Existují případy zmizení, u kterých se po letech podaří zjistit alespoň část pravdy. Najde se člověk, objeví se nový svědek, důkaz nebo stopa, která konečně vysvětlí, co se stalo. A pak jsou případy, které zůstanou záhadou dokonce i poté, co jsou pohřešovaní nalezeni. Příběh rodiny Jamisonových z americké Oklahomy patří právě mezi ně. Bobby Jamison, jeho manželka Sherilynn a jejich šestiletá dcera Madyson zmizeli na podzim roku 2009. V odlehlé horské oblasti po nich zůstal automobil plný věcí, které člověk obvykle neopouští dobrovolně: telefony, doklady, peněženky, oblečení, GPS, jejich pes a také přibližně 32 000 dolarů v hotovosti. Rodina nikde. Několik let nebylo jasné, zda odešli dobrovolně, stali se obětí trestného činu nebo se jim přihodila nehoda. Pak byly nalezeny jejich ostatky. Člověk by čekal, že právě tím záhada skončí. Jenže neskončila. Dodnes totiž nikdo spolehlivě neví, proč Jamisonovi opustili své auto, co se s nimi poté odehrálo ani jak přesně zemřeli. A jako by celý případ nebyl dost zvláštní sám o sobě, ještě před zmizením měla rodina mluvit o duchách ve svém domě, "duchovním boji" a dalších podivných jevech.

Bobby, Sherilynn a malá Madyson

Bobby Dale Jamison žil se svou manželkou Sherilynn a šestiletou dcerou Madyson Stormy Star Jamison poblíž města Eufaula v Oklahomě. Na podzim roku 2009 začala rodina uvažovat o změně a zajímala se o přibližně čtyřicetiakrový pozemek v oblasti poblíž Red Oak v jihovýchodní Oklahomě. Šlo o poměrně divokou a řídce osídlenou krajinu v okolí Sans Bois Mountains. Rodina se na pozemek vydala podívat a právě tato cesta se stala jejich poslední známou cestou.

Za poslední potvrzené období, kdy byli Jamisonovi ještě naživu, je považován začátek října 2009. Dobové zprávy uvádějí 8. až 9. října. Několik dní poté už o nich nikdo nevěděl. Jejich automobil byl nalezen 17. října v odlehlé části Latimer County. Oblast byla hustě zalesněná, skalnatá a obtížně přístupná, což později výrazně komplikovalo i samotné pátrání.

Opuštěné auto

Právě obsah nalezeného vozu udělal z běžného pátrání případ, který dodnes fascinuje lidi po celém světě. Uvnitř zůstaly doklady, peněženky, mobilní telefony, GPS, oblečení a také rodinný pes. Když byl nalezen, byl ve špatném stavu, ale stále žil. Už samotná skutečnost, že by celá rodina odešla od automobilu a nechala psa uvnitř, vyvolávala otázky. Ještě zvláštnější ale byla hotovost. Ve voze bylo nalezeno přibližně 32 000 dolarů.

A právě odtud se začalo všechno komplikovat. Pokud někdo rodinu přepadl kvůli penězům, proč je nechal na místě? Pokud chtěli Jamisonovi dobrovolně zmizet a začít nový život, proč by odešli bez telefonů, dokladů, peněz a svého psa? A jestli z auta vystoupili jen na krátkou dobu, proč se nikdy nevrátili?

Rozsáhlé pátrání

Po Jamisonových se rozběhlo rozsáhlé pátrání. Terén ale nebyl jednoduchý. Husté stromy, skály, prudké svahy, bláto a velká rozloha oblasti výrazně komplikovaly práci pátracích týmů. Do hledání se zapojili dobrovolníci, profesionální záchranáři, psovodi, jezdci na koních, terénní vozidla i vrtulníky. Přesto se dlouhou dobu nenašlo vůbec nic. Žádné tělo, žádné jednoznačné známky zápasu ani stopa, která by vysvětlovala, kam tři lidé z jednoho automobilu zmizeli.

Právě skutečnost, že po tak rozsáhlém hledání nebyl nalezen ani jediný člen rodiny, způsobila, že začaly vznikat nejrůznější teorie. Některé byly poměrně logické, jiné mnohem divočejší.

Podivný záznam z domu

Vyšetřovatelé měli k dispozici také záznam z bezpečnostního systému u domu Jamisonových pořízený před jejich odjezdem. Bobby a Sherilynn na něm přenášejí věci mezi domem a automobilem a připravují se na cestu. Samotné video samozřejmě nic paranormálního ani kriminálního nedokazuje, pozornost ale vzbudilo jejich chování. Tehdejší šerif později popisoval, že se na záběrech pohybovali poněkud zvláštně, chvílemi se zastavovali a působili nepřítomně. Z toho postupně vzniklo často opakované tvrzení, že vypadali, jako by byli "v transu".

To už je ale interpretace. Z videa není možné spolehlivě určit psychický stav člověka ani říct, co se mu honí hlavou. Přesto se záznam stal jedním z důvodů, proč se začalo spekulovat o drogách, psychickém rozpoložení rodiny a později dokonce i o paranormálním působení. Žádné veřejně známé vyšetřování však nepotvrdilo, že by Jamisonovi byli zapojeni do obchodu s drogami.

Duchové v domě Jamisonových

Právě tady začíná část příběhu, která je pro mě osobně jedna z nejzajímavějších. Podle informací zveřejněných během vyšetřování mluvili Bobby a Sherilynn před svým zmizením s místním pastorem Garym Brandonem o tom, že ve svém domě zažívají zvláštní věci. Pastor později uvedl, že rodina hovořila o jakémsi "spiritual warfare" – duchovním boji.

Podle jeho výpovědi Bobby tvrdil, že na domě nebo v jeho okolí vídá několik duchů. Sherilynn měla rovněž mluvit o jejich přítomnosti a o tom, že jejich dcera Madyson komunikuje s neviditelnou bytostí nebo postavou. V některých popisech případu se objevuje i jméno Emily, které mělo patřit jedné z těchto postav. Zaznamenána je také velmi zvláštní informace, že se Bobby pastora měl ptát, zda existují nějaké "speciální náboje", kterými by bylo možné duchy zastřelit.

Tady je ale potřeba držet se faktů. Máme výpověď pastora o tom, co mu měla rodina říkat. Nemáme důkaz, že v jejich domě skutečně probíhala paranormální aktivita, a už vůbec ne důkaz, že by něco nadpřirozeného souviselo s jejich pozdější smrtí. To jsou dvě naprosto odlišné věci.

Čarodějnictví, satanismus a další příběhy

Po zmizení rodiny se začaly objevovat také řeči o čarodějnictví, satanismu a okultismu. Část z nich souvisela s nápisy, které měla Sherilynn vytvořit na velkém skladovacím kontejneru u jejich domu. Jeden z nich odkazoval na zabité kočky a čarodějnice. V kombinaci s pozdějším zmizením celé rodiny to samozřejmě znělo velmi dramaticky, existovalo ale i mnohem obyčejnější vysvětlení. Podle blízké rodinné přítelkyně měly nápisy souviset s konflikty se sousedy a s tím, že Sherilynn věřila, že někdo zabíjí její kočky. Mohlo tedy jít spíš o provokaci nebo výhrůžku než o důkaz nějakého skutečného rituálu.

V souvislosti s rodinou se objevily také informace o knize The Satanic Bible. Ani tady ale samotné vlastnictví nebo četba takové knihy nic nedokazuje. Z člověka to automaticky nedělá satanistu, člena sekty ani někoho zapojeného do okultních praktik. Přesto právě z podobných detailů postupně vznikla mnohem dramatičtější verze příběhu, podle které rodina praktikovala čarodějnictví nebo se zapletla s nějakou sektou. Pro takový závěr ale neexistují spolehlivé důkazy.

Teorie o sektě

Jednou z osob, která veřejně vyslovila možnost spojení se sektou, byla Sherilynnina matka Connie Kokotan. Po nalezení ostatků uvedla, že věří, že za zmizením její rodiny mohla stát náboženská skupina nebo kult. Její přesvědčení je samozřejmě součástí historie případu a stojí za zmínku, ale nejde o závěr vyšetřovatelů. Veřejně známé důkazy nepotvrdily, že by Jamisonovi byli zavražděni sektou nebo že by jejich zájem o duchovní témata přímo souvisel s tím, co se jim stalo.

A právě to je na celém případu zvláštní. Téměř každý detail lze nějak vložit do určité teorie, ale žádná z nich nedokáže uspokojivě vysvětlit všechno.

Dobrovolné zmizení?

Jednou z prvních možností bylo, že Jamisonovi chtěli prostě zmizet a začít nový život. Jenže proti tomu stojí obsah automobilu. Telefony, doklady, pes a hlavně přibližně 32 000 dolarů jsou přesně věci, které by člověk plánující nový život pravděpodobně potřeboval. Navíc se o několik let později ukázalo, že rodina nikam nový život začít neodjela. Byli mrtví.

Loupež nebo únos?

Další možností bylo cizí zavinění. Někdo mohl rodinu přinutit vystoupit z automobilu, odvést ji do lesa a zabít. Jenže znovu se vrací otázka peněz. Pokud by šlo o loupež, ponechat v automobilu desítky tisíc dolarů nedává příliš smysl. Samozřejmě to vraždu nevylučuje, protože peníze nemusely být motivem. Jenže ani tato teorie nenabízí jednoznačnou odpověď na to, co se stalo.

Nehoda a ztracení v horách

Možná nejméně dramatické vysvětlení je zároveň jedno z nejpravděpodobnějších: Jamisonovi mohli vystoupit z auta, vydat se do terénu a ztratit se. Oblast, ve které se nacházeli, byla skutečně velmi členitá a nebezpečná. Už během prvních pátrání vyšetřovatelé upozorňovali na hustý les, skály a obtížnou přístupnost.

Ani tato teorie ale nevysvětluje všechno. Proč odešli všichni tři? Proč si nevzali telefony? Proč nechali psa uvnitř auta? A především – co přesně způsobilo jejich smrt?

Po čtyřech letech přišel zlom

V listopadu 2013 objevili lovci v Latimer County lidské ostatky. Na místě se nacházely ostatky dvou dospělých a jednoho dítěte, přibližně tři míle od místa, kde byl v roce 2009 nalezen automobil Jamisonových. Podezření bylo okamžité, potvrzení ale přišlo až později. Dne 3. července 2014 Oklahoma Medical Examiner oficiálně potvrdil, že ostatky patří Bobbymu, Sherilynn a šestileté Madyson.

Po téměř pěti letech tak byla zodpovězena alespoň jedna otázka. Rodina neutekla, nevytvořila si novou identitu a nežila někde v utajení. Celou dobu se nacházela v oblasti nedaleko místa, kde bylo nalezeno jejich auto. A právě tím vznikla další velká otázka: jak je možné, že je rozsáhlé pátrání nenašlo?

Jak mohli zůstat tak dlouho neobjeveni?

Na první pohled může působit neuvěřitelně, že se ostatky nacházely jen několik kilometrů od automobilu a přesto je nikdo během velkého pátrání nenašel. Jenže terén byl mimořádně obtížný. Hustý porost, spadané listí, skalnaté svahy a obrovská plocha mohly způsobit, že pátrací tým prošel relativně blízko a ostatků si vůbec nevšiml. Ani stovky lidí, psi, vrtulníky a terénní technika totiž nedokážou v podobné krajině zaručit prohledání každého metru.

Nález, který záhadu nevyřešil

Po nalezení ostatků se čekalo, že forenzní vyšetření konečně odpoví na nejdůležitější otázku: jak Jamisonovi zemřeli. Jenže odpověď nepřišla. Ostatky byly po několika letech v přírodě natolik neúplné a poškozené, že nebylo možné spolehlivě určit příčinu ani způsob smrti.

Jinými slovy: odborníci dokázali určit, kdo zemřel, ale nikoli jak zemřel.

A právě tím se případ v podstatě zastavil.

Co se tedy Jamisonovým stalo?

Nevíme.

Mohlo jít o nehodu. Mohli se ztratit a podlehnout podmínkám. Mohli být zavražděni. Mohla za tím stát osoba, kterou znali, nebo někdo úplně cizí. Mohlo se stát něco, s čím vyšetřovatelé vůbec nepočítali. Žádná z těchto možností ale nebyla prokázána.

Stejně tak neexistuje důkaz o paranormální příčině. To, že rodina před zmizením mluvila o duchách, je fascinující a neobvyklá součást jejich historie. Bylo by ale nefér spojit dvě události jednoduchým závěrem, že duchové nebo jiné entity způsobily jejich smrt. Pro něco takového neexistují důkazy.

Zůstává však velmi zvláštní sled okolností. Rodina, která před zmizením údajně řeší duchy ve svém domě, odjede do odlehlých hor. Její automobil zůstane opuštěný, uvnitř jsou osobní věci, pes a desítky tisíc dolarů. Tři lidé zmizí. Rozsáhlé pátrání nenajde nic. O čtyři roky později se jejich ostatky objeví jen několik kilometrů od vozu – a ani jejich nalezení nedokáže vysvětlit, proč zemřeli.

Právě proto podle mě patří případ Jamisonových mezi záhady, které člověka nutí přemýšlet ještě dlouho potom, co o nich dočte. Ne proto, že bychom měli důkaz o něčem nadpřirozeném, ale proto, že známe začátek i konec celého příběhu a přesto nám pořád chybí ta nejdůležitější část.

Co se mezi tím vlastně stalo?

Rodina Jamisonových byla nakonec nalezena.

Odpověď na otázku, co se jí skutečně stalo, ale nalezena nebyla.

Některé případy zmizení působí děsivě právě proto, že začnou úplně obyčejně. Žádná opuštěná silnice uprostřed noci, žádný nebezpečný výlet do hor, žádné místo, kde by člověk automaticky čekal, že se může stát něco špatného. Jen tři děti, letní den, pláž a cesta, kterou už předtím několikrát absolvovaly.

Dne 26. ledna 1966 odešli devítiletá Jane Beaumontová, její sedmiletá sestra Arnna a čtyřletý bratr Grant ze svého domova v Somerton Park v Adelaide. Cílem byla nedaleká pláž Glenelg. Děti tam odjely autobusem přibližně v deset hodin dopoledne a rodiče očekávali jejich návrat kolem druhé hodiny odpoledne.

Nikdy se nevrátily.

Jejich zmizení se stalo jedním z nejznámějších nevyřešených případů v australské historii a dodnes zůstává otevřené.

Den, který začal úplně obyčejně

Dnes může působit zvláštně, že rodiče nechali děti ve věku devět, sedm a čtyři roky jet samotné autobusem na pláž. V Austrálii šedesátých let to ale nebylo nic mimořádného. Děti oblast znaly a Jane jako nejstarší měla na mladší sourozence dohlížet.

Během dopoledne je vidělo několik svědků. Jejich přítomnost byla potvrzena v oblasti Glenelgu a také v místní cukrárně. Právě svědectví z pláže ale přinesla detail, který se později stal jednou z nejdůležitějších částí případu.

Děti totiž údajně nebyly samy.

Několik lidí je mělo vidět ve společnosti neznámého muže.

Neznámý muž na pláži

Svědci popsali muže jako vysokého, opáleného, s hubenějším obličejem a krátkými světlými až blond vlasy. Policie podle jejich výpovědí vytvořila jeho podobiznu. Zvláštní bylo především to, že děti podle svědků nepůsobily vystrašeně. Naopak se měly v jeho společnosti chovat přirozeně a podle některých výpovědí si s ním dokonce hrály.

To okamžitě vyvolalo otázku, zda toho člověka nemohly znát už dříve. Rodiče však tvrdili, že o žádném podobném známém nevěděli. Samozřejmě je možné, že ho děti poznaly až toho dne a jednoduše mu začaly důvěřovat. Přesto se neznámý muž stal jedním z hlavních směrů vyšetřování.

Další důležitou stopou byla návštěva místní cukrárny. Děti si tam koupily jídlo a podle některých pozdějších popisů měl nákup působit, jako kdyby nebyl určen pouze jim. U tohoto detailu je ale potřeba opatrnost, protože během téměř šedesáti let vzniklo kolem případu mnoho různých verzí. Jisté je hlavně to, že děti byly v Glenelgu viděny a několik svědků skutečně popsalo muže, který se pohyboval v jejich blízkosti.

Potom se jejich stopa ztrácí.

Když se děti nevrátily

Kolem druhé hodiny odpoledne už rodiče začali být nervózní. Děti se neobjevily u autobusu, kterým se měly vrátit, a večer se rodina obrátila na policii. Ještě téhož dne začalo pátrání.

Prohledávala se pláž, pobřeží i okolní oblasti. Zapojili se policisté, dobrovolníci a další lidé. Pátrání se postupně stalo jedním z největších svého druhu v historii Jižní Austrálie. Kontrolovaly se pláže, odvodňovací systémy i další místa, kam se děti mohly dostat.

Nenalezlo se ale nic.

Žádné oblečení.

Žádné ostatky.

Žádná věc, kterou by bylo možné jednoznačně spojit s Jane, Arnnou nebo Grantem.

Případ zasáhl celou Austrálii a výrazně změnil pohled veřejnosti na bezpečnost dětí. To, co bylo do té doby považováno za běžnou součást dětství – nechat děti cestovat samotné autobusem nebo jít bez dospělého na pláž – najednou začalo působit úplně jinak.

Dopisy, které přinesly falešnou naději

V dalších letech se rodině ozývali různí lidé a přicházely nejrůznější údajné stopy. Jedna z nejkrutějších epizod přišla přibližně dva roky po zmizení, kdy rodiče obdrželi dopisy, které působily, jako kdyby pocházely od jejich dětí.

Na chvíli vznikla naděje, že Jane, Arnna a Grant mohou být stále naživu.

Později se ale ukázalo, že šlo o podvrh.

Pro rodiče, kteří už tak žili v naprosté nejistotě, muselo být něco podobného nepředstavitelné. Dostanete zprávu, která vám na chvíli vrátí víru, že vaše děti žijí, a potom zjistíte, že si s vámi někdo jen zahrával.

Ani tato stopa tedy nepřinesla žádný skutečný posun.

Jasnovidec Gerard Croiset

A právě tady se případ dostává k části, která ho spojuje i s paranormálními tématy.

V listopadu 1966, několik měsíců po zmizení dětí, přijel do Adelaide nizozemský jasnovidec Gerard Croiset. Ve své době byl poměrně známý a tvrdil, že dokáže pomocí psychometrie a dalších schopností získávat informace o pohřešovaných lidech a předmětech.

Croiset následně označil konkrétní místo.

Tvrdil, že děti jsou pohřbené pod betonem na místě bývalé cihelny, kde mezitím vznikla nová budova.

Jeho tvrzení vzbudilo takovou pozornost, že lidé začali shromažďovat peníze na prohledání místa. Nakonec se podařilo získat dostatek prostředků k tomu, aby mohla být část stavby odstraněna a podklad prohledán.

Výsledek?

Žádné ostatky dětí nalezeny nebyly.

Croisetova předpověď se tedy nepotvrdila.

To je ale právě důvod, proč je jeho zapojení do případu tak zajímavé. Nejde o pozdější internetovou legendu nebo příběh, který někdo přidal po letech. Jasnovidec se skutečně stal součástí pátrání a jeho tvrzení bylo bráno natolik vážně, že vedlo k reálnému výkopu.

Měl jen špatně určit místo? Viděl něco, co nedokázal správně interpretovat? Nebo žádné paranormální schopnosti neměl a jednoduše se mýlil?

To už si musí každý vyhodnotit sám.

Jisté je jen jedno.

Děti se tam nenašly.

Desítky podezřelých, žádný důkaz

V průběhu desetiletí se objevilo velké množství lidí, kteří byli považováni za možné pachatele nebo osoby zájmu. Policie prověřovala různé muže, kteří odpovídali popisu neznámého člověka z pláže nebo měli vazbu na oblast Glenelgu.

Jedním ze jmen, které v posledních letech získalo velkou pozornost, byl podnikatel Harry Phipps, vlastník továrního areálu Castalloy v North Plympton. Zemřel v roce 2004. Jeho syn později tvrdil, že měl děti v den jejich zmizení vidět u rodinného domu. Další dva muži uvedli, že ještě jako chlapci dostali přibližně v té době zaplaceno za vykopání velké jámy na pozemku spojeném s Phippsem.

To samozřejmě zní velmi podezřele.

Jenže existence jámy sama o sobě nedokazuje, že šlo o hrob nebo že v ní kdy byly Beaumontovy děti.

Místo se přesto stalo předmětem dalšího pátrání.

Výkopy a další hledání

V roce 2013 proběhl moderní průzkum části bývalého továrního areálu a další velké pátrání následovalo v roce 2018. Geofyzikální měření tehdy zaznamenalo pod zemí anomálii, která mohla odpovídat místu, kde byla v minulosti vykopána jáma.

Policie místo otevřela.

Našly se kosti.

Jenže ne lidské.

Šlo o zvířecí ostatky a nic, co by bylo možné spojit se zmizením Beaumontových.

Další naděje tedy skončila bez výsledku.

Nové pátrání v roce 2025

Ani téměř šedesát let po zmizení případ nezmizel z pozornosti veřejnosti. V roce 2025 se znovu začalo mluvit o možnosti, že předchozí výkopy nemusely být dostatečně hluboké. Bývalí zaměstnanci továrny upozorňovali, že během let mohla být na pozemek navezena další zemina a původní povrch tak mohl ležet níže, než se při předchozích pátráních předpokládalo.

V únoru 2025 proto začal nový, soukromě financovaný výkop. Pracovali na něm také forenzní archeologové. Policie Jižní Austrálie zároveň uvedla, že teorii, na které nové hledání stálo, nepovažuje podle dostupných důkazů za dostatečně podloženou.

Pátrání trvalo sedm dní a bylo odstraněno téměř 10 000 tun zeminy.

Výsledek byl znovu stejný.

Žádné lidské ostatky, které by bylo možné spojit s Beaumontovými.

Dne 1. března 2025 bylo pátrání ukončeno.

Co se mohlo stát?

Nejčastější a zároveň nejstřízlivější teorií zůstává únos. Několik svědků děti skutečně vidělo s neznámým mužem a policie dlouhodobě pracuje s možností, že byly uneseny a zavražděny.

Kdo ale ten muž byl?

To stále nevíme.

A především nevíme, co se stalo potom.

Pokud děti skutečně unesl, podařilo se mu během jediného odpoledne zmizet se třemi sourozenci tak dokonale, že se po téměř šedesáti letech nepodařilo najít jediný jednoznačný fyzický důkaz, který by ukázal, kam je odvezl.

A právě to je na případu možná vůbec nejděsivější.

Jane, Arnna a Grant nezmizeli někde v hlubokém lese nebo uprostřed neobydlené krajiny.

Zmizeli za bílého dne z oblíbené pláže v Adelaide.

Záhada bez odpovědi

Rodiče Beaumontových se pravdu nikdy nedozvěděli. Nancy Beaumontová zemřela v roce 2019 a otec dětí Grant "Jim" Beaumont v roce 2023.

Desítky let pátrání.

Stovky výpovědí.

Obrovské množství podezřelých.

Jasnovidec z Evropy.

Výkopy.

Radarová měření.

Forenzní archeologové.

Tisíce tun odkopané zeminy.

A přesto stále chybí odpověď na úplně základní otázku:

Kam 26. ledna 1966 zmizely Jane, Arnna a Grant Beaumontovi?

Možná ještě existuje člověk, který ví, co se tehdy stalo. Možná jednou někdo objeví místo, kde děti skončily. A možná už pravdu znal pouze člověk, který za jejich zmizením stál.

Případ Beaumontových ale zůstává otevřený.

A i po téměř šedesáti letech je na něm nejděsivější jeho naprostá jednoduchost.

Tři děti ráno odjely na pláž.

Domů už se nikdy nevrátily.

Existují příběhy o únosech mimozemšťany, které stojí pouze na výpovědi jediného člověka. Nikdo další nic neviděl, žádné zmizení nebylo zaznamenáno a celý příběh se objevil až po letech. Případ Travise Waltona je jiný. Ne proto, že by existoval důkaz, že ho skutečně unesli mimozemšťané – takový důkaz nemáme. Zvláštní je především tím, že jeho zmizení bylo skutečné, poslední okamžiky před ním podle svých výpovědí viděla celá skupina mužů a po Waltonovi se několik dní opravdu pátralo.

Dne 5. listopadu 1975 pracoval dvaadvacetiletý Travis Walton společně s dalšími muži v lesích severovýchodní Arizony. Večer se skupina vracela z práce autem, když mezi stromy spatřila velmi jasné světlo. Podle výpovědí mužů se nad zemí nacházel podivný zářící objekt. Walton vystoupil z vozu a vydal se k němu blíž.

Jeho kolegové později tvrdili, že z objektu vyšlehl paprsek nebo prudký záblesk, který Waltona zasáhl a odhodil.

Muži v panice odjeli.

Když se později vrátili, Travis byl pryč.

A následujících pět dní ho nikdo neviděl.

Večer v arizonských lesích

Walton pracoval v lesnické četě vedené Mikem Rogersem. Skupina toho dne dokončovala práci v oblasti Apache-Sitgreaves National Forest a večer se vydala zpátky. Podle jejich pozdějšího popisu si během cesty všimli silného světla mezi stromy. Když se přiblížili, měli spatřit velký jasně zářící objekt vznášející se nad zemí.

Ať už tam toho večera bylo cokoliv, muži se shodovali v jedné podstatné věci: Walton z auta vystoupil.

Přiblížil se k objektu, zatímco ostatní zůstali ve voze. Potom podle jejich svědectví následoval náhlý záblesk či paprsek a Walton spadl na zem. Jeho kolegové se vyděsili natolik, že Mike Rogers prudce odjel pryč.

Po chvíli se ale podle jejich výpovědí rozhodli vrátit.

Travis už na místě nebyl.

Nebylo jasné, zda je zraněný, odešel do lesa nebo se stalo něco úplně jiného. Muži ho hledali, ale nenašli. Nakonec zamířili do města a oznámili, co se stalo.

A tady začal problém.

Jejich příběh zněl neuvěřitelně.

Policie měla mnohem pozemštější podezření

Představte si, že přijdete na policii a oznámíte, že váš kolega zmizel poté, co vystoupil z auta a přiblížil se k neznámému létajícímu objektu.

Vyšetřovatelé samozřejmě neměli důvod automaticky přijmout vysvětlení o UFO.

Mnohem logičtější možnost byla, že se Waltonovi něco stalo během konfliktu s jeho kolegy a příběh o létajícím objektu měl zakrýt skutečný průběh událostí. Muži se tak dostali pod podezření, že mohou vědět o Waltonově zmizení mnohem víc, než tvrdí.

Začalo rozsáhlé pátrání v oblasti, kde byl Travis naposledy viděn. Hledal se živý člověk, zraněný člověk – a samozřejmě také tělo.

Nic se nenašlo.

Žádná jasná stopa, která by ukázala, kam Walton odešel.

A čím déle byl pryč, tím vážněji působila možnost, že už nežije. Dobový tisk i pozdější zpracování případu popisují, že jeho kolegové čelili podezření z násilného činu právě proto, že vyprávění o UFO znělo vyšetřovatelům jen těžko uvěřitelně.

Pět dní beze stopy

Travis Walton zmizel 5. listopadu.

Následující dny po něm pokračovalo pátrání a jeho kolegové opakovali stejný základní příběh: viděli podivný objekt, Travis k němu šel, zasáhlo ho světlo a potom zmizel.

V souvislosti s případem se často zmiňují také polygrafické testy. Část členů skupiny testy absolvovala a výsledky bývají zastánci Waltonova příběhu uváděny jako jeden z argumentů v jeho prospěch. Je ale důležité dodat, že polygraf není spolehlivým důkazem pravdivosti výpovědi a historie testování jednotlivých účastníků není tak jednoduchá, jak bývá někdy prezentována. I samotný Walton měl v průběhu let různé výsledky. Proto by bylo chybou tvrdit, že detektor lži "dokázal", že se únos skutečně stal.

Pět dní se nic zásadního nezměnilo.

A potom se Travis objevil.

Živý.

Telefonát po pěti dnech

Po pěti dnech od zmizení přišel telefonát. Walton se znovu objevil v Arizoně a byl ve velmi špatném fyzickém a psychickém stavu. Tvrdil, že si zpočátku vůbec neuvědomoval, jak dlouho byl pryč.

Tím se situace úplně změnila.

Jeho kolegové už nebyli lidé, jejichž kamarád záhadně zmizel a mohl být mrtvý. Travis byl zpátky.

Jenže místo aby jeho návrat celý případ vysvětlil, vytvořil ještě mnohem podivnější příběh.

Walton totiž začal popisovat, co se podle něj během těch pěti dnů stalo.

A tvrdil, že nebyl v lese.

Podle jeho vyprávění se po zásahu světlem probral na místě, které považoval za vnitřek nějakého plavidla.

Co Travis tvrdil, že viděl

Tady je potřeba udělat velmi jasnou hranici.

To, že Travis Walton na několik dní zmizel, je skutečná událost.

To, co podle něj během svého zmizení zažil, známe pouze z jeho vlastního vyprávění.

Walton uvedl, že se probral na jakémsi stole a nejprve si myslel, že je v nemocnici. Potom si všiml bytostí, které podle svého popisu nepovažoval za lidi. Měly menší těla, velké hlavy a nápadně velké oči.

Tvrdil, že se jich vyděsil, seskočil ze stolu a snažil se jim bránit předmětem, který našel poblíž. Bytosti podle něj odešly a on se následně pohyboval dalšími částmi prostoru.

Později měl narazit na postavu, která naopak působila lidsky. Walton ji popisoval jako vysokého člověka v přiléhavém oděvu a s něčím připomínajícím helmu. Pokoušel se s ním komunikovat, ale nedostal odpověď. Postava ho údajně odvedla dál, kde měl spatřit další lidi vypadající bytosti. Nakonec mu měla být přes obličej nasazena maska a další věc, kterou si pamatoval, bylo probuzení zpátky na Zemi. Walton tento popis později podrobně rozvedl ve své knize The Walton Experience.

Zní to jako scénář sci-fi filmu.

A právě sci-fi film z toho nakonec skutečně vznikl.

Fire in the Sky

Příběh Travise Waltona se stal natolik známým, že se v roce 1993 dostal do kin jako film Fire in the Sky.

Režisérem byl Robert Lieberman a Travise Waltona ztvárnil D. B. Sweeney. Mikea Rogerse si zahrál Robert Patrick, kterého mohou diváci znát například jako T-1000 z filmu Terminátor 2, a ve filmu se objevil také James Garner.

Snímek vycházel z Waltonovy knihy a ze skutečného případu jeho pětidenního zmizení. Film se soustředí nejen na samotné údajné setkání s mimozemšťany, ale také na to, co se dělo s jeho kolegy během doby, kdy byl nezvěstný. Ti ve filmu stejně jako ve skutečnosti čelí podezření, že Travisovi něco udělali a příběh o UFO si vymysleli jako krytí. Film byl uveden do amerických kin 12. března 1993.

Právě Fire in the Sky udělal z Waltonova případu světově známý příběh a pro mnoho lidí je dodnes jedním z nejslavnějších filmů o údajném únosu mimozemšťany.

Jenže je tu jeden hodně důležitý detail.

To, co ve filmu vidíte uvnitř mimozemského plavidla, není přesným zobrazením toho, co Travis Walton tvrdil, že zažil.

Film je mnohem děsivější než Waltonovo vyprávění

Pokud jste Fire in the Sky viděli, pravděpodobně si pamatujete především scénu, ve které je Travis uvnitř plavidla. Je dezorientovaný, dostane se mezi podivné bytosti a následuje velmi nepříjemná sekvence připomínající lékařský experiment.

Právě tahle část filmu je asi nejslavnější.

A zároveň patří k těm nejvíce pozměněným.

Filmaři Waltonův původní popis výrazně přepracovali a vytvořili mnohem děsivější a vizuálně působivější scénu. Walton později opakovaně upozorňoval, že filmová podoba jeho údajného pobytu v plavidle se od toho, co sám popsal, značně liší. Scenárista Tracy Tormé připustil, že bylo potřeba vytvořit filmově výraznější scénu, protože původní Waltonovo vyprávění podle tvůrců příliš připomínalo jiné známé popisy setkání s mimozemšťany.

Takže pokud jste film viděli a představovali si, že Travis Walton skutečně popsal přesně to, co se odehrává na obrazovce, není tomu tak.

Film vychází ze skutečného zmizení a Waltonova tvrzení o UFO.

Samotná slavná "únosová" sekvence je ale z velké části hollywoodská dramatizace.

Walton dokonce později vydal rozšířenou verzi své knihy pod názvem Fire in the Sky: The Walton Experience, ve které znovu popsal vlastní verzi událostí.

Bylo to skutečně UFO?

A tady přichází otázka, která tento případ provází už více než půl století.

Co se 5. listopadu 1975 skutečně stalo?

Jedna možnost je samozřejmě přesně ta, kterou Walton a jeho kolegové od začátku tvrdili: v lese spatřili neznámé plavidlo a Travis byl po kontaktu s ním na několik dní odnesen neznámo kam.

To je také verze, která udělala případ slavným.

Ale není jediná.

Skeptici během let navrhli řadu jiných vysvětlení. Jedním z nejčastějších je, že celá skupina sehrála promyšlený podvod. Upozorňovalo se například na to, že Walton se o UFO zajímal už před incidentem a že příběh mohl skupině přinést pozornost a později také finanční možnosti.

Objevily se také teorie, že Walton mohl své zmizení jednoduše zinscenovat a několik dní se někde ukrývat.

Ani jedna z těchto teorií však nebyla definitivně prokázána.

Stejně tak ale nebyl předložen fyzický důkaz, který by dokazoval, že Walton skutečně strávil pět dní na mimozemském plavidle.

A právě proto zůstává celý případ dodnes kontroverzní.

Co je fakt a co už ne?

U podobných příběhů podle mě stojí za to oddělit jednotlivé části.

Víme, že Travis Walton existuje a v listopadu 1975 skutečně pracoval s lesnickou četou v Arizoně.

Víme, že jeho kolegové oznámili jeho zmizení a spojili ho s neznámým objektem, který podle nich všichni viděli.

Víme, že Walton byl přibližně pět dní nezvěstný a skutečně po něm probíhalo pátrání.

Víme také, že se po pěti dnech znovu objevil živý.

A víme, že o svém zážitku napsal knihu, podle které později vznikl hollywoodský film.

Co nevíme, je to nejdůležitější.

Kde Travis Walton během těch pěti dnů ve skutečnosti byl.

Nemáme nezávislý důkaz, že byl uvnitř mimozemského plavidla. Nemáme fotografii objektu, žádný předmět, který by z něj přinesl, ani fyzický důkaz schopný jednoznačně potvrdit jeho vyprávění.

Zůstává tedy několik lidských výpovědí a jeden muž, který už desítky let tvrdí, že se mu tehdy stalo něco naprosto mimořádného.

Proč je případ dodnes tak známý?

Možná právě proto, že nejde pouze o člověka, který jednoho dne prohlásil:

"Viděl jsem UFO."

Takových výpovědí existují tisíce.

V případě Travise Waltona ale následovalo něco mnohem konkrétnějšího.

Člověk skutečně zmizel.

Jeho spolupracovníci museli policii vysvětlovat, kam se poděl.

Probíhalo pátrání.

Muži se ocitli pod podezřením, že jejich kolega může být mrtvý.

A po pěti dnech se pohřešovaný člověk skutečně vrátil.

Teprve potom začal vyprávět příběh, který z něj udělal jednu z nejslavnějších postav historie UFO.

To samozřejmě nedokazuje, že jeho vysvětlení bylo pravdivé.

Ale právě těch pět chybějících dní dělá celý případ mnohem zajímavější než obyčejné pozorování světla na obloze.

Příběh, který přežil půl století

Od události z listopadu 1975 uplynulo více než padesát let a Travis Walton svou základní verzi příběhu stále veřejně obhajuje. O jeho případu vznikly knihy, televizní pořady, dokumenty, rozhovory a především film Fire in the Sky, díky kterému jeho jméno znají i lidé, kteří se o UFO normálně vůbec nezajímají.

A přesto zůstává jedna zásadní otázka úplně stejná jako tehdy.

Co se s Travisem Waltonem během pěti dnů jeho zmizení skutečně dělo?

Byl celý příběh dokonale připraveným podvodem?

Stalo se v lese něco mnohem obyčejnějšího a časem z toho vznikla legenda?

Nebo se 5. listopadu 1975 v arizonských lesích opravdu odehrálo něco, pro co dodnes nemáme běžné vysvětlení?

Nevíme.

A možná právě proto případ Travise Waltona ani po tolika letech nezmizel.

Protože ať už jeho příběhu věříte, nebo ne, jedna věc je na něm pořád zvláštní.

Sedm mužů odjelo společně pracovat do lesa.

Večer se jich vrátilo jen šest.

A ten sedmý se objevil až o pět dní později s příběhem, který se nakonec dostal až na filmové plátno.