoumal. A možná právě skutečnost, že po pěti velkých vojenských letadlech a čtrnácti lidech nezůstala žádná definitivní stopa, dělá z Letu 19 jednu z nejpůsobivějších záhad letectví.

Pět letadel odstartovalo na obyčejný výcvikový let. O několik hodin později už nikdo nevěděl, kde jsou. A jejich poslední cesta zůstává dodnes ukrytá někde pod hladinou Atlantiku.

V květnu roku 1968 se americká jaderná ponorka USS Scorpion (SSN-589) vracela z nasazení ve Středozemním moři zpět do svého domovského přístavu v Norfolku ve Virginii. Na palubě bylo 99 mužů. Ponorka patřila do třídy Skipjack a byla jednou z moderních útočných jaderných ponorek amerického námořnictva. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla její cesta domů změnit v jednu z největších námořních záhad studené války. Poslední známé hlášení o její poloze pocházelo z oblasti přibližně 50 mil jižně od Azorských ostrovů. Poté se Scorpion odmlčel. Když 27. května nedorazil podle plánu do Norfolku, začalo být jasné, že se stalo něco vážného. Rozběhlo se rozsáhlé pátrání, ale 5. června byla ponorka i se svou posádkou oficiálně prohlášena za pravděpodobně ztracenou.

Následující měsíce se americké námořnictvo snažilo zjistit, kde přesně Scorpion skončil. Pátrání komplikovala obrovská plocha Atlantiku a skutečnost, že nikdo přesně nevěděl, co se s ponorkou stalo. Vyšetřovatelé využívali také záznamy podmořských akustických systémů, které zachytily neobvyklé zvuky v době, kdy Scorpion zmizel. Nakonec bylo v říjnu 1968 nalezeno jeho vrakoviště přibližně 400 mil jihozápadně od Azor, na dně Atlantiku v hloubce okolo 10 000 stop, tedy přibližně tří kilometrů. Fotografie ukázaly těžce poškozenou a rozdělenou ponorku. Části trupu byly deformované obrovským tlakem vody a konstrukce se při sestupu do hloubky zhroutila. Vrak zůstal na místě a spolu s ním i jaderný reaktor a výzbroj, kterou Scorpion během poslední plavby nesl.

Největší otázka ale zůstala nezodpovězena: co způsobilo katastrofu? Vyšetřování amerického námořnictva nedokázalo určit jednoznačnou příčinu. Oficiální vyšetřovací komise nakonec uvedla, že z dostupných důkazů není možné přesnou příčinu ztráty Scorpionu spolehlivě stanovit. Během dalších desetiletí vzniklo několik teorií. Jedna z nejčastěji diskutovaných možností souvisí s torpédem Mark 37. Mohlo dojít k jeho poruše nebo k takzvanému "hot run", kdy se motor torpéda nečekaně aktivuje ještě uvnitř torpédometu. Posádka by se v takové situaci mohla pokusit torpédo deaktivovat nebo se ho zbavit. Další teorie počítá s výbuchem vodíku vznikajícího při nabíjení baterií. Objevila se také možnost náhlého zaplavení některé části ponorky v důsledku technické závady. Žádná z těchto variant však nebyla definitivně prokázána.

Případ navíc od začátku obklopovala atmosféra studené války. Scorpion se krátce před svým zmizením pohyboval v oblasti, kde operovala sovětská plavidla, a právě proto se později objevila mnohem dramatičtější teorie – že americkou ponorku mohla potopit sovětská ponorka nebo torpédo. Někteří autoři tvrdili, že mohlo jít o tajnou odvetu za ztrátu sovětské ponorky K-129, která se potopila jen několik měsíců předtím. Pro tuto teorii ale neexistuje všeobecně přijímaný důkaz a americké námořnictvo ji nikdy nepotvrdilo. Spekulace posílil také fakt, že část dokumentů souvisejících s vyšetřováním byla dlouhá léta utajena. Právě kombinace tajné vojenské mise, studené války a nejasné příčiny katastrofy způsobila, že kolem posledních hodin Scorpionu vzniklo množství teorií, které se objevují dodnes.

Na celé události je možná nejznepokojivější právě to, jak málo toho o posledních okamžicích posádky skutečně víme. Některé akustické analýzy naznačují, že před definitivním zhroucením trupu mohlo dojít k několika menším explozím nebo jiným náhlým událostem. Ponorka potom pravděpodobně začala nekontrolovaně klesat. Jakmile překročila hloubku, kterou už její tlakový trup nebyl schopen vydržet, následovala katastrofická imploze. V několika okamžicích působila na konstrukci síla, proti které neměla šanci. Co však tento řetězec událostí spustilo, zůstává nejasné. Vrak ležící hluboko na dně Atlantiku poskytl mnoho odpovědí o tom, jak se ponorka nakonec rozpadla, ale neodpověděl spolehlivě na otázku, proč začala klesat.

USS Scorpion tak zůstává jednou z nejznámějších nevysvětlených katastrof v historii moderního amerického námořnictva. Devětadevadesát mužů se z poslední plavby nikdy nevrátilo a jejich ponorka dodnes spočívá několik kilometrů pod hladinou Atlantiku. Více než půl století po tragédii existují technické analýzy, fotografie vraku i tisíce stran dokumentů, přesto stále chybí definitivní vysvětlení. Mohla za katastrofu porucha torpéda? Výbuch bateriových plynů? Náhlé zaplavení? Nebo se během tajné mise odehrálo něco, co se veřejnost nikdy nedozvěděla? Právě tato poslední nezodpovězená otázka dělá z příběhu USS Scorpion dodnes jednu z nejtemnějších záhad hlubokého Atlantiku.

Večer 23. listopadu 1953 zachytili operátoři americké protivzdušné obrany na radaru neznámý objekt pohybující se nad oblastí Hořejšího jezera, nedaleko americko-kanadské hranice. Objekt se nacházel v prostoru, který vzbudil pozornost vojenských kontrolorů, a proto bylo rozhodnuto vyslat letoun, aby ho identifikoval. Z letecké základny Kinross v Michiganu odstartovala dvoumístná stíhačka Northrop F-89C Scorpion. Pilotoval ji sedmadvacetiletý nadporučík Felix Moncla a na druhém sedadle byl radarový operátor Robert L. Wilson. Úkol měl být poměrně jednoduchý: přiblížit se k neznámému cíli, zjistit, o jaké letadlo jde, a vrátit se zpět na základnu. Jenže ani jeden z mužů se už nikdy nevrátil.

Wilson měl podle pozdějších záznamů problém zachytit cíl palubním radarem, a proto Monclu k neznámému objektu naváděli operátoři ze země. Ti zároveň na svých obrazovkách sledovali dva samostatné radarové body – jeden představoval Scorpion a druhý neidentifikovaný cíl. Stíhačka se k němu postupně přibližovala. Když byla dostatečně blízko, odehrálo se něco, co se stalo základem celé záhady. Oba radarové body se spojily v jediný. Pro kontrolory to samo o sobě nemuselo znamenat nic neobvyklého – při těsném průletu se mohly dvě radarové stopy na obrazovce překrýt a po chvíli zase oddělit. Jenže tentokrát se už stopa Scorpionu znovu neobjevila. Současně zmizel i jeho identifikační signál a pokusy dovolat se posádce rádiem zůstaly bez odpovědi.

Okamžitě začala pátrací akce, do které se zapojily americké i kanadské jednotky. Prohledávalo se rozsáhlé území Hořejšího jezera a jeho okolí, ale nepodařilo se najít těla obou mužů ani jednoznačně identifikované trosky jejich stíhačky. Špatné počasí pátrání komplikovalo a s postupujícím časem se naděje, že se posádku podaří najít živou, rychle zmenšovala. F-89C Scorpion s Felixem Monclou a Robertem Wilsonem zmizel beze stopy. Právě skutečnost, že k poslednímu známému okamžiku letu došlo při přibližování k neidentifikovanému radarovému cíli, udělala z případu jednu z nejznámějších leteckých záhad spojených s UFO z období studené války.

Americké letectvo však přišlo s mnohem méně tajemným vysvětlením. Podle oficiální vyšetřovací zprávy měl být neznámým objektem ve skutečnosti kanadský vojenský transportní letoun C-47, který se pohyboval mimo plánovanou trasu. Scorpion ho měl pouze identifikovat. Vyšetřovatelé následně předpokládali, že Moncla po přiblížení k cíli ztratil orientaci a jeho stíhačka se zřítila do jezera. V dokumentech se objevila také možnost problémů s prostorovou orientací neboli vertigem, ale tato možnost nebyla stanovena jako definitivní příčina nehody. Okolnosti kolem kanadského letadla navíc později vyvolaly další otázky. Pilot letu, který měl být podle americké verze cílem zachycení, v pozdějším rozhovoru popřel, že by věděl o jakémkoliv podobném incidentu. To samozřejmě samo o sobě nedokazuje přítomnost něčeho nevysvětlitelného, ale nesrovnalosti pomohly příběhu přežít desítky let.

Právě zde začínají mnohem temnější teorie. Někteří badatelé a autoři zabývající se UFO upozorňují především na poslední obraz radarové situace: Scorpion míří přímo k neznámému cíli, dvě stopy se spojí a letoun už se nikdy neobjeví. Objevily se proto spekulace o srážce ve vzduchu, útoku neznámého stroje, a v těch nejextrémnějších verzích dokonce o tom, že byl Scorpion neznámým objektem "pohlcen" nebo unesen. Pro žádnou z těchto možností ale neexistuje spolehlivý důkaz. Samotný fakt, že radarové body splynuly, neznamená, že se fyzicky spojila i obě letadla – radar mohl při jejich těsné blízkosti jednoduše zobrazovat jednu stopu. Přesto právě obraz dvou bodů, které se přibližují, spojí a jeden z nich už nikdy není spatřen, patří k nejznepokojivějším částem celého případu.

Záhada dostala další pokračování v roce 2006, kdy se na internetu objevila zpráva, že skupina potápěčů údajně našla vrak Monclovy stíhačky na dně Hořejšího jezera. Zpráva vzbudila značnou pozornost, protože by po více než půl století mohla přinést odpověď na otázku, co se tehdy skutečně stalo. Ukázalo se však, že údajný nález byl podvod a společnost, která měla vrak objevit, ve skutečnosti neměla věrohodné zázemí. Ani tento příběh tedy k vyřešení případu nepomohl. Oficiálně zůstává nejpravděpodobnějším vysvětlením letecká nehoda během pokusu o zachycení jiného letadla, jenže bez nalezeného vraku nelze přesný průběh posledních okamžiků letu spolehlivě rekonstruovat.

Více než sedmdesát let po zmizení tak stále zůstává jedna jednoduchá otázka: co se skutečně odehrálo nad Hořejším jezerem v noci 23. listopadu 1953? Felix Moncla a Robert Wilson odstartovali, aby zjistili, co představuje neznámá stopa na radaru. K cíli se dostali. Pozemní kontrola sledovala jejich přibližování téměř až do samotného konce. Potom se dvě radarové stopy staly jednou – a Scorpion zmizel. Žádná rádiová zpráva vysvětlující katastrofu, žádný potvrzený vrak a žádná definitivní odpověď. A právě proto se Kinrosský incident dodnes pohybuje na hranici mezi nevysvětlenou leteckou nehodou a jedním z nejpodivnějších UFO případů studené války.

Večer 21. října 1978 odstartoval dvacetiletý australský pilot Frederick Valentich z letiště Moorabbin nedaleko Melbourne. Letěl s jednomotorovou Cessnou 182L, registrační značky VH-DSJ, směrem na King Island přes Bassův průliv. Mělo jít o poměrně běžný let a Valentich měl za sebou přibližně 150 hodin ve vzduchu. V 19:06 však kontaktoval Melbourne Flight Service a zeptal se, zda se v jeho oblasti nachází nějaké další letadlo. Odpověď zněla, že v dané výšce žádný známý provoz není. Valentich přesto tvrdil, že nad ním letí neznámý stroj. Popsal několik jasných světel a objekt, který se měl pohybovat vysokou rychlostí a opakovaně přeletovat nad jeho Cessnou. Řídícímu letového provozu řekl, že to vypadá, jako kdyby si s ním druhý pilot "hrál". Jenže čím déle komunikace pokračovala, tím podivnější Valentichova hlášení byla.

Podle dochovaného přepisu komunikace Valentich nedokázal určit, o jaký typ letadla jde. Tvrdil, že objekt má lesklý nebo kovový povrch, zelené světlo a pohybuje se nad ním způsobem, který nedokáže vysvětlit. V jednu chvíli měl objekt zmizet, následně se ale znovu objevil přímo nad jeho letadlem. Potom Valentich oznámil problémy s motorem. Když se ho řídící letu zeptal, zda dokáže neznámý stroj identifikovat, zazněla věta, která se stala nejslavnější částí celého případu: "Není to letadlo." Jeho poslední komunikace pokračovala do přibližně 19:12. Na konci hlásil, že se podivný objekt znovu vznáší nad ním. Potom zůstal mikrofon několik sekund otevřený a v rádiovém spojení byl zaznamenán neidentifikovaný zvuk, často popisovaný jako kovový nebo škrábavý. Následně bylo ticho. Frederick Valentich už nikdy neodpověděl.

Rozběhla se rozsáhlá pátrací akce nad Bassovým průlivem a v okolí Cape Otway. Letadla i lodě několik dní prohledávaly oblast, kde se měl Valentich naposledy nacházet, ale Cessna ani její pilot nebyli nalezeni. Pátrání bylo po čtyřech dnech ukončeno bez výsledku. Případ začal okamžitě přitahovat obrovskou pozornost, protože Valentich před svým zmizením několik minut podrobně popisoval objekt, který podle něj nebyl běžným letadlem. Jeho zmizení navíc nezanechalo jednoznačně potvrzené trosky, tělo ani nouzové volání, které by objasnilo, co se s ním stalo. Pozdější vyšetřování australského ministerstva dopravy nedokázalo přesnou příčinu určit a případ skončil bez definitivního vysvětlení. Koronerské šetření později ponechalo výsledek otevřený a Valentich byl veden jako nezvěstný, pravděpodobně mrtvý.

Právě poslední rozhovor mezi Valentichem a řídícím letového provozu způsobil, že se případ stal jedním z nejslavnějších UFO incidentů v historii Austrálie. Po jeho zmizení se objevila svědectví lidí, kteří tvrdili, že toho večera pozorovali nad oblastí Bassova průlivu neobvyklá světla nebo objekty. Někteří badatelé proto začali pracovat s teorií, že Valentich mohl skutečně narazit na neidentifikovaný létající objekt. V nejextrémnější verzi měl být pilot dokonce unesen společně se svým letadlem. Pro takový scénář ale neexistuje žádný přímý důkaz. Samotné hlášení neznámého objektu potvrzuje pouze to, co Valentich během letu popisoval – nikoliv původ nebo skutečnou povahu toho, co viděl. Přesto právě skutečnost, že jeho výpověď vznikala živě během rádiové komunikace jen několik minut před zmizením, dodává případu dodnes mimořádně znepokojivý rozměr.

Existují samozřejmě i mnohem běžnější vysvětlení. Jedna z teorií předpokládá, že Valentich mohl ztratit prostorovou orientaci během nočního letu nad vodou. Nad temným mořem je pro pilota bez jasného horizontu snadné získat chybnou představu o poloze letadla. Někteří skeptici proto navrhují, že světla, která Valentich pozoroval, mohla patřit jinému letadlu, hvězdám nebo dokonce odrazům světel jeho vlastní Cessny. Pokud se letadlo dostalo do nebezpečné polohy nebo sestupu, mohl pilot neznámý objekt popisovat ve chvíli, kdy ve skutečnosti bojoval se ztrátou orientace. Objevila se také teorie, že Valentich své zmizení zinscenoval, případně že šlo o sebevraždu, ale ani tyto možnosti nebyly prokázány. Jeho rodina a lidé, kteří ho znali, takovým vysvětlením nevěřili.

Další záhada se objevila několik let po zmizení. Na Flinders Islandu byla nalezena část krytu motoru pocházející z letounu Cessna 182. Sériové rozmezí odpovídalo skupině letadel, do které patřila i Valentichova Cessna, nikdy se však nepodařilo prokázat, že nalezený díl skutečně pocházel z VH-DSJ. Ani tento nález tedy nepřinesl definitivní odpověď. Pokud se Valentich zřítil do Bassova průlivu, proudy mohly části vraku odnést daleko od místa nehody. Stejně tak ale nelze pouze na základě jednoho kusu letadla určit, co se v posledních minutách letu odehrálo.

Právě kombinace dochované rádiové komunikace, podivného popisu neznámého objektu a úplného zmizení člověka i letadla udržuje tento případ živý dodnes. Frederick Valentich neohlásil obyčejnou poruchu a potom nezmizel beze slova. Několik minut před přerušením spojení opakovaně tvrdil, že ho sleduje něco, co nedokáže identifikovat. Popsal světla, kovový vzhled, neobvyklý pohyb a nakonec pronesl, že objekt podle něj není letadlo. Potom se ozval neznámý zvuk a spojení skončilo. Co Frederick Valentich toho večera skutečně viděl, dodnes nikdo spolehlivě neví. Mohlo jít o tragickou leteckou nehodu způsobenou dezorientací, technickou závadu nebo chybným vyhodnocením světel na obloze. Ale dokud nebude jeho Cessna jednoznačně nalezena a příčina zmizení vysvětlena, zůstane jeho poslední let jednou z nejpodivnějších leteckých záhad moderní historie.

Dne 4. dubna 1943 odstartovalo z americké základny Soluch v Libyi pětadvacet bombardérů B-24D Liberator k útoku na přístav v italské Neapoli. Mezi nimi byl i bombardér Lady Be Good s devítičlennou posádkou. Pro většinu mužů na palubě šlo o jednu z prvních bojových misí. Let komplikovalo špatné počasí a část formace se proto před dosažením cíle otočila. Lady Be Good pokračovala sama, nakonec však ani ona cíl úspěšně nenapadla a vydala se zpět do severní Afriky. V noci posádka rádiem hlásila problémy s navigací a žádala o pomoc při hledání základny. Potom spojení utichlo. Letoun se už nevrátil a následující pátrání nepřineslo žádný výsledek. Předpokládalo se, že bombardér pravděpodobně spadl do Středozemního moře. Devět mužů bylo považováno za nezvěstné a příběh tím mohl skončit. Jenže téměř šestnáct let poté se stalo něco, co z případu Lady Be Good udělalo jednu z nejpodivnějších leteckých záhad druhé světové války.

V listopadu 1958 přelétávali britští geologové nad téměř liduprázdnou částí Libyjské pouště, když hluboko v písku spatřili něco, co tam vůbec nemělo být – velký vojenský letoun. Nacházel se přibližně 400 mil, tedy přes 600 kilometrů, jižně od bývalé základny Soluch. Pozemní výprava dorazila k vraku v březnu 1959 a potvrdila neuvěřitelné zjištění: šlo o ztracený bombardér Lady Be Good. Letadlo leželo uprostřed pouště celé roky, daleko od místa, kde ho kdokoliv hledal. Suché prostředí jej navíc zachovalo v překvapivě dobrém stavu. V interiéru zůstávalo vybavení posádky a další předměty, ale po devíti mužích nebyla ani stopa. Vrak přitom nevypadal jako letadlo, které by se po prudké havárii roztříštilo na tisíce kusů. Z jeho polohy a stop kolem bylo patrné, že po dopadu na pouštní povrch ještě značnou vzdálenost klouzal po písku. Nejpodivnější však bylo, že když dopadl, nikdo už uvnitř nebyl.

Vyšetřovatelé postupně složili dohromady pravděpodobný průběh osudné noci. Posádka se při návratu ztratila a v temnotě zřejmě přeletěla vlastní základnu, aniž si uvědomila, že ji má už za sebou. Pokračovala stále na jih, hlouběji a hlouběji do Sahary. Když začalo docházet palivo, všech devět mužů letadlo opustilo na padácích. Opuštěný Lady Be Good pokračoval ještě nějakou dobu bez posádky a poté sám dopadl do pouště. Osm členů posádky se po seskoku našlo a vydalo se pěšky na sever, protože se domnívali, že pobřeží a pomoc jsou mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Devátý muž se při seskoku od ostatních oddělil. Pro posádku tak začal mnohem děsivější boj než samotný let – pochod obrovskou pouští s minimem vody a bez skutečné představy, jak daleko od civilizace se nacházejí.

Až v roce 1960 začalo pátrání odhalovat jejich poslední cestu. Postupně byly nalezeny ostatky osmi členů posádky. Někteří muži dokázali ujít desítky kilometrů vyprahlou pouští a podle amerického Národního muzea letectva pět z nich překonalo asi 78 mil, tedy přibližně 125 kilometrů. Jeden z mužů se dostal dokonce přibližně 109 mil, téměř 175 kilometrů daleko. Podle nalezených záznamů někteří členové posádky přežili osm dní, přestože měli jen velmi omezené množství vody. Tělo devátého člena posádky nebylo nikdy nalezeno. Tragické na celém příběhu je i to, že muži pravděpodobně netušili, že jen několik desítek kilometrů jižně od místa, kde seskočili, ležel jejich bombardér. V jeho troskách přitom zůstávaly zásoby, které jim mohly dát větší šanci na přežití. Oni však věřili, že jejich jedinou nadějí je cesta na sever, a proto pokračovali dál pouští.

Tím však podivný příběh Lady Be Good úplně neskončil. Části bombardéru byly po jeho nalezení odvezeny a některé se později použily v jiných letadlech. Národní muzeum amerického letectva zaznamenává několik následných nehod, které časem vytvořily pověst jakési "kletby Lady Be Good". Letoun C-54, do kterého byly namontovány některé součástky z vraku, později utrpěl problémy s vrtulí. C-47 využívající rádiový přijímač z Lady Be Good musel nouzově přistát do Středozemního moře. Ještě podivnější byl případ armádního letounu Otter, který měl namontovanou loketní opěrku ze sedadla bombardéru. Otter havaroval v zálivu Velká Syrta s deseti muži na palubě a po letadle se téměř nic nenašlo. Jedním z předmětů, které později vyplavilo moře na břeh, měla být právě loketní opěrka pocházející z Lady Be Good. Neexistuje samozřejmě žádný důkaz, že by mezi těmito nehodami existovala nadpřirozená souvislost – jde o zvláštní shodu okolností, která však k legendě bombardéru neodmyslitelně patří.

Příběh Lady Be Good je dnes z velké části vysvětlený, ale tím není o nic méně mrazivý. Devět mužů zmizelo během jediné noci a téměř šestnáct let nikdo netušil, že jejich letadlo neleží na dně moře, ale uprostřed nekonečné Sahary stovky kilometrů od místa, kde ho hledali. Když bylo konečně objeveno, bylo prázdné. Teprve další pátrání odhalilo poslední zoufalou cestu jeho posádky přes poušť. Lady Be Good se tak nestal záhadou proto, že bychom dnes vůbec nevěděli, co se stalo, ale kvůli neuvěřitelnému řetězci událostí, který působil téměř nemožně: letadlo přeletělo vlastní základnu, zmizelo v poušti, bez posádky pokračovalo v letu, samo přistálo v písku a potom tam téměř šestnáct let čekalo, než ho někdo znovu spatřil.

V noci z 18. na 19. září 1976 začali obyvatelé Teheránu hlásit na obloze podivný jasně zářící objekt. Několik lidí telefonovalo na letiště Mehrabad a popisovalo světlo, které se nepodobalo běžnému letadlu. Službu konající důstojník se nejprve domníval, že jde o hvězdu, ale když se sám podíval na oblohu, rozhodl se kontaktovat velení. Krátce poté dostalo íránské letectvo rozkaz vyslat k objektu stíhačku F-4 Phantom II. Pilot mohl jasný cíl spatřit už z velké vzdálenosti a začal se k němu přibližovat. Ve chvíli, kdy se dostal přibližně 25 námořních mil od objektu, však podle vojenského hlášení přestaly fungovat jeho přístroje i rádiová komunikace. Pilot proto pronásledování vzdal a otočil se zpět. Jakmile se od objektu vzdálil, systémy se měly znovu vrátit do normálu.

O několik minut později byla vyslána druhá F-4 Phantom II, kterou pilotoval major Parviz Jafari. Tentokrát se podařilo neznámý objekt zachytit také na palubním radaru. Podle odtajněného amerického vojenského hlášení měl radarový odraz velikostí připomínat velké dopravní letadlo, ale skutečné rozměry objektu nebylo možné určit kvůli jeho mimořádné záři. Posádka popisovala světla střídající modrou, zelenou, červenou a oranžovou barvu. Když se F-4 přibližovala, objekt měl udržovat odstup, jako kdyby reagoval na pohyb stíhačky. Jafari se přesto snažil pokračovat v pronásledování. Potom se podle hlášení stalo něco ještě podivnějšího.

Z hlavního světelného objektu se měl náhle oddělit menší jasně zářící objekt a vysokou rychlostí zamířit přímo ke stíhačce. Posádka jej údajně vnímala jako možnou hrozbu a Jafari se rozhodl připravit raketu AIM-9 Sidewinder. Právě v okamžiku, kdy se chystal použít zbraň, však podle vojenské zprávy přestal fungovat zbraňový systém a rádiová komunikace. Pilot místo střelby prudce změnil směr a zahájil úhybný manévr. Menší objekt jej měl krátce následovat a poté se vrátit zpět směrem k původnímu zářícímu objektu. Jakmile se F-4 dostala dál, systémy opět začaly fungovat. Tato část události je zachycena i v odtajněném hlášení, které bylo předáno americkým vojenským orgánům.

Tím ale pozorování ještě neskončilo. Posádka druhé F-4 následně hlásila další světelný objekt, který se měl oddělit od hlavního cíle a zamířit směrem k zemi. Piloti očekávali explozi, ale podle jejich výpovědi žádný výbuch nenastal. Místo toho měli v oblasti vidět velmi jasné světlo. Druhý den byla oblast prohledána a podle zprávy nebylo nalezeno nic, co by jednoznačně vysvětlovalo, co piloti v noci pozorovali. Samotný incident byl natolik neobvyklý, že zpráva o něm putovala přes americké vojenské a zpravodajské kanály a dostala se mimo jiné k Joint Chiefs of Staff a dalším vysokým úřadům Spojených států. To však samo o sobě neznamená, že americká vláda považovala objekt za mimozemskou loď – dokumentovalo se především nevysvětlené narušení vzdušného prostoru v citlivé oblasti během studené války.

Právě kombinace několika svědků, vojenských pilotů, radarového kontaktu a hlášených poruch přístrojů udělala z teheránského incidentu jeden z nejznámějších UFO případů 20. století. Existují ale i skeptická vysvětlení. Někteří badatelé později navrhli, že původním jasným objektem mohl být například Jupiter, který byl té noci dobře viditelný, zatímco technické problémy stíhaček mohly souviset s poruchami jejich vlastního vybavení. Kritici také upozorňují, že některé detaily příběhu pocházejí z pozdějších výpovědí a nemusí přesně odpovídat tomu, co bylo zaznamenáno bezprostředně po incidentu. Na druhou stranu původní odtajněná vojenská zpráva skutečně popisuje pronásledování neidentifikovaného objektu, radarový kontakt, oddělení dalšího světelného objektu a výpadky systémů F-4.

Na rozdíl od některých jiných UFO příběhů tedy teheránský incident nestojí pouze na vzpomínce jediného člověka. Dvě vojenské stíhačky byly vyslány proti neznámému cíli, piloti jej pozorovali a jedna posádka jej zachytila radarem. Když se letouny přiblížily, hlásily technické problémy, a druhá posádka navíc popsala objekt, který se měl oddělit od hlavního světla a zamířit přímo k jejich stíhačce. Co přesně se nad Teheránem té zářijové noci roku 1976 nacházelo, se dodnes nepodařilo jednoznačně určit. Mohlo jít o kombinaci astronomického jevu, technických závad a chybných interpretací ve vypjaté situaci. Ale právě množství neobvyklých událostí během několika desítek minut způsobilo, že teheránský UFO incident z roku 1976 zůstává dodnes jedním z nejdiskutovanějších vojenských setkání s neidentifikovaným objektem.

Dne 22. února 1996 odstartoval raketoplán Columbia na misi STS-75. Jedním z jejích hlavních úkolů byl experiment Tethered Satellite System, společný projekt Spojených států a Itálie. Astronauti měli vypustit malý satelit spojený s raketoplánem extrémně dlouhým vodivým lanem a zkoumat, jak se bude pohybovat v magnetickém poli Země a kolik elektrické energie dokáže tímto způsobem vytvořit. Satelit se postupně vzdaloval od Columbie a lano se rozvinulo do délky přibližně 19,6 kilometru. Experiment téměř dosáhl plánované délky, když se 25. února stalo něco nečekaného – lano se náhle přetrhlo a satelit začal společně s jeho dlouhou částí volně odlétávat do prostoru. NASA pozdějším vyšetřováním zjistila, že uvnitř lana došlo k elektrickému výboji, který materiál postupně propálil, až už nedokázal vydržet tah a přetrhl se. Samotná porucha tedy dnes záhadou není. To nejpodivnější však přišlo až potom.

Posádka pokračovala ve sledování unikajícího satelitu pomocí kamer raketoplánu. Na jednom ze záznamů je dobře vidět dlouhé zářící lano a kolem něj velké množství jasných kruhových objektů. Některé přilétají do záběru, jiné mění svou zdánlivou rychlost a několik z nich na první pohled působí, jako kdyby prolétávaly před lanem nebo za ním. Některé světelné útvary mají navíc zvláštní kruhový tvar s tmavším středem a jakýmsi zářezem na okraji. Právě tento záznam se později začal šířit mezi badateli zabývajícími se UFO a stal se jedním z nejznámějších "vesmírných UFO videí" vůbec. Zastánci této interpretace upozorňovali především na množství objektů a tvrdili, že pokud se skutečně nacházely poblíž téměř dvacet kilometrů dlouhého lana, musely by mít obrovské rozměry. NASA však nic takového nepotvrdila a samotná mise byla vedena jako vědecký experiment, jehož hlavní mimořádnou událostí bylo selhání lana.

Právě otázka vzdálenosti objektů od kamery je pro celý případ zásadní. Kamera ve vesmíru nemá běžné orientační body, podle kterých by bylo možné snadno určit, zda sledujeme několikacentimetrovou částici několik metrů od raketoplánu, nebo mnohem větší předmět vzdálený několik kilometrů. Jasný bod mimo správnou rovinu zaostření navíc může na televizní kameře získat velký kruhový tvar s tmavým středem a charakteristickým zářezem. V okolí raketoplánů se zároveň běžně pohybovaly krystalky ledu, drobné částice a materiál uvolněný ze samotného stroje. NASA měla podobné částice zdokumentované už během předchozích pilotovaných letů – například slavné "světlušky", které pozoroval John Glenn, se později ukázaly jako ledové částice uvolněné z povrchu kosmické lodi. Proto existuje velmi dobře možné technické vysvětlení, že i objekty zachycené během STS-75 byly malé částice blízko kamery, které díky optice působily mnohem větší a vzdálenější, než ve skutečnosti byly.

Přesto právě záznam STS-75 dodnes vyvolává otázky. Na videu je možné pozorovat množství světelných bodů pohybujících se různými směry kolem zářícího lana a bez znalosti optických vlastností kamery opravdu vypadají jako samostatné objekty pohybující se ve velké vzdálenosti. Někteří zastánci UFO teorií proto tvrdí, že NASA zachytila velké neidentifikované objekty pohybující se kolem satelitu, případně že některé z nich musely být mnohakilometrové. Pro takový závěr však neexistuje spolehlivý důkaz. Z jediného dvourozměrného záběru totiž nelze určit vzdálenost jednotlivých světelných bodů a bez této informace není možné vypočítat ani jejich skutečnou velikost. Samotná přítomnost objektu před obrazem lana také automaticky neznamená, že se nachází ve stejné vzdálenosti jako ono.

STS-75 je proto zajímavý případ právě tím, že skutečný záznam existuje a každý se na něj může podívat, ale jeho interpretace se dramaticky liší podle toho, co člověk předpokládá o vzdálenosti zachycených objektů. Víme, že Columbia skutečně vypustila satelit na téměř dvacet kilometrů dlouhém laně, víme, že se lano přetrhlo a že posádka unikající systém později filmovala. Víme také, že na záznamech jsou kolem něj vidět desítky světlých útvarů. Co však samotné světelné body představují, je mnohem méně dramatické, pokud přijmeme vysvětlení blízkými ledovými či jinými částicemi. Důkaz mimozemských plavidel STS-75 nepřinesl. Přesto se právě pohled na obrovské zářící lano pomalu se vzdalující od raketoplánu, kolem kterého se pohybují desítky podivných světel, stal jedním z nejznámějších a vizuálně nejpůsobivějších záhadných záběrů z historie pilotovaných kosmických letů.

Když se v červenci 1969 vydali Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins na historickou cestu k Měsíci, většina pozornosti světa se soustředila na samotné přistání. Během letu se ale odehrál i mnohem méně známý okamžik. Posádka Apolla 11 totiž během přeletu mezi Zemí a Měsícem pozorovala jasný objekt, který nedokázala okamžitě identifikovat. Podle pozdějšího technického rozboru mise si astronauti nejprve mysleli, že by mohlo jít o třetí stupeň rakety Saturn V označovaný jako S-IVB, který je předtím vyslal směrem k Měsíci. Když se však zeptali řídicího střediska v Houstonu, kde se S-IVB nachází, dostali odpověď, že je přibližně 6 000 námořních mil, tedy více než 11 000 kilometrů od nich. Objekt, který astronauti sledovali, však podle jejich dojmu vypadal mnohem bližší.

Astronauti se pokoušeli zjistit, na co se vlastně dívají. Buzz Aldrin později při technickém rozboru mise uvedl, že předtím kolem kosmické lodi pozorovali množství drobných předmětů souvisejících například s vypouštěním kapalin, ale tento objekt byl jasnější a výraznější. Posádka jej sledovala malým dalekohledem a snažila se rozpoznat jeho tvar. Aldrin jej popsal jako objekt připomínající písmeno L, zatímco Armstrong použil přirovnání k otevřenému kufru. Když se na něj dívali pomocí sextantu a měnili zaostření, jeho vzhled se měnil. Michaelu Collinsovi v jednu chvíli připomínal dutý válec, který se otáčel v prostoru. Astronauti však zároveň sami upozorňovali, že objekt byl na hranici rozlišovací schopnosti jejich očí a nebylo možné zjistit jeho skutečnou velikost ani vzdálenost.

Právě otázka na polohu raketového stupně se později stala jedním z nejčastěji zmiňovaných momentů celého příběhu. V oficiálním přepisu komunikace je skutečně zaznamenáno, jak se Armstrong Houstonu ptá, zda ví, kde se S-IVB nachází. Po několika minutách přišla odpověď, že je asi 6 000 námořních mil od Apolla 11. Astronauti ale tehdy do vysílačky neřekli, že pozorují UFO nebo mimozemskou loď. Snažili se pouze nepřímo zjistit, zda objekt, který viděli, může být právě část rakety. NASA navíc uvádí, že po oddělení Apolla byly ze stupně S-IVB odhozeny panely adaptéru, který předtím chránil lunární modul Eagle, a samotný stupeň byl následně odeslán na dráhu kolem Slunce. Jednou z možností proto bylo, že astronauti zahlédli některý z těchto panelů nebo jiný kus vybavení pocházející z jejich vlastní kosmické lodi.

Ani samotná posádka však během pozdějšího technického výslechu nedokázala objekt definitivně určit. Collins řekl, že žádný konečný závěr nemají – nevěděli, co přesně objekt byl, jak byl velký ani jak daleko se nacházel. Aldrin připustil možnost, že mohlo jít o jeden z odhozených panelů, zároveň ale uvedl, že pozorovaný tvar mu panel příliš nepřipomínal. Collins zase uvažoval, že mohlo jít o součást jejich vlastní kosmické lodi nebo například část antény. Všichni tři tedy hledali především technické vysvětlení a nikdo z nich netvrdil, že viděl mimozemské plavidlo. Přesto zůstává zajímavé, že trojice zkušených astronautů několik minut pozorovala objekt, který se jim nepodařilo s jistotou identifikovat ani po návratu na Zemi.

Právě tato nejistota později způsobila, že se příběh začal objevovat v knihách a dokumentech o UFO. Některé verze události postupem času získaly mnohem dramatičtější podobu a tvrdily, že astronauti během letu k Měsíci sledovali neznámé plavidlo nebo že NASA pozorování před veřejností tajila. Pro taková tvrzení ale neexistuje spolehlivý důkaz. Naopak samotná komunikace i pozdější výpovědi astronautů jsou veřejně dostupné v archivech NASA. Skutečná záhada je mnohem jednodušší: Apollo 11 opravdu během cesty k Měsíci pozorovalo objekt, který posádka nedokázala jednoznačně určit. Nejpravděpodobnější možností zůstává nějaká část vybavení nebo panel oddělený během předchozích manévrů, jenže bez přesné znalosti jeho vzdálenosti a velikosti už dnes nelze bezpečně určit, co trojice mužů tehdy skutečně viděla.

Apollo 11 tak kromě nejslavnějšího přistání na Měsíci zanechalo i jednu malou, ale dodnes zajímavou otázku. Co se několik desítek hodin po startu pohybovalo poblíž Columbie a Eagle? Astronauti viděli jasný objekt, sledovali jeho rotaci, pokoušeli se určit jeho tvar a ověřovali si u Houstonu, zda nemůže jít o část rakety. Odpověď ale nikdy nedostali s naprostou jistotou. A právě proto se tento krátký okamžik z jedné z nejlépe zdokumentovaných kosmických misí historie dodnes objevuje mezi nejznámějšími případy neidentifikovaných objektů pozorovaných přímo astronauty ve vesmíru.

V červnu 1965 se astronauti James McDivitt a Edward White vydali na čtyřdenní misi Gemini 4. Šlo teprve o druhý pilotovaný let programu Gemini a právě během něj se Edward White stal prvním Američanem, který vystoupil do volného prostoru. Mise trvala téměř 98 hodin a kosmická loď během ní obletěla Zemi 62krát. Kromě historického výstupu do vesmíru se ale během letu odehrál i mnohem méně známý okamžik, který se později stal jedním z nejslavnějších UFO příběhů spojených s americkými astronauty. James McDivitt totiž při jednom z obletů Země zahlédl neznámý bílý objekt zvláštního tvaru, který se pohyboval poblíž jejich kosmické lodi.

McDivitt o celé události podrobně mluvil o mnoho let později v rozhovoru pro projekt NASA Oral History. Edward White v té chvíli spal a McDivitt byl vzhůru sám. Gemini 4 kvůli šetření paliva volně rotovala prostorem a většina systémů byla vypnutá. Když McDivitt náhodou pohlédl z okna, spatřil venku něco, co ho okamžitě zaujalo. Objekt byl podle jeho popisu zcela bílý a měl geometrický tvar připomínající plechovku, ze které vyčnívalo něco podobného malé tyčce nebo tužce. Astronaut nedokázal určit, jak je předmět daleko ani jaké má skutečné rozměry. Mohl být malý a velmi blízko okna, ale stejně tak mohl být mnohem větší a nacházet se dál. Právě proto se rozhodl rychle zapnout systémy kosmické lodi pro případ, že by bylo potřeba změnit směr letu.

McDivitt zároveň popadl fotoaparát a pokusil se neznámý objekt několikrát vyfotografovat. Než se však systémy Gemini znovu zahřály a astronaut mohl loď lépe ovládat, kapsle se při své volné rotaci otočila tak, že objekt zmizel z jeho zorného pole. McDivitt se potom snažil kosmickou loď natočit zpět do místa, kde předmět před chvílí viděl, už ho ale nikdy znovu nespatřil. Celá situace byla zvláštní hlavně tím, že objekt podle něj nepřeletěl kolem Gemini obrovskou rychlostí, ale určitou dobu zůstával viditelný. McDivitt proto usuzoval, že se pravděpodobně pohyboval po podobné oběžné dráze jako jejich kosmická loď.

Po návratu na Zemi byly filmy z mise vyvolány, ale fotografie, které McDivitt během samotného pozorování pořídil, neukázaly nic použitelného. Astronaut později vysvětlil, že neměl čas nastavit zaostření, clonu ani vzdálenost a pouze rychle fotografoval směrem k objektu. Právě absence jasného snímku otevřela prostor pro nejrůznější spekulace. V médiích se začalo mluvit o UFO a některé jiné fotografie z Gemini 4 byly později mylně vydávány za snímky objektu, který McDivitt skutečně viděl. Jeden známý snímek s několika "disky" astronaut po letech vysvětlil jako odrazy šroubů ve vícevrstvém okně kosmické lodi. Zdůrazňoval také, že tato fotografie neměla s jeho původním pozorováním nic společného.

Samotný McDivitt přitom nikdy netvrdil, že viděl mimozemskou loď. Naopak se domníval, že nejpravděpodobnější vysvětlení je mnohem běžnější. Objekt podle něj mohl být kusem ledu odpadlým z Gemini, částí izolačního materiálu Mylar nebo jiným drobným předmětem, který se po určitou dobu pohyboval po podobné dráze jako jejich loď. Přirovnával případ k takzvaným "světluškám", které během programu Mercury pozoroval astronaut John Glenn a které se ukázaly být drobnými částicemi ledu. V roce 1999 McDivitt dokonce řekl, že na celé události podle něj nebylo nic skutečně abnormálního.

Přesto zůstává případ Gemini 4 zajímavý právě proto, že samotné pozorování nikdo definitivně neidentifikoval. Víme, že zkušený astronaut skutečně zahlédl bílý geometrický objekt s výčnělkem, pokusil se ho fotografovat a chtěl dokonce změnit orientaci kosmické lodi, aby jej mohl sledovat. Víme také, že fotografie nepřinesly odpověď a že objekt už podruhé nespatřil. Nejpravděpodobněji šlo o kus materiálu pocházející ze samotné Gemini, ale přesně určit, co McDivitt onoho dne viděl, už není možné. A právě proto se tento krátký okamžik z mise Gemini 4 dodnes připomíná jako jeden z nejznámějších případů, kdy astronaut přímo ve vesmíru pozoroval objekt, který v danou chvíli nedokázal identifikovat.